MIROSLAVA POLÁKOVÁ

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Profesor Jozef Leikert v úvodu své rozsáhlé monografické knihy o Ladislavu Mňačkovi před časem napsal: „…rozhodol som sa preskúmať niektoré dejinné udalosti v bývalom Československu a na ich pozadí opísať individuálny osud Ladislava Mňačka – významnej osobnosti novodobej slovenskej literatúry, žurnalistiky a histórie.“ Autor zcela vědomě použil termín slovenské. A já hned nato mohu navázat s polemikou, jakého že to slovenského spisovatele, vždyť se narodil ve Valašských Kloboukách. Avšak ono je to vlastně všechno správně. Ladislav Mňačko byl vynikající československý spisovatel a jeden z nejschopnějších žurnalistů ve společném státě. Svým dílem se stal jedním z představitelů toho nejlepšího, co bylo vytvořeno po dobu existence Československa, a dnes je vpravdě jediným spisovatelem, kterého jak Češi, tak i Slováci považují za svého a který je zaznamenán v povinném literárním kánonu jak na českých, tak i slovenských středních školách. A to záměrně vynechávám Komenského, kteréhožto předkové přišli do Uherského Brodu evidentně ze Slovenska a kterého si v Uhrách, a tedy i na Slovensku začali považovat vzhledem k jeho pedagogickým myšlenkám o téměř 150 roků dříve.

Přijela jsem na tuto konference se studenty 4. ročníku Gymnázia Uherské Hradiště, kteří právě zítra mají ve škole poslední zvonění a odcházejí na tzv. svatý týden, aby si zopakovali maturitní okruhy. Všech 32 studentů si do svého seznamu zařadilo Komenského Labyrint světa a ráj srdce, ale také všech 32 studentů si zvolilo knihu Smrť sa volá Engelchen a všech 32 zde přítomných budoucích maturantů zná celé dílo Ladislava Mňačka, ale i hlavní mezníky jeho života, tolik spojené s dějinným vývojem našeho státu. A není to proto, že žijeme na okrese, který leží na hranici se Slovenskem, ani proto, že téměř 40 let spolupracujeme s Gymnáziem M. R. Štefánika v Novém Meste nad Váhom, kde mají Mňačka i Komenského v literárním kánonu k maturitní zkoušce stejně tak jako my. Vyučující literatury na obou školách, a tedy i jejich studenti, považují Mňačka za svého autora. Co na tom, že se narodil na Moravě, žil na Martině, Bratislavě a v Praze, co na tom, že ploštinské paseky jsou 40 km od nás. I když se nenacházíme na monotematickém semináři o Mňačkovi, zvolila jsem si a připomínám jeho osobnost zcela záměrně. S plnou vážností mohu prohlásit, že pokud někde pokračují průniky české a slovenské literatury po rozdělení ČSSR, je to právě u nás.

Žijeme na pomezí se Slovenskem, slovenštině všichni rozumějí, jako by to byla jejich rodná řeč. Když ve 2. ročníku probíráme spisovnou slovenštinu, nikomu ze studentů nečiní potíže porozumět textu a nikdo nevnímá slovenský jazyk jako něco cizího. Čemu české děti dnes pomalu přestávají rozumět, to je u nás, na jihovýchodě republiky zcela běžně srozumitelné. Ve výuce se se samozřejmostí věnujeme generaci Štúrovců a vzniku spisovné slovenštiny, stejně jako českému národnímu obrození. V každém literárním období narážíme na literaturu slovenskou, což se dnes již bohužel nedá říci o jiných středních školách či o Katedrách jazyka českého na školách vysokých. Bohužel totéž mohu ze svého působení ve školství potvrdit i ve znalostech, či spíše neznalostech studentů slovenských. Při výuce dějin kultury na vysoké škole v Bratislavě narážím na nevědomost i o tak velké literární osobnosti, pětkrát nominované na Nobelovu cenu, jakou byl Karel Čapek. Slovenští studenti znají Jána Kollára a jsou překvapení a evidentně potěšení, když zpaměti česky odrecituji předzpěv ke Slávy dceři. Snad se Kollár nestal jedinou literární kontinuitou z 19. století, která nám zůstala.

Jsem pedagožka působící ve školství přes 30 let, a tak u praxe také zůstanu. Bohužel znalost literatury nám nejbližší se postupně vytrácí a je to vizitka tvůrců nejen českých a slovenských učebnic, ale také vyučujících. Budoucí učitelé se na vysoké škole již se slovenštinou ani slovenskou literaturou nesetkají. Je pryč doba, kdy jsme během studia bohemistiky dělali zkoušku ze slovenského jazyka. Ano žili jsme v jednom státě a doba se změnila, avšak vytrácení kontinuity české a slovenské literatury, jazyka a stejně tak i povědomí společné národní historie postupně povede k odcizování obou národů. Televizní show to zcela jistě nezachrání. To, co starší generaci připadá nemožné, se stává realitou. Začínáme se vnímat jako cizinci.

Přitom to byli právě Slováci, kteří se ujali mnoha českých osobností, pro které najednou nebylo počátkem 90. let ve sdělovacích prostředcích či vydavatelstvích místa, i když si to nějak nechceme v Čechách připustit. A tak se zapomíná či spíše se ignorují některé skutečnosti, například že možnost přednášet filozofii dostal Zbyněk Fišer, alias Egon Bondy, pouze v Bratislavě, že to byla bratislavská televize, která neodmítla natočit poslední hudební reportáž právě s Karlem Krylem, ke kterému se najednou opět v Čechách tak hlásíme. Své by o přímé spolupráci po roce 1989 mohl vyprávět i český spisovatel Vladimír Körner, když poté, kdy pro něho najednou nebylo v barrandovských ateliérech místo, natočil slovenský režisér Miloslav Luther první slovensko-český polistopadový koprodukční film Anjel milosrdenstva. Filozof, zpěvák, spisovatel, namátkou vybrané osobnosti. Ano, politika národy dokáže rozdělovat hranicemi, ale jak uvedla doktorka Mária Macková: „Významné osobnosti ovplyvňujú historický a kultúrny rozmer národa a svojou prácou a tvorivými aktivitami môžu prekročit národné hranice a nadobudnúť nádnárodný i celosvetový rozmer.“ Skutečné osobnosti nemají právo na ignoraci ani na jedné, ani na druhé straně hranice. Nadnárodní rozměr je to, co lidi sbližuje.

Nůžky mezi literární, filmovou i písňovou tvorbou se nerozevřely. Mezi velikány české a slovenské kultury se naštěstí vrátila tendence opětovného vzájemného sbližování, k čemuž dopomáhají i vzájemně udělované mezinárodní literární ceny E. E. Kische, Miroslava Ivanova či Vojtěcha Zamarovského. Je nyní na místě opětovně se vrátit k povzdechnutí nad odcizováním ve školství. Dovolím si však zde doložit, že výjimka potvrzuje pravidlo a ramena nůžek dokážou být stále při sobě. Hovořím o dvou partnerských, již zmíněných gymnáziích na moravsko-slovenském pomezí. O Gymnáziu Uherské Hradiště a Gymnáziu M. R. Štefánika Nové Mesto nad Váhom.

Jak bylo zvykem v dobách minulých, měli studenti možnosti k dopisování s dětmi z různých škol po celé republice. Tato tendence postupně zanikla a začaly se vytvářet projekty, které dnes vedou k výměnným pobytům českých dětí v různých koutech Evropy. Na ten slovenský kout se jaksi začalo zapomínat. A tady musím podotknout, že opět je vše o lidech, o jejich přátelství a také o potřebě s ohledem na studenty pokračovat a nevystupovat z dobře rozjetého vlaku.

Od počátku 80. let jsem jezdila se dvěma kolegyněmi přednášet každým rokem literaturu i historii studentům do Nového Mesta nad Váhom. Nedovedli jsme si představit, že by vše po rozdělení státu mělo najednou skončit. A tak jsme bez ohledu na finanční stránku jezdili přednášet za hranice a slovenští kolegové zase k nám. Jsem zásadním odpůrcem tzv. projektů, neboť ty se mnohdy zvrtnou pouze na získávání finančních dotací, příšerné papírování a kvalita přitom mnohdy vůbec není rozhodující, pokud právě nejde o vědecký výzkum. Protože nám však bylo líto, že děti obou škol si sice přednášku poslechnou, ale chtěly by také vidět Kafkovu Prahu a naopak moji studenti velkomoravský Devín a Bratislavu, rozhodli jsme se s kolegyní hodit vše na papír a požádat o grant. A tak přesně před 10 lety vznikl nápad a s ním projekt v rámci tzv. příhraniční spolupráce mezi oběma gymnázii, jehož udržitelnost přetrvává díky naší iniciativě doposud. Procházela jsem názvy přednášek slovenských pedagogů, které zazněly na naší škole v posledních deseti letech. A tak jenom namátkově jmenuji J. M. Hurban a Anička Jurkovičová, slovenský romantismus, Margita Figuli, Dominik Tatarka, Viliam Klimáček, slovotvorba, vznik spisovné slovenštiny, slovenská nářečí atd. Na oplátku od nás zazněla témata J. A. Komenský a Slovensko, český romantismus, Kytice K. J. Erbena, česká próza 20. let 20. st., pražská německá literatura a Franz Kafka, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Jiří Wolker, Květa Legátová, František Kožík, Ota Pavel. Regionální spisovatelé jako Bedřich Beneš Buchlovan, česká a moravská nářečí. K tomu je zapotřebí přidat i každoroční přednášky z české a slovenské historie – od Velké Moravy až po vznik Slovenské republiky v březnu 1939 a následný konec války v roce 1945. A díky, v tomto případě smysluplnému, grantu mohli studenti odjet tři léta po sobě do Prahy či Bratislavy. Bez projektových peněz však i nadále děti vystupují na akademiích jedné i druhé školy, vyměňují se a hodnotí literární práce, dochází ke sportovním kláním a pokračuje zejména přednášková činnost učitelů. Naše vzájemná důvěra přetrvává a nikdo se neptá, co za to.

Francoise Saganová kdysi prohlásila, že život jednou rukou dává a druhou bere. Prosím, nenechejme si nikdy vzít z rukou vzájemnou literární a vůbec uměleckou spojitost Čechů a Slováků. Kdo nám byl kdy v dějinách i v obyčejném každodenním životě bližší. Blízkost, která jde nejen přes rodinné vazby a osobní přátelství, ale také přes kulturní kontinuitu, do které patří zejména literatura. Proto je třeba i studenty vychovávat k lásce vedle české literatury také ke slovenské, vedle českého jazyka také k jazyku nám nejbližšímu, ke slovenštině. Přátelství i kulturní podněty formují osobnost a důstojnost člověka. Uchovejme si vzájemnou úctu bez patosu nacionalismu, ponechejme v sobě něhu a city, které dokážeme vložit do literatury. Ta slovenská je v sobě má stále.

Všechno nám jednou bude

sečteno.

I rosa na jazyku.

I nepohlazená báseň.

Prosím, dokažme se navzájem stále hladit básněmi českých a slovenských autorů, tak aby i jejich působením na naše smysly život více dával, nežli bral.