BEDŘICH STEHNO

Už rok jsem pracoval v novém dobrém místě, když mě z kraje července vzbudili ve dvě ráno z vrátnice telefonem. Že prý za mnou přišla návštěva. Netušil jsem, o koho může jít, ale vzkázal jsem, ať návštěvu pustí dál. Za malou chvílí jsem zaslechl, jak se dlouhou chodbou vysokoškolské koleje tlumeně rozléhají dva známé hlasy. Otevřel jsem dveře kanceláře a přede mnou stáli Jarda Houdek a Mirek Kříž, kulisáci našeho divadla, které už rok nebylo mé. Měl jsem teď zaměstnání s psacím stolem, diářem a kávovou konvicí připravenou na vařiči. Jak jsme se ale s kamarády kulisáky uviděli, rozesmáli jsme se a všechno bylo jako tenkrát, když jsme se v šeru jeviště s kulisami v rukách nazývali důlními koni a potom v kulisárně s nohama nataženýma na židlích svačili a pili piva.

Míra vytáhl ze svého plátěného vaku lahev vína a hroudu nakrájeného salámu a ve mně rostla radost. Byl jsem dojatý, že na mě kamarádi nezapomněli, že jsem jim stál za to, aby se trmáceli ve dvě v noci Petřínem nahoru na Strahov. A začali jsme vzpomínat a potom kluci vyprávěli, co nového se seběhlo v divadle za poslední rok.

Když za oknem kanceláře začalo šírat, kamarádi se chystali k odchodu. Mezi dveřmi se Jarda otočil, zmlkl na chvíli a pak z něho vypadlo: „Já se přišel vlastně rozloučit. Jedu na dlouhou dovolenou.“ Nechápal jsem, ale začal jsem chápat, když dodal: „Jedu směr Curych a potom možná Kanada, nebo Zéland, nebo Austrálie.“ No, a to jsem zmlkl i já, protože mi docházelo, že vidím Jardu Houdka možná naposled v životě. Začali jsme plácat, jako že je to paráda fičet někam do Kanady, nebo na zelený Zéland, nebo někam, kde už čekají opálené holky a moře s delfíny a sluncem. Stiskli jsme si ruce, a když kluci odešli, bylo mi divně a smutno.

Uběhly dva nebo tři týdny z té dlouhé Jardovy dovolené. Zatím se Jarda rozhlížel po cizí zemi, ve které ho přivítal strýc a kde se také sešel s kamarádem z dětství. Opatrně sondoval, jak se uchytit a začít nový život. Vypadalo to docela dobře. Neuběhl ještě příliš dlouhý čas, co skoro po celém světě vítali Čechy s otevřenou náručí, protože se holýma rukama dokázali postavit pěti armádám, které obsadily jejich zem.

Na konci prvního měsíce Jardovy dlouhé dovolené přišla do Evropy vedra. V tu dobu se Jarda ocitl v úhledném horském městečku. Pochodil si dva dny po horách a na túrách se připravoval na první krok přes práh imigračního úřadu. Na konci třetího dne seděl u stolku bílé předzahrádky svého horského penzionu. Blížil se pomalu večer. Nad horami se krátce zablesklo a po chvíli začalo drobně pršet. Déšť to byl opravdu drobounký a Jarda si zpod markýzy maně vzpomněl na báseň Jana Skácela, ve které básník hledá nejkrásnější slovo, než najde slovo „poprchává“. Poprchávání však nepřešlo do lijáku, jak se stává, jen jemný déšť šuměl a zkrápěl dál dlažbu, žulové kameny za celý den rozpálené sluncem. A jak ševelily drobné kapky vody na dlažbu cizího města, upraveného jako klícka, jako dětský pokojík, začala jeho dlažba vlhce a teple vonět. Voněla vůní, kterou Jarda Houdek, kluk křtěný Vltavou, dobře znal. Byla to vůně stejná, jako když začne za parného večera nebo noci pršet na zaprášenou dlažbu Prahy a i Míráku, kde stojí naproti chrámu svaté Ludmily už sto roků naše divadlo, blízko kterého měl Jarda svůj sklepní byt. Teď zaplatil a vyšel do deště. Městečko opuštěné jako on vonělo a Jarda se nazdařbůh pustil ulicemi. Chodil po mokré dlažbě, ale město nevnímal. Ani hory okolo něj, ani nebe nad ním. Jako slepec chodil až do rána. Další den se vrátil do domu svého strýce, poděkoval tam, zastavil se u kamaráda z dětství a odjel na letiště. A našel si nejbližší let. Byl to let na Ruzyň.

Když jsem na začátku nové divadelní sezóny zašel do divadelního klubu, uviděl jsem u baru sedět Jardu Houdka. Překvapený došel jsem k němu. Jarda zvedl hlavu, podíval se na mě a bez pozdravu hlesl: „ Jsem srab, kamaráde.“ Sedl jsem si vedle něho a on pořád opakoval, že je srab, že je srab, že je srab. Pak přece jenom začal, že všechno šlo vlastně dobře, že skoro všechno bylo OK, aby nakonec s hlavou zavěšenou v dlaních mi pověděl o nočním dešti a o horském penzionu v městečku uklizeném jako klícka i o jeho mokré dlažbě vydechující teplé vlhko, které vonělo. „ Bylo to jako tady, když začne v létě pršet na dlažbu. Jako tady, rozumíš! Ty vole, rozumíš, já nevím proč … já na to v tu chvíli nějak neměl,“ dořekl a jeho oči sjely stranou.

Šel jsem potom z baru a myslel na upravené podhorské městečko, jak jím ve tmě a dešti chodí Jarda Houdek. Je sám a je trochu shrbený, protože něco nese. Něco v sobě. Je to mihotavé jako v kostele věčné světlo. Je to láska k české zemi. Láska, která chodí pěšky. Tohle jsem Jardovi tenkrát neřekl. Neviděl jsem ho už skoro čtyřicet let, ale na jeho příběh jsem do dneška nezapomněl.