IVO POSPÍŠIL

(doslov)

Věta z titulu je jednou ze starých zásad římského práva; místo „Budiž slyšena i druhá strana“ se prý někdy užívá „Slyš i druhou stranu“, tedy „Audi alteram partem“. Ať tak či onak, jde o zásadu, která je vlastní všem normálně fungujícím společnostem, a i když se primárně týká slyšení před soudem, je aplikovatelná na cokoli, kde je slyšena jen jedna strana, kde je různými prostředky vynucován názorový monolog. Nechci napsat, že společnosti nebo jejich režimy, jež tuto zásadu nectily, neměly dlouhého trvání: opak je často pravdou; hlavní je však něco jiného: každý člověk by rád žil ve společenství, kde vládne svoboda, jejíž omezení je dáno jen svobodou druhého, nicméně aby se člověk v takové obci cítit pohodlně nebo, jak se nyní módně říká, komfortně, tedy stále nenarážel hlavou na nějaký strop, nebál se, že po vysloveném názoru bude následovat otevřená nebo skrytá odveta. Jsou i společnosti, které si vynucovaly nebo vynucují takovou loajalitu, že via facti zapovídají i konstatování, že tato svoboda v nich není. Je zdravé, když ve společnosti a všech jejích činnostech proudí debata, diskuse, třeba i polemika, v níž jde – stejně jako ve společnostech, které ctí zásadu „audiatur et altera pars“ – nikoli o boj mezi lidmi, ale o hledání pravdy nebo alespoň o přiblížení k pravdě, k hlubšímu poznání. Diskutabilní je ostatně již to, že tato zásada obsahuje spojení „altera pars“, tedy že existují různé „strany“; v právním smyslu jde o strany sporu nebo o protichůdná svědectví, ve zdravém společenském dialogu by však mělo jít o „stranu“ jednu, neboť všichni jsme na jedné lodi a všem nám snad jde o společenské dobro: jen volíme různé způsoby, jak k němu dojít, jak naplnit lidskou svobodu, svobodu projevu a názoru i respekt k názoru druhého, s nímž nesouhlasíme. Donekonečna opakovaný Voltairův výrok „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat“, používaný a využívaný a při různých příležitostech citovaný, ale jen málokdy realizovaný, je základem moderní společnosti nebo by spíše být měl. Každá společnost a každý režim v ní hájí ty, kteří mu bezvýhradně slouží, kteří jsou více či méně poslušní: bohužel jen výjimečně se stává, že uznání se dostane i tomu, kdo zaujímá jiná stanoviska a má jiné názory, i když pro společnost pracuje a dosahuje výsledků; tvrdě jsme si to uvědomovali a stále uvědomujeme při každém předávání různých vyznamenání; jsou vědy, kde se ideologie tolik neprojevuje, u jiných je tomu naopak. Audiatur et altera pars je sice hezká zásada, ale její realizace vždy s sebou nese nemalé riziko. Bez ní by však nebylo zdravého proudění mezilidské komunikace a ani pohybu myšlení.

Autor přítomné knížky přichází se svými koncepcemi a názory, s nimiž nebude každý souhlasit: nejen v globálním rámci, ale také v detailech. Když si však uvědomíme množství textu, složitost problematiky a heterogenitu témat, nebudeme se tolik divit. Název jistě odkazuje k proslulé knize Bedřicha Václavka, oběti nacistické perzekuce, docenta Masarykovy univerzity, jehož venia docendi z roku 1939 a dokumenty k docentuře in memoriam vybral a úvodním slovem roku 1982 v edici Filozofické fakulty brněnské univerzity opatřil František Xaver Halas, Tvorbou k realitě (1937), i když autor to nemyslí nijak přímočaře; jak ostatně sám uvádí: „Snaží se však ve Václavkových stopách postihnout skutečnost, fakt, že realita tzv. objektivní i tzv. subjektivní, bytí existující mimo člověka i to, které je nám dáno jako ‚vědomé bytí‘, jsou základním pramenem a zdrojem slovesné tvorby, přičemž hlavním a stěžejním zprostředkujícím faktorem se literatuře stává jazyk, jeho ‚objektivní‘ bytí, soubor výrazových ‚řečových‘ možností, i jeho naplnění, naplnění těchto možností v konkrétní situaci společenského, vědeckého a uměleckého života. Jeho naplnění ve stylu. Realita představuje nepřebernou studnici možných znaků, indexů, metonymií, emblémů či symbolů, které si nárokují být nějak ‚čteny‘, vysvětlovány a hodnoceny, být ‚ztvárňovány‘ a umělecky slovesně aktualizovány. O způsobu čtení pak rozhoduje hledisko kultury (kultur), v níž žijeme, zkušenostní komplex, světový názor, politické aj. preference. Tento předpoklad se jeví jako banální, přesto je nutné jej vetknout do úvodu naší knihy, neboť na banality se velmi rádo zapomíná – jsou přece samozřejmé. Co se podtitulu týče, je rovněž metaforicky jednoznačný – interpret souzvučí s dílem, které jej oslovilo a které má potenciál stát se formou nového poznání reality, současně vytváří protiváhu těm tendencím, které se plevelně rozbujely a parazitují na umění a jeho funkcích.“

Tři části, na niž svoji knížku, jdoucí ve stopách předcházejícího svazku Interpretační etudy (2009), rozčlenil, odpovídají směřování vyznačenému v titulu: Fokus je provokující plochou, jež polemicky, s ironií a sarkasmem předvádí aprioristická, předprogramovaná hlediska, jež se vyhýbají konfrontaci s proudící realitou; druhá část ukazuje na osobnosti více či méně ignorované, zatlačované do bezvýznamnosti současným mainstreamem, často různými zájmovými skupinami; třetí část, snad nejpůsobivější vůbec, přináší autorův koncept přínosu židovské komunity, židovských spisovatelů české a německé literatuře – v návaznosti na jeho dřívější publikační počiny – a současně varuje před rezidui antisemitismu. Síla těchto částí je ve vzájemném sepětí a zrcadlení včetně závěrečného textu. Je těžké vystihnout několika větami, nebo dokonce slovy jádro této knížky, tak různorodé, ale současně myšlenkově integritní: myslím, že ona podstata spočívá právě v odmítnutí apriorismu, názorové intolerance, ostrakizace a černobílého vidění našeho světa, ve výzvě k otevřené diskusi. Je to iluze, utopie, nenaplnitelný ideál? Asi ano, ale právě toto nám snad nejvíc bolestně chybí.

MIKULÁŠEK, Alexej. Realitou k tvorbě: Interpretační akordy a kontrapunkty. 200 str. Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2016, s 192-3.  ISBN 978-80-906212-2-0.