Kreslil jsem od předškolního věku. Samo sebou to nezůstalo zachováno, kreslej všechny děti. Ale už tenkrát námětem mýho kreslení byly dopravní prostředky. Ne tramvaje, nýbrž kola, motocykly, automobily. Což ale nepokládám za tak mimořádný, protože kluci mýho věku v té době měli právě o to zájem, neboť to byly novinky. Když se na ulici zastavil automobil, tak se tam seběhla fůra dětí. Když někde vrčelo letadlo, tak celá vesnice vyběhla do polí, a ti pokročilejší měli dokonce divadelní kukátka.

Obecná škola byla jako každá jiná, nevidím rozdíl. Měli jsme ve škole ve Vladislavově ulici nádhernou tělocvičnu, moderní, do který jsme ovšem chodili kompletně oblečeni, v šatech i v botách. Tak si umíš představit, jak jsme po hodině tělocviku vypadali. Když jsem chodil asi do čtvrtý třídy, tak uprostřed vyučování vešel ředitel Ratolíska (ne Ratolístka!), kterej řekl: Žáci, dneska budete svědky historické události, totiž veřejného přenosu jiskrové telegrafie pro obyvatelstvo. Budete svědky historického okamžiku, kdy tóny velebné Libuše budou veřejně přenášeny pro lid.

Ovšem lid neměl žádný přijímače. Co vím, tak jeden z asi pěti povolenejch přijímačů měl otec doktora Dvořáka v Července u Olomouce. Jinak nic.

My jsme odpoledne ve škole byli svoláni do tělocvičny, a tam už stály na pultech různý křivule a baňky, drátů plno. Ředitel Ratolíska čekal velebné tóny – ale bylo to jako chrčení opilců před hospodou. Tak pořád opakoval: Slyšte, slyšte! Čtyři inženýři pobíhali kolem, půl hodiny to zkoušeli, a pak řekli, že hádanka jiskrové telegrafie není dosud vyřešena, abychom šli domů.

* * *

Gymnázium – jak bych začal? Hned zkraje, v primě. Třetího září 1923. Přišel profesor Václav Josef Sládek, což byl bratr Josefa Václava Sládka, ale daleko mladší. My mu říkali Pepík. Starej pán. Postavil se k tabuli s křídou a napsal slovo Laudare. Chváliti. A od tý doby – uplynulo osm let – každej den jsme měli latinu. Takže nepotřebuju ti říkat, že jsme latinsky uměli. Dokonce byli mezi náma kluci, ne normální žáci, ale frekventanti arcibiskupskýho gymnázia. To byli alumnové, budoucí mniši. My jsme se zdržovali trochu od nich, ale přece jen seděli s náma v lavicích, i když byli starší. Trochu jsme se styděli, vždyť je to velebný pán. Ale jim to učení nešlo, a tak pořád: Dej mi opsat! Tak jsme si řekli, že moc svatý asi nejsou. Od kvarty chodili už v mnišským. V tom jejich internátu mluvili s vychovatelem jen latinsky. Když chtěl na záchod, tak se hlásil: Amplissime pater, amplissime pater!

Díky osmiletému studiu latiny a šestiletému studiu řečtiny jsme se naučili dost logickýmu myšlení. Protože latina je realistický jazyk. Vznikly z něho románské jazyky, pověstné svým realismem. Horác! „Jsou tací, které těší lízat zlatý prach z kol vítězných vozíků olympiády…“ Podkuřovači mocnejch – lidstvo se nezměnilo. Ale lidi to nevědí. To bylo už tenkrát vyvinutý tak, že básníkovi to šlo na nervy.

Antika, ne že bychom se od ní něco učili, ale poučili jsme se. Spíš se skrz tu antiku poučujem o sobě, a kupodivu zjišťujeme, že jsme se moc nezměnili. Byli to taky surovci…

* * *

Náboženství bylo povinný, ale moh jsi mít svoji víru. Ovšem katecheta, jako římskej katolík, tolerantní nebyl. Žádné „bez vyznání“, žádná Volná myšlenka. Byl tam kluk, kterýho fotr vyškrtnul z církve, nebo ho snad nenechal ani pokřtít, prostě fanatickej ateista. Ten měl chudák peklo na zemi. „Jste tedy izraelita?,“ ptal se ho. „Nejsem.“ „Jste tedy mohamedán?“ „Nejsem.“ „Pak nejste ničím. Kdybyste aspoň vypnul prsa a byl hrdý na svoje árijství…“

Čistej antisemita, už tenkrát. Na něj jsem si vždycky vzpomněl za války, když každej musel na úřadě podepsat: přísahám, že nejsem Žid, Polák, Cikán… A každej domovník nebo metař ještě z pilnosti vypnul prsa a říkal hrdě: jsem stoprocentní árijec!

Stoprocentní árijec – co to je? Když už nebyl kníže Schwarzenberg, tak byl aspoň stoprocentní árijec. Českej národ měl vždycky plno takovejch stoprocentních árijců.

* * *

Když vypuknul osmadvacátej říjen, bylo mi šest let. Tudíž si na konec Rakouska moc nepamatuju. Ale šlo to rychle z kopce. Teta, trafikantka na Stochově, šmelila s tabákem, měla za to mouku, máslo, co chtěla. Závislost na cigaretách byla obrovská, to se nedá popsat, co byli lidi schopni kvůli tabáku udělat. Jezdili jsme do Čelechovic semlít mouku, získanou nezákonným způsobem. Naložila to na trakař, posadila mě na to, kdyby přišel četník, tak že nás nebude prohlížet. Když přišel rok 1918, objevil se i hlad. Ne u nás, ale moc nechybělo, byli jsme závislí na tom, co nám přišlo z venkova. A to se muselo nějak dostat do Prahy. Zejména v tom vynikala moje matka, která měla našité nesčíslné kapsy na sukních. Akcíz byl v Nuslích, na konci parku. Když jsi něco nesl, tak tě šacoval. On se ale bál šacovat ženský, on jí nemoh šahat mezi nohy, tak tam měly vždycky našitý kapsáře.

Ale celkem vzato, byl jsem šťastnej, první světová se mě nijak nedotkla. Myslel jsem, že už to mám odbytý. Nikdy bych ani nevzdechnul, že by to za dvacet let mohlo přijít znova. Co znova – že by moh přijít Hitler. Ono to nenapadlo nikoho. To bylo mimo veškerou představu.

Já ti řeknu, někdy to klepu na dřevo: zaplať pámbu. Přežil jsem to. Ale úplně jistej si nejsem. Jednou jsem měl za války skutečně fantastickej živej sen, při kterým jsem se probudil hrůzou. Tak v červnu 1942, v létě. V tom snu jsem byl německým vojákem, klukem devatenáctiletým. Úplně zesraný strachem. Leželi jsme v březovým hájku, v plné výzbroji. Bylo úplný ticho, nařízený komandantem. V tom tichu se ozývalo jen klep, klep, jak o sebe narážely piksly s plynovýma maskama. Já měl strach, že musím vyrazit. A taky jsem vyrazil – ale z lesíka proti mně oheň. Rusové. To bylo tak živý, ta úzkost, hrůza. Od tý doby se mi to vrací, častokrát.

Já mám dojem, že to vlastně nebyl sen, ale skutečnost, kterou vyslal nějakej německej voják, těsně před tím, než to koupil. Ten jeho strach byl tak silnej, že dolehnul až ke mně. Ono to konec konců nebylo na vzdušnou vzdálenost zas tak daleko, někde na začátku Ukrajiny. Děsný je, že v tom účinkuju v ich formě. Němej strachem. To víš, že jsem nebyl žádnej bojovník Adolfa Hitlera – tedy jen oblečením. Jak říkám, odhaduju věk toho nešťastníka na devatenáct let. Pořád mi to nedá pokoj.

* * *

Vůbec nejsem přesvědčenej, že existuje nějakej posmrtnej život. Podle mýho názoru neexistuje nic. Posmrtnej život, v nejlepším případě, může se podobat spánku. A v tom spánku se fakticky nic neděje, tedy žádný příběhy. Sny, to jsou jen fragmenty. Vlastně obrazy.

Jsou nadšenci, kteří chtějí vidět v posmrtným životě obrovský dobrodružství. Já v to tedy nedoufám. Vyvrátit to nemůžu, ani potvrdit. Ale obrazy mi stačí.

Úryvky z knihy vzpomínek a rozhovorů, které v letech 1976 – 1990 zaznamenal JAROMÍR PELC