MIROSLAV KANTEK

„Myslím, že Gábinu maturita vůbec nebude zajímat,“ řekla ledově Klára.

„Proč by ji neměla zajímat maturita, tento odrazový můstek pro příští úspěšný život?“ podivila se Marta s oficiózní rétorikou, avšak s ohledem na rodičovské povinnosti celkem pochopitelně.

Klára se však zřejmě rozhodla svou matku potopit na samé dno eventuálních empatií rodičovských povinností i zkušeností, protože řekla s jízlivým úsměvem: „Protože v té době bude mít úplně jiné starosti, maminko.“

Marta, která mezitím do bohatě nadité ledničky v kuchyni ukládala sortiment bohatě nadité nákupní kabely, se jaksi bez zájmu zeptala: „Prosím tě, jaký může mít sedumnáctiletá holka ve svým věku jiné zájmy? Když do toho nebudeme tahat právě ty myšlenky na kluky.“

Klára však nechtěla matce zpříjemnit ani ukládání velmi drahých potravin, ba ani život, a proto si rýpla do Martina ledví velmi krutě, a řekl bych přímo se sadistickou rozkoší: „Chceš říct, myšlenky na pány!“ Tedy nepoložila otázku, ale upřesnila své konstatování jako kategorický imperativ. Tím, jak se ukázalo vzápětí, otevřela téma, jehož řešení přináleží řešit pouze nejužšímu kruhu rodinnému, a nikoliv kroužku cizích pánů, jimiž jsme byli a o jejichž pravých úmyslech nebylo třeba nikoho dlouho přesvědčovat.

„Jaké myšlenky na pány máš na mysli?“ zpozorněl varovně Martin krásný zadek před bohatým obsahem lednice s vědomím, že zřejmě bylo uhozeno hřebíčku na hlavičku.

„Takové myšlenky, které nezůstávají jen u pánů, ale obsahují i jejich činy, tedy vlastně důsledky jejich činů,“ přidala další polínko Klára lhostejně, ale s tím větší krutostí.

„Jaké důsledky jejich činů máš na mysli?!“ varovně vystřelila Marta.

„Důsledky činů těch pánů,“ upřesnila Klára s ještě větší pregnantností svou neblahou informaci, výsměšně se šklebíce nad Martiným zadkem.

Marta však byla evidentně mistrem v oboru, který se nazýval logické dešifrování naznačeného pubertálního vrtochu jejích pubertálních dcer, protože se u lednice rázem vztyčila a vyhrkla: „Chceš mi snad říct, že Gábina je v…?!“

A Klára definitivně potvrdila výsledek své dosud intelektuálně velmi umně tajené skrývačky: „Ano, maminko, chci tím říct, že Gábina je nejspíš v tom!“

Nic prostšího nemohlo zaznít. Protože nic prostšího, ani nic krásnějšího není nad oznámením, že žena, byť sebemladší a sebekrásnější, byla právě předurčena naplnit svou biologickou funkci.

Funkci, kvůli níž byla vržena jinou ženou v tento svět, v svět, v němž se chrochtá blahem, či v svět, v němž se žebrá o to nejposlednější, co na světě člověku zbývá, jako je například jídlo, když na léky a na cigára už nezbývá, protože v svět, v němž si užíváme rajských rozkoší na základě svého momentálního sociálního zařazení, anebo spíš tomuto sociálnímu zařazení navzdory, tedy v svět, v němž se vraždí, vržena matkou v svět, v němž se ukopává hlava prostřednictvím asijských obranných sportů, v svět, ve kterém je řídící garnituře společnosti naprosto jedno, zda někdo málomocný, či ten, kdo se nechce, ačkoliv tu možnost má, naučit se bránit, a tím pádem skončí nechtěně pod koly přerychle pádících aut přebohatlíků či metra, či hladem či mrazem či jinými lidumilnými prostředky…

Jenže Marta odmítla vzít na vědomí, odmítla akceptovat tento, pro další život lidstva bezesporu fatální poznatek o nutném pokračování rodu, aniž by ji trápilo, že bez podobných jiných akcí naše společnost vymře, Marta se prostě zachovala ne jako nositelka rodu, ale jako matka, jejíž děti, tedy konkrétně řečeno její dcery, nejsou ještě hodny být nositelkami zachování našeho skvělého, všemi možnými moderními prostředky, jako jsou fastfoody, občanské nebo náboženské války či náhražkové potraviny a nakažlivé nemoci a léky, ničeného udržovaného rodu, ale vůbec být jakýmikoliv nositelkami.

„Ta děvka!“ vykřikla pouze a svalila se jako podťatá vedle drahými potravinami přeplněné lednice. Příslušnou potřebnou a jistě odpouštějící facku přitom již do příslušné tváře nestačila dát.

Je fakt, že ani mně se Klářino prásknutí Gabrielina stavu, tedy jejího jiného stavu, nelíbilo.

Tedy, mohlo mi být ukradeno ono případné těhotenství dotyčné dívky, kdyby přímo neohrozilo můj ďábelský plán.

Uznejte sami, co mi mohlo být po nabouchané holce, když se tím zmenšil můj ďábelský nakažovací plán s Milankem, jako jeho hlavním činitelem a nositelem, na polovinu.

Přesto jsem se sklonil k Martě a s naprosto neupřímnou snahou po jejím vzkříšení jsem se ji, tedy aspoň slovně, snažil křísit. „Marto, Martí, vždyť přece nemusí být ještě tak zle. Vždyť to přece nemusí být pravda,“ házel jsem jinou možnou pravdu na misku vah relevantní pravdy směrem ke Kláře, která se se založenýma rukama posměšně výmluvně opírala o rudočervený gauč.

„Pomozte mi s ní, přeci,“ vzýval jsem všechny mužské přítomné, čehož moji parťáci využili všemi možnými, tedy slušně možnými způsoby, při nichž si bezostyšně a s radostí šáhli pouze na bujné Martino poprsí, a dopravili ji do červenosametové měkkosti čalounění pohovky.

„Vodu,“ hekla krutě krásná Martina ústa poté, co se její stejně tak krásný zadek uvelebil v sametovém podloží.

Kéž bych byl tím podložím, ztopořil se Milanko, jak jsem si všiml, a stejně tak, jak jsem si všiml, se ztopořil svalovec Míra.

Klára, na rozdíl od nich, se neztopořila vůbec, nicméně do sklenky na balantajnku či jinou whisku nalila část obsahu láhve balantajnky, který pak Marta naráz a bezostyšně vypila. Zdálo se, že s jejím krevním tlakem, ba i s jejím tlakem vůbec, to bude naprosto v pořádku.

„A kde je vlastně Jirka?“ snažil jsem se odpoutat její pozornost od neblahé zvěsti Klářiny.

„Na Kamčatce nebo někde tam. Ta děvka,“ hekla opět Marta a pravou rukou si hnětla levé nadprsí. Záviděl jsem jejímu nadprsí, že nejsem její prsí.

Marta, totálně vyvedená z míry, však pokračovala ve svém hodnocení vzniklé domácí situace. „Tak Gábina je v tom. Hlavně, aby si vzala něco na sebe, je tam listopadová plískanice…“ A náhle a jakoby omluvně dodala: „To jsem blbě zareagovala, že, pánové? Ale jak má reagovat matka, když se dozví, že její svobodná nedospělá dcera je…?“ A hystericky zaječela: „Co má říkat matka, když se dozví, že její nedospělá dcera je na potratu!?“ A rozplakala se, přesto, že nikdo z nás, ani Klára ne, neřekl, že by Gábina byla na nějakém potratu.

Ale Míra se chopil tématu možného potratu s u něj nečekanou radostí. Spíš bych u něj předpokládal jízlivý sarkasmus: „Já nevim, já jsem ještě na potratu nebyl,“ oznámil nám své neuvěřitelné zjištění.

A Milanko k tomu podotkl: „A já jezdívám na Kamčatku.“

Bylo to jako v nějaké absurdní komédii, protože svalovec Míra se snažil dodat diskusi věcný tón, když nabídl svou radu: „Nejlíp by bylo zeptat se jí, s kým to má. Kdo a kde je ten otec.“

Snažil jsem se Martě pomoci vyřešit ten prokletý domácí rébus: „A pak se to řeší tak, že otci…,“ a nedořekl jsem, očekávaje indiferentní odpověď, která také pochopitelně přišla z úst největšího svalovce v Praze.

„Tedy otci toho dítěte,“ upřesnil Míra.

A já dodal: „…se dá přes hubu.“

„Nebo otcům obou dětí,“ podotkl Milanko.

Avšak Míra mu zaoponoval s věcností jemu vlastní: „Ale né, otci toho dítěte, co má podlehnout potratu.“

Pod dojmem – v katolické části společnosti – právě sílícího a některými vládnoucími kruhy pilně podporovaného vědomí, ale na rozdíl od něho, jsem však upozornil, že dítě, které má podlehnout potratu, vlastně ještě žádným dítětem není.

„Ale člověkem snad už je, ne?“, podpořil mě pod dojmem své katolické prehistorie Milanko.

„Jak jsi na to přišel?,“ vyjel po něm Míra.

„Četl jsem to v Katolických novinách,” opáčil Milanko.

„Nemůžeš věřit všemu, co se píše v novinách, i kdyby byly katolický. Prostě, dítě, které přišlo potratem o život, žádným dítětem není,“ prohlásil Míra a dodal: „I když jeho otci se dát přes hubu může.“

Avšak Milanko se rozhodl být tomu svalovci oponentem: „Jakýmu otci, když se to nenarodilo, protože to při potratu přišlo o život?“

„Jak může přijít o život někdo, kdo se nenarodil?“, držel se Míra své bezvěrecké logiky a dodal: „Zkrátka buď se dá otci přes hubu a…“

I mně Milankova logika, ač jsem byl militantním bezvěrcem, připadla logická. Proto jsem řekl důrazně: „Jakýmu otci, když se nic nenarodilo?!“

Avšak Míra se nechtěl nechat zviklat. „Potenciálnímu otci. Prostě tomu potenciálnímu otci, kterej zavinil potrat, se dá přes hubu a pak je svatba a žádný potrat se nekoná. Jinak by musela přijít na pomoc basebalová pálka,“ uzavřel pak důrazně.

Marta, zdálo se, stále nic nechápala, protože řekla: „Ne, otec není na Kamčatce!“

Čehož se Míra chytil: „Jasně, je u protinožců!“

Marta však spíše jakoby pro sebe hlesla: „Otec je nahoře!… Ano, otec je nahoře…“ Ale pak se zřejmě lekla tohoto doznání, protože řekla: „Ne, otec není nahoře!“

Míra, který, jako každý jednoduchý člověk, vždycky chtěl mít ve všem jasno, se otázal: „Tak je otec nahoře, nebo není nahoře?“

Avšak Milanko ho uzemnil svou katolickou logikou: „Když je potrat, není otec. A nahoře je jen Bůh Otec! Protože to psaly Katolické noviny.“

Marta zřejmě zpitomělá naší poloučenou disputací náhle jakoby ožila: „Otec přece nemůže být nahoře! To přece… to přece není možný!“ A po chvíli zasyčela nenávistně: „Zabít! Ano, jedině zabít! – Ježíši!…“

„Taky vstal z mrtvých,“ prohlásil s náboženským zanícením Milanko. A Míra mu tu vizi potvrdil: „Psaly o tom Katolické noviny.“

„A myslím, že i bible,“ dodal jsem já.

A Marta potvrdila Spasitelovo předsmrtné martýrium: „Ježíši, ty holky mě tak serou, tak neuvěřitelně serou!!!“

„To víš, puberta,“ snažil jsem se ji vrátit k normálnímu lidskému, rodičovskému uvažování.

„Ts, puberta!! Co ty víš?!“ zasyčela Marta, popadla mě hystericky pod krkem a začala mnou v hysterickém pláči cloumat: „Ádo, řekni mi – je Bůh?! Tak řekni, je Bůh?!“

Za normálních okolností bych pochopitelně řekl, že pochopitelně není, protože to pochopitelně ještě nikdo nedokázal, avšak pod dojmem předešlé disputace na téma zrození člověka jsem nevěděl, co mám říct, proto jsem jenom po židovsku, i když to vůbec nebyla židovská záležitost, protože oni vlastně za to všechno mohli, i když se právě oni dneska nechtějí k ničemu hlásit, odpověděl otázkou: „A měl by?“

A Marta své zbytečné zoufalství utopila v další sklenici balantajnky, když prohlásila po dlouhém loku bezbarvě: „Alespoň někdy by měl bejt!“

„Protože to psaly Katolický noviny!“ oznámil vítězoslavně Míra.

A Milanko skromně dodal: „A bible.“

Marta se na něj smutně, ale poněkud zamilovaně podívala: „Ano, bible.“A pak dodala naprosto věcně a pozemsky: „Musím se jít z toho vyblejt… tedy vzpamatovat!“ A pak ještě dodala řečnickou, a naprosto zbytečnou dvojotázku: „Kdo ho zabije? Kdo mi ho jenom zabije?“

Klára, která celou tu dobu dekadentně mlčela, nás od věcí mystických, ba přímo filosofických, vrátila nazpět k věcem naprosto přízemním, avšak o to realističtějším, protože oznámila: „Tvoje dítě má hlad, mámo.“ Což Marta vztekle okomentovala: „Copak si osmnáctiletá holka neumí namazat chleba máslem a dát na něj tři kolečka uheráku?“

A pak se znovu zeptala, jako by se předtím o těchto věcech vůbec nemluvilo: „Kde že je Gábina!?“ A do třesoucích se rukou vzala hrnek s kávou a pouze a jakoby mimo mísu konsternovaně konstatovala směrem ke Kláře: „Jo, nahoře, jsi říkala…“

V tu chvíli se ve dveřích objevila Gábina a jakoby nic se zeptala Marty: „Chtěla jsi něco, maminko?“