KAREL SÝS

Po kyticích, zahradách a aktech Eva Fišerová tentokrát postavila výstavu na andělech a pávech. Pávy ostatně nechala přiletět i na svou první výstavu v roce 2008 v Praze 8 Na Korábě.

Vzdušné slovo anděl lze přeložit zcela pozemsky – posel. Ovšem posel zvláštního ražení, rozhodně ne fádní listonoš. Ačkoli každý, kdo nám něco přináší, a nemusí nést zrovna důchod, budí naši úctu a zároveň i zvědavost. Úctu proto, že kvůli nám musel překonat nějakou vzdálenost, i když pošta byla za rohem. A zvědavost, protože čekáme něco nového, co nás vytrhne ze všednosti. Proto poslové již od antických dob požívali výsady nedotknutelnosti, i když se šušká, že poslové špatných zpráv bývají podrobeni zkrácenému řízení.

Starozákonní andělé se měli podstatně lépe – byli považováni za posly boží. Židé je nicméně vybavili hmatatelnou tělesností – mnohé nezdobila ani křídla a vespolek se vyznačovali lidskými vlastnostmi, libůstkami i zlozvyky: jedli, pili a občas se zahleděli do dcer lidských, kteréžto zakoukání nezůstalo bez následků. Tak byl svět díky tomuto melouchu obšťastněn tvory zpola nadzemskými, něco mezi bohem, respektive andělem a člověkem, kteří lidstvo vedli k vyšším metám, což nikoli vždy dopadlo dobře. Andělé ovšem nebyli sesíláni kvůli rozmnožování lidského rodu. Jejich povinností a posláním bylo zprostředkovat smrtelníkům božská vnuknutí a pokyny. A ve zpětné vazbě přimlouvat se za své svěřence, tyto převádět po rozviklaných lávkách přes rozvodněné řeky a všestranně bdít nad jejich těly i dušemi, ohroženými rozpoutanými živly i nemravnými chtíči.

Věrouci jich napočítali tisíce. V rámci systemizace se dělili na třídy. Nejvyšší rank tvořili archandělé, notoricky známí Gabriel, Michael, Rafael a spol. Nepovedenou odrůdu představovali andělé takzvaně padlí, zvláště oblíbení mládeží.

Proč to všecko říkám? Eva Fišerová svými kresbami vnesla další vklad do bezedné pokladnice andělologie. Že tak učinila po svém, bez ohledu na církevní a jiné autority, jí slouží ke cti.

Na tvorbu, prezentovanou na dnešní výstavě, může být právem pyšná.

Za symbol pýchy je považován páv, podle mého názoru mylně. Že má někdo krásný ocas je určitě hodno obdivu. Na druhé straně takový páv zakusí mnohá příkoří. Bývá soustavně obtěžován návštěvníky zoologických zahrad, zámeckých parků a jiných lokalit, kde je tento melancholický pták držen v zajetí. Bezohlednými zvědavci neurvale vyzýván, aby svůj ocas předvedl, nakonec – otráven žadoněním – to udělá a tím jako by byl jeho životní úděl naplněn. Jenže on by chtěl zpívat, zpívat krásně jako Caruso, nebo aspoň jako Karel Gott, ale zatímco vějíř jeho ocasu vzbuzuje prchavé nadšení, před jeho hlasem si rozmazlené obecenstvo zacpává uši.

Je to nespravedlnost, stvořitelova zlomyslnost? Anebo poučení, že krása kráčí ruku v ruce s ošklivostí a že jen skrze nevzhlednost můžeme dospět k nádheře?

Nevím. Od toho jsou malíři, aby nám poskytli odpověď. Eva Fišerová pávům zřetelně nadržuje. Spolčila je s anděly a to hovoří samo za sebe. Teď už záleží jen na nás, jaké anděly a jaké pávy si zasloužíme!

(Ze zahájení výstavy Evy Fišerové v Galerii Futura v Praze 1)