BOHUMILA SARNOVÁ
Znáte ten pocit, kdy vás až zamrazí z nečekaného zážitku? Znáte ten okamžik, který vás přenese ze světa ohlupovaného bytí do tak říkajíc jiných sfér? Básníci tomu jevu říkají „rosička padající do sesychajících duší“.
Přesně tak jsem si připadala, když jsem jednoho sobotního večera odmítla sledovat filmy katastrofické, fantasmagorické, včetně výměny manželek, soutěží sršících vtipy a bláboly komiků, realit show, kriminálek všeho druhu, vesmírných scifi typu hvězdných válek a hrůzných mimozemských příšer a tak dále.
Jen tak pro zajímavost jsem se podívala, copak asi vysílají v televizi naši bratři na Slovensku. Vzala jsem to hned po pořádku, tedy stanicí ST 1. Zem spieva, hlásal sporadicky titul. To bude zřejmě nějaký starší film z padesátých let, pomyslela jsem si. Z té bídné sobotní nabídky to asi bude jediné k dívání. Jak hrubě jsem se mýlila! Z televizní obrazovky na mne propukly jásavé, pestré barvy krojů v neméně pestré směsici tanečního reje, v doprovodu čisté lidové melodie, zpěvu a muziky. To nebyl film pro pamětníky, to nebyly trhavé záběry černobílých a poškrábaných filmových pásků. To byla žhavá současnost zpívajícího a tančícího, v převládající míře mladého Slovenska. Pořad trval přes dvě hodiny vysílacího času, podotýkám, že prostý reklamních únavných bloků. Uběhl jako voda. Střídali se v něm sólisté zpěváci a hudebníci, celé skupiny hudební i taneční. Mezi výstupy jednotlivých soutěžících jsme byli prostřednictvím průvodců pořadu a televizní kamery pozváni domů k účinkujícím, seznámili jsme se s mnoha tvůrci krojů, vyšívaček, hudebních nástrojů, dodržováním lidových tradic v rodinách. Vztah k folklóru, kam se kamera podívala: výzdoba interiérů, výrobky ze dřeva, látky zdobené tradičními ornamenty, dosud fungující letité tkalcovské stavy, typická jídla, i interiéry starobylých venkovských dřevěnic. Vše jako nádherný rámec provázely filmové záběry na úžasnou krajinu Slovenska.
V tu chvíli jsem si smutně uvědomila, o jak nádherný kout byla naše země oklestěna, ukrojena, oddělena, odtržena. Skály, skaliska, strmé ostré štíty hor, jezera, plesa, zelená údolí, širé pastviny, obdivuhodná lidová architektura. Když se spolu s pohledem nad krajinou ještě nese táhlá, tklivá lidová píseň, propukne nostalgie i obdiv k této zemi naplno.
Diskutovali jsme spolu s manželem ještě dlouho po skončení pořadu. Nesledovali jsme dál v ten večer žádný jiný program. Kouzlo trvalo.
Druhý den jsem nelenila a hledala informace o Zemi, která spieva. A nyní, když už jsem vás tak navnadila, musím nahlédnout i pod pokličku hrnce, v němž pořad vlastně vznikl.
Tvůrci vycházeli z ryze komerční záležitosti, jak se ostatně děje v současné době a při každém podnikání. V tomto případě otázka zněla – jak zvýšit sledovanost kanálu veřejnoprávní televize ST 1. Vsadili na možná pro někoho trochu vachrlatou kartu, na folklór. Jak má veřejnoprávní televize uchopit tak specifickou látku, jakou folklór je? Výsledkem je původní hudební reality show s názvem Zem spieva, se zaměřením na folklórní muziku. Představuje též slovenské tradice, lidovou hudbu a krajinu země. Je to historicky první televizní soutěž, kde vystupují neprofesionální soubory, skupiny, tanečníci a zpěváci tradiční lidové hudby ze všech koutů Slovenska. Jednotlivé oblasti nominují své soutěžící, které pak uvádí před kameru, s ukázkou jejich osobního života i folklórního projevu, vždy jedna významná osobnost uměleckého světa Slovenska.
Je úchvatné sledovat, jak se mění lidový projev, kroj, tanec, zpěv, zvyky napříč zemí. Jak jsou jednotlivé oblasti od sebe odlišeny nářečím a všemi prvky folklórního projevu.
Plánovaná délka konání soutěže je 10 týdnů. Výsledkem bude 63 soutěžících. Soutěž hodnotí porota, složená z odborníků na lidový tanec, muziku, zpěv a folklór obecně. Soutěž byla zahájena 28. ledna 2017 v Martině. Vysílána je každou sobotu na ST 1 po 20. hodině. Proběhne sedm základních kol, dvě semifinálová a poslední finálové, kde už budou vybírat, hodnotit, rozhodovat sami diváci v přímém přenosu prostřednictvím SMS.
Přiznám se, že se těším na každou sobotu, až se zase nechám okouzlit půvabem, prostotou a čistou krásou slovenského folklóru.
Ještě dlužím jednu informaci. Proč se tento pořad jmenuje Zem spieva. Jméno Karel Plicka vám mnohým jistě hodně napoví. Ano, jedná se o význačného fotografa, v pravdě česko-slovenského. Žil v letech 1899 – 1987 a je jedním z pilířů české fotografie 20. století. Pracoval v Čechách i na Slovensku, kde je také pohřben. Byl všestranně nadaným člověkem. Jako hudební vědec pracoval pro Matici slovenskou coby sběratel lidových písní, zdokumentoval řadu lidových zvyků, krojů, folklórních slavností. V roce 1933 vznikl pod jeho vedením (režie, scénář) film s názvem Zem spieva. Jednalo se o autentické záznamy života převážně na slovenském venkově, života pod Tatrami. Film vznikl za podpory T. G. Masaryka. Zdokumentování kulturního dědictví, to byl cíl filmu, který má nesmírnou vypovídající hodnotu. Především díky tomuto počinu si Karla Plicky na Slovensku velmi váží. Název pořadu tudíž vyplaval přirozeně na povrch podle názvu uvedeného filmu zcela jednoznačně právě díky člověku, který se těší na Slovensku vážnosti a úctě.
Karel Plicka byl prototypem Čechoslováka. Jedna z jeho prací nádherná, velkoformátová, honosná fotografická publikace dokumentuje krásy celé naší tehdejší republiky, se záběry z jejích nejkrásnějších koutů a míst. Však ji také nazval jednoduše Československo. Obsahuje fotografie jedné a jediné krásné země, kterou dnes přetíná státní hranice.
A tak mne napadá jedna otázka. Proč naše televize, ať ta či ona, se doslova babrají s převzatými reality show od západních společností, mnohdy nesmyslných obsahů, dehonestujících zábavu až na dno únosnosti, s podtitulkem – čím hůř, tím líp. Jako bychom se styděli za věci, které jsou nám vlastní a přirozené. Jako bychom neměli z čeho čerpat. Přitom se zde nabízí jedna z možností. Proč se i u nás neuvažuje o obdobné reality show typu Zem spieva? Máme přece tolik výrazných folklórních oblastí napříč naší zemí: Domažlicko, Plzeňsko, Valašsko, Krkonoše, Jižní Čechy, Vysočina, celá Morava a další. Stačí se jen namátkou zmínit o Strážnických slavnostech, o Jízdě králů, o zvycích masopustních, velikonočních, vánočních. Našlo by se hodně možností a lokalit, z kterých by se dalo vybírat. Co oblast, to jiné kroje, vypovídající podle honosnosti nebo střídmosti zdobení o bohatství, nebo naopak o chudobě kraje. Vždyť tradice a lidové zvyky dozajista ani v Česku dosud nevymřely. Ale už by bylo na čase je začít křísit, aby nebylo jednou pozdě.
Namítnete, že to vše, o čem se zde zmiňuji, přece existuje. Je to ale asi tak, jako když spisovatel píše doma tzv. do šuplíku. Pokud dílo nevydá, jako by nebyl. Pokud se s naším českomoravským folklórem diváci neseznámí tak, jak to udělali na Slovensku, je to jako by neexistoval. Domníváte se, že by sledovanost televize vysílající takový pořad utrpěla? Zárukou je vždy kvalita a ta je určitě obsažena v nositelích tradic, kteří ctí po léta pravdivost, čistotu a upřímnost lidového projevu našich předků.
Z jarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ