ALEXEJ MIKULÁŠEK

Nenápadná brožovaná knížečka ruského spisovatele Vadima Fedorova (1966) žijícího v Praze (na přebalu čteme, že „již téměř dvě desetiletí považuje Česko za svoji druhou vlast“) je nazvána KOKS A JINÉ POVÍDKY (220 str., 2016, ISBN 978-80-270-0346-4) a vcelku neprávem by mohla uniknout pozornosti literární kritiky i čtenářů. „Knížka do kapsy“, na první pohled vcelku tuctová, včetně erotické fotografie na přebalu a dráždivého názvu, které by svědčily spíše o triviálním obsahu, zaujme dílem literárním ztvárněním, dílem pohledem na představený svět. Současně je Fedorovovou „ prvotinou v češtině“, resp. první knihou přeloženou do českého jazyka (spisovatelem a překladatelem Andrejem Fozikošem). Stejně česká jako ruská, patří vlastně oběma literaturám (z pohledu tzv. areálového studia).

Kniha je kompozičně rozdělena do dvou částí, přičemž se obě liší žánrově, záměrem, stylem, rozsahem i jinak. Zatímco novela Koks má charakter téměř detektivní, s docela nebezpečným „faktografickým“ přesahem, zbývajících osm kratších povídek těží z žánrového zázemí tzv. historky, humoristické vyprávěnky, jimž není cizí jistá míra grotesknosti či zveličení; jejich cílem je spíše pobavit, navodit v čtenáři příjemně „uvolněnou“ atmosféru.

Úvodní povídka novelistického rozsahu je psána lakonickým reportážním stylem, větami krátkými, až úsečnými, jednoduchými (možná až příliš, nikdy však za hranice „literárnosti“, resp. toho, co si pod „literaturou“ představujeme). Ocitáme se na hranici fikce a nonfikce, literatury a svého druhu reportáže.

Děj novely se odehrává v současné Praze, nikoli jen v kulisách Prahy, nýbrž na místech zcela konkrétních a nejednou i známých, s konkrétními názvy, v konkrétních souvislostech místopisných, srov.: „Dojel jsem na Václavák. Vyskočil na zastávce proti knihkupectví Akademia a popošel nahoru o pár bloků dál. Náměstí bylo ještě ospalé. Sem tam se loudali čínští turisté, kteří si přivstali, zřejmě je vzbudil časový rozdíl. Pod koněm, osedlaným svatým Václavem, se zuřivě líbala jakási dvojice.“ (s. 7). Samozřejmě nechybí ani tramvajová linka číslo devět, nazývaná „páteřní, neboť protíná Prahu z jednoho konce na druhý“ (s. 6), ani ulice Ve Smečkách, kde realitní makléř Vadim pronajímá byt muži, jenž mu nejenže neplatí, ale ještě málem před ním spáchá sebevraždu skokem z okna. A jaká to náhoda: křestní jméno autorovo je navlas totožné s vypravěčovým (i spisovatel podniká v oboru nemovitostí). A aby nebylo všech „náhod“ dosti, i v ulici Ve Smečkách přece existoval „Kakadu Sex Shop“ (nebo ještě existuje jako bar?). A když chybí obvyklá alibistická formulace, podle níž „zobrazené události a osoby jsou fiktivní a jejich podoba se skutečnými osobami a událostmi je podobnost čistě náhodná“, už už by se chtělo napsat, že se vše, o čem vypravěč píše, určitě stalo! Ale nepředbíhejme, jde totiž o literaturu, která záměrně budí dojem, že jde nikoli o literaturu, nýbrž o „čistočistou skutečnost“.

Kdo by se totiž chtěl ubírat tímto „faktografickým“ směrem, pravděpodobně narazí na jednu obtíž. Je totiž samozřejmé, že hledat shodu či míru shody zobrazených událostí s reálnými fakty (a míru „fakticity“ nejen místopisné, ale i postav nebo jen detailů předmětné obraznosti či dějových úseků) nemusí být vždy produktivní: jedním ze znaků díla je přece jeho fiktivnost, resp. literární text si vždy nárokuje být čten jako alespoň částečně „nespolehlivý“, „nesoulad“ s celou předmětnou skutečností se jaksi předpokládá. Jakkoli máme nutkavý dojem, že třeba pod smyšlenými jmény, pod různými kontaminacemi a časovými smyčkami čteme cosi, co je podstatně blíže skutečnosti než jejímu „zkreslení“, ba že máme co do činění s autentickou literární reportáží, jde o záměr, v němž nesporně reálné i logicky domýšlené společně s romantickým a chtěným vytvářejí jakýsi narativ: čteme koncem konců zase jen o příběhu lásky na první pohled, lásky vypravěče ke krásné dívce Zlatě (štíhlé zelenooké rusovlásce s podivným tetováním a ještě podivnějšími známostmi), jejíž tajemství (prostituce, závislost na kokainu, dluhy) se odhaluje téměř detektivními metodami (a s využitím konexí u místní policie).

„Široká ruská duše“, velkorysost i chladný kritický rozum srážející se s „vyššími“ emocemi (ovšem vražednými nejen pro peněženku), jsou konfrontovány s půvabným ženstvím viděným jako cosi záhadného, tajemného, schopného velkých obětí stejně jako podvodu; čisté lásky – i vypočítavosti a zrady. Ach, přece „u bedy glaza zeljonyje“, a ta ekrazitní krása těla, a pel bezbrannosti!

V něčem je ten věčný svár mužského a ženského principu blízký rozdílu mentality ruské a české, ale to už by se kritik dopustil přílišné spekulace. Ostatně nikdo nemůže této ženské postavě upřít snahu zbavit se závislosti, i když její náhlé zmizení, patrně smrt utonutím, se jeví spíše jako spásná nemotivovaná náhoda a nevím, nevím, do jaké míry přesvědčivá. Ale možná ani nejde o laciné východisko z nouze: ten příběh sice mohl pokračovat k čemusi psychologicky odstíněnému, k happyendu jistě nikoli. Smrt je v něčem i symbolická: tělo se přece nikdy nenašlo.

Podobně čtivé, byť jistě úsměvnější jsou humoristické povídky, možná i lépe přeložené než text novely, v němž narazíme na jisté neobratnosti, o kterých ostatně svědčí i krátký úryvek citovaný výše. Většina z nich se odehrává v Praze, s výjimkou textu nazvaného Pivo, rýže a Čína (otevření pivovaru v jednom z čínských měst se neobejde bez přítomnosti oficiálního zástupce České republiky, a když ten nedorazil, zastoupil ho možná stejně efektivně „český švejk“, alespoň však znalec dobrého piva) a povídky Žízeň je veliká, která nás zavádí do doby čečenské války, konkrétně do města symbolického názvu (Grozného) a do roku 2002, kde se parta ruských vojáků rozhodla doplnit si zásoby vodky a rozjet se do gerilami ovládané části města „na nákup“. Snad jen z pekla štěstí v podobě strachu nepřátel, že jde o provokaci, je zachránilo od jisté smrti.

Obě „story“ představují, jako zbývající šestice, historky spíše pro zasmání než poučení, a čtenář může nabýt dojmu, že vlastně byly stvořeny, nebo alespoň dotvořeny, čistou lidovou fantazií (kupř. hospodskými štamgasty, kteří si také rádi vymýšlejí, nebo vojáky Ruské federace, kteří mají podobný způsob humoru; i ti – v něčem podobni českým pábitelům a švejkům – rádi fabulují; ostatně kteří vojáci ne?). Jistě může jít o skutečnost jen mírně autorem upravenou a posunutou, zkontaminovanou nebo přepracovanou, a zrozenou groteskností reality samé.

Škoda že v textu zůstaly vedle stylistických nepřesností i některé tiskové a jiné chyby, z nichž největší je přetištění povídky Nesnesitelná lehkost sklerózy jako součásti povídky předchozí (s. 161 an.). Ale je to zřejmě jen „daň“, kterou zaplatil „debutant“ za podcenění redakční přípravy. Umělecky jde o prózy jistě povedené.