IVANA BLAHUTOVÁ

V říjnu vydává Nakladatelství Kmen svůj v pořadí druhý almanach – Almanach Kmene 2016, jenž obsahuje básně a povídky celkem 26 spisovatelů.Vzhledem k podtitulu Hej, Slované! byl letošní sborník pojat jako česko-slovanský, což znamená, že polovina autorů je českých, druhá polovina pak představuje tvůrce z různých slovanských literatur, konkrétně z literatury slovenské, ruské, polské, bulharské a lužickosrbské. Slovenské příspěvky jsou otištěny v původním znění, ostatní cizojazyčné texty byly přeloženy do češtiny. Almanach doprovází deset černobílých ilustrací Idy Huttové.

IVANA BLAHUTOVÁ
Předmluva

V nejslavnějším českém románu – v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka – v 2. kapitole 1. dílu, kde autor zachycuje rozhovory mužů zatčených v souvislosti se sarajevským atentátem, čteme následující věty:

„Třetí spiklenec byl předseda dobročinného spolku ‚Dobromil‘ v Hodkovičkách. V den, kdy byl spáchán atentát, pořádal ‚Dobromil‘ zahradní slavnost, spojenou s koncertem. Četnický strážmistr přišel, aby požádal účastníky, aby se rozešli, že má Rakousko smutek, načež předseda ‚Dobromilu‘ řekl dobrácky: ‚Počkají chvilku, než dohrajou »Hej, Slované!«‘

Nyní tu seděl s hlavou svěšenou a naříkal (…).“

V čase, kdy Jaroslav Hašek psal své geniální dílo, byla píseň Hej, Slované! Čechům, Slovákům a dalším slovanským národům dobře známá (a později si ji dokonce Slováci zvolili za oficiální hymnu v problematickém období svých dějin, za Slovenského štátu). – Avšak jak je tomu dneska? Co říká zvolání Hej, Slované! lidem v současnosti?

Na tuto otázku se pokouší odpovědět česko-slovanský Almanach Kmene 2016, který si jako hlavní téma vybral právě titul básně obrozeneckého slovenského básníka Sama (Samuela) Tomášika Hej, Slované! (původně Hej, Slováci! – 1834). Slova básně byla zpívána na melodii staré polské písně Jeszcze Polska nie zginęła a během 19. století se rychle stala neoficiální hymnou všeslovanského hnutí. Velký ohlas měla píseň zejména v tehdejší mnohonárodnostní rakouské monarchii, kterou značná část slovanského obyvatelstva vnímala jako „žalář národů“.

Myšlenka všeslovanské vzájemnosti (ve smyslu kulturním i politickém) sehrála významnou roli v posilování národního sebeuvědomění s důrazem na společné zájmy slovanských národů v Rakouském císařství (a poté v Rakousku-Uhersku), tj. Čechů, Slováků, Poláků, Slovinců, Srbů, Chorvatů, Rusínů a Ukrajinců, žijících v nerovném postavení vůči privilegovanému rakouskému (německému) a maďarskému obyvatelstvu.

Vrcholem panslavistického hnutí a zároveň vrcholem 2. (tzv. ofenzivní) etapy českého národního obrození byl Slovanský sjezd v Praze v revolučním roce 1848, kde jako všeslovanská hymna zněla i píseň Hej, Slované! Sjezdu se zúčastnili zástupci slovanských národů žijících v rakouském područí a další hosté, mezi nimi i jako jediný delegát z Ruska Michail Alexandrovič Bakunin, budoucí otec evropského anarchismu, kterého pozval Ĺudovít Štúr. Jednalo se o vytvoření spolku slovanských národů v Rakousku a o federalizaci monarchie, o boji proti pangermanismu. Původní panslavismus, hlásaný buditeli Josefem Jungmannem, Jánem Kollárem, Františkem Ladislavem Čelakovským, Pavlem Josefem Šafaříkem a inspirovaný teorií německého preromantického filozofa Johanna Gottfrieda Herdera, jenž spatřoval ve Slovanech ideál „přirozeného člověka“, který obrodí svět, byl na sjezdu vystřídán pragmatičtějším pojetím Karla Havlíčka Borovského, a zejména Františka Palackého – koncepcí austroslavistickou.

V Rusku se k myšlenkám panslavismus hlásili slavjanofilové (Alexej Stěpanovič Chomjakov, Konstantin Sergejevič Aksakov, Ivan Vasiljevič Kirejevskij), kteří však kladli důraz na pravoslavný ruský národ a jeho rozhodující úlohu mezi Slovany. Z toho důvodu byly sympatie slavjanofilů orientovány především na pravoslavné Srby a Bulhary.

Situace západoslovanských a jihoslovanských národů v Evropě si byla v té době velmi podobná. Území jimi obývaná se nacházela pod nadvládou několika mocností. Polsko bylo od r. 1795 po trojím dělení definitivně rozporcováno mezi Rakousko, Prusko (návazně Německo) a Rusko. Srbsko si od počátku 19. století vybojovávalo samostatnost na Osmanské říši řadou povstání, přičemž v právním smyslu dosáhlo Srbské království suverenity až po rusko-turecké válce (1877–1878; mimochodem pro Rusko a Turecko v pořadí již deváté, počítáno od 16. století). Rovněž Bulharsko bylo v podřízenosti vůči Osmanské říši; díky vítězství Ruska v rusko-turecké válce vzniklo Bulharské knížectví (1878), základ budoucí bulharské monarchie, avšak část Bulharů dál zůstávala v tureckém poddanství. V následujících dvou balkánských válkách pak Bulharsko ztratilo některá území ve vojenských střetnutích s Tureckem, Řeckem a Srbskem. Do 1. světové války Bulharsko vstoupilo po boku ústředních mocností a tvrdě bojovalo především se Srbskem.

Všechny porobené slovanské národy obracely v té době své naděje přirozeně k nejmocnějšímu slovanskému státu – k Ruskému impériu, nicméně později s jistou ostražitostí vůči ruskému politickému panslavismu, jejž začalo Rusko uplatňovat po prohrané krymské válce (1853–1856). Nutno připomenout, že až do té doby byl panslavismus v Rusku okrajovou ideou, protože byl v rozporu s carskou politikou. Ta zdůrazňovala věrnost dynastii Romanovců, nikoli věrnost etniku. Tento rozpor později vyřešil panrusismus (Nikolaj Jakovlevič Danilevskij), jehož programem bylo sjednocení slovanských národů pod vládou ruského cara. Negativní vztah k Rusku měli Poláci, kteří v rámci Polsko-litevské unie opakovaně válčili s Rusy o teritoria již od 15. století. Inspirativní pro slovanské národy v habsburské monarchii byl úspěšný boj Bulharů a Srbů, kterým se i díky ruské pomoci a vlivu dařilo postupně se osvobozovat od jha Osmanské říše.

Přelom v osudech slovanských národů usilujících o vlastní státní suverenitu znamenaly výsledky 1. světové války, jež vedly ke vzniku samostatných států – Polska, Československa a Jugoslávie (původně Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Nutno poznamenat, že 1. světová válka postihla velmi krutě obzvláště srbský národ – zahynula více než čtvrtina jeho příslušníků.

Již z výše načrtnutého letmého pohledu na vzájemné vztahy slovanských národů v období do 1. světové války je zřejmé, že všeslovanská idea (panslavismus, myšlenka bratrské jednoty slovanských národů ve významu kulturním i politickém) vždy narážela v praxi na reálně existující rozporné zájmy i mezi těmito národy samými. Další bouřlivý historický vývoj – revoluce a občanská válka v Rusku, vznik Sovětského svazu, 2. světová válka a osvoboditelská role Sovětského svazu, zformování socialistické bloku v čele s SSSR, zásah vojsk Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968, později rozpad socialistického bloku a Sovětského svazu a zánik bipolárního uspořádání světa, občanská válka v Jugoslávii a agrese NATO vůči Bělehradu, nynější občanská válka na jihovýchodní Ukrajině) –, to všechno přineslo řadu mezníků, v jejichž důsledku „… je dozaista myšlienka slovanskej svornosti – a tobôž jednoty – už úplne mŕtva“ – řečeno slovy Pavla Janíka z eseje Bratrovražedná vojna, která uzavírá náš almanach „místo doslovu“.

Pokud však budeme vycházet z faktu, že myšlenka všeslovanské vzájemnosti byla od počátku ideou rodící se a žijící více v oblasti umění a kultury než v politické praxi, ideou formulovanou na počátku 19. století buditelskou intelektuální elitou a reagující na tehdejší ujařmení většiny slovanských národů, pak snaze o její pěstování ani dnes nic zásadního nebrání. Navíc se v současném světě násobí množství nejrůznějších rizik, jimiž se cítí být ohroženy mj. i tak obrovské sociální skupiny, jako jsou třeba „Evropané“ – uveďme např. nebezpečí masové imigrace z kulturně naprosto odlišných oblastí. V této situaci si troufám předpovědět, že posílení vědomí minimálně kulturní sounáležitosti se slovanskými národy může znovu nabýt na aktuálnosti. Vždyť již dneska slyšíme, jak se Češi – příslušníci nejateističtějšího národa v Evropě – začínají hlasitě dovolávat svých „křesťanských kořenů“ v reakci na příliv muslimů a v obavách z možné islamizace starého kontinentu. Od křesťanských kořenů není již příliš daleko ke slovanským (velkomoravským aj.) kořenům. A od pocitu ohrožení islamizací a od nespokojenosti s tím, jak se Evropská unie nedokáže vypořádat ani s ochranou vlastních hranic, nemusí být daleko k hledání opory u někoho jiného, kdo se s tímto problémem vypořádat snaží – jako třeba Rusko. V Rusku pak právě v těchto letech vzkvétá „státotvorná“ idea, kterou můžeme pokládat za moderní variantu staré myšlenky všeslovanské vzájemnosti, respektive slavjanofilství – idea tzv. Ruského světa, hlásající sounáležitost všech lidí, jež se cítí být součástí ruské kultury (sjednocené ruským jazykem a nábožensky založené na pravoslaví). Ne, dějiny nikdy nekončí a již mnohokrát nám připravily neuvěřitelná překvapení, když zdánlivě neotřesitelné bylo náhle smeteno, zatímco to, co čas dávno smetl, se znovu probudilo k životu.

Avšak zpět k našemu almanachu a jeho tématu Hej, Slované! Nejprve krátká statistika: v letošním sborníku se podařilo shromáždit básně, povídky a další práce od dvaceti šesti autorů. Básně dvou z těchto spisovatelů – slovenského poety Sama Tomášika a českého Josefa Jaroslava Kaliny, od jehož narození letos uplynulo dvě stě let – byly vybrány coby ukázky pojetí všeslovanského tématu v literatuře obrozeneckého období. Vedle třinácti současných českých autorů (v abecedním pořadí jsou to: Ivana Blahutová, Jaroslav Čejka, Michal Černík, Michael Doubek, Ivo Fencl, Václav Franc, Eva Frantinová, Eliška Koppová, Břetislav Kotyza, Alois Reich, Marie Veselá, Jiří Žáček a Petr Žantovský) jsou do almanachu zařazeni současní básníci a prozaici z několika dalších slovanských národů. Slovensko zastupují Pavol Janík, Peter Štrelinger a Ján Tužinský. Ruskou literaturu reprezentují Vadim Fedorov (v překladu Andreje Fozikoše); Andrej Fozikoš, Bogdana Něščeret, Natalia Skakun a Larisa Zubakovová (všichni čtyři v překladech Ivany Blahutové). Po jednom představiteli mají: Polsko – Andrzej Grabowski (v překladu Barbary Kantorové); Bulharsko – Valentin Kačev (v překladu Zornici Cvetkove a Martiny Salhiové); a literaturu Lužických Srbů zastupuje již nežijící spisovatel Jurij Krawža (v překladu Zuzany Bláhové-Sklenářové).

Autoři dostali naprostou volnost ve způsobu uchopení tématu a ve volbě žánru. Výsledkem je zajímavá mozaika, která vypovídá, nakolik je pro dnešní literáty všeslovanská idea již mrtvá, případně ještě živá. Předem – v souladu s citovaným výrokem Pavla Janíka – mohu prozradit, že s jedinou výjimkou se žádný z příspěvků k myšlence panslavismu přímo nevyjadřuje a nijak ji nepřipomíná. Ani krátká báseň Břetislava Kotyzy programově nazvaná Hej, Slované! se nevztahuje k všeslovanství, nýbrž k Slovanům jako našim etnickým předkům, kteří osídlili tuto zemi. Obdobně se motiv „slovanství“ (tj. ve smyslu naší příslušnosti ke slovanskému národu) objevuje v epigramu Aloise Reicha Slovanská vzájemnost a v povídce Michaela Doubka Návrat. Onou jedinou výjimkou je satirická povídka Jaroslava Čejky Slávy dcera, která vtipně a komplexně zachycuje aktuální stav chápání „všeslovanské ideje“ po česku. Aby si čtenář mohl srovnat nadšení z doby zrodu panslavismu u nás a dnešní jeho stav „vyhoření“, je na začátek almanachu, jak již bylo předesláno, zařazena titulní báseň Sama Tomášika Hej, Slované! a dvě básně českého obrozeneckého básníka Josefa Jaroslava Kaliny, Měšťanská a Vojenská.

Dávné dějiny západních Slovanů nám přibližuje brilantní historická povídka lužickosrbského spisovatele Jurije Krawži Gero. Příběh zachycuje formou zpovědi život saského markraběte Gera (900–965), jenž bojoval proti západním slovanským kmenům, vedl vyhlazovací války na území mezi Labem a Odrou a stal se symbolem germánské brutality vůči Slovanům. Čeští čtenáři si jistě v této souvislosti vzpomenou na Slezské písně Petra Bezruče, v nichž je jako „markýz Géro“ označen rakouský arcivévoda Bedřich, vlastnící mj. obrovský majetek na Těšínsku, a představující tudíž hlavního vykořisťovatele v kraji.

S povídkou Gero se v almanachu objevuje téma dějinných konfliktů mezi Čechy (Slovany) a Němci (Germány). Z různých úhlů pohledu odráží vztah mezi těmito dvěma národy několik autorů: Marie Veselá v básních České pohraničí 1938 a Lidické děti; Václav Franc v povídce z časů 2. světové války Z které koleje jede vlak na Rokycany?; Ivo Fencl v ironické povídce ze současnosti Německé firmě. S láskou; a jistým způsobem i Michael Doubek v již zmíněné povídce Návrat, vyprávějící příznačnou epizodu ze života dnešního úspěšného muže.

Tradičně vřelé porozumění mezi Čechy a Slováky zachycuje historická povídka Petera Štrelingera Boženka, zobrazující krátkou návštěvu Boženy Němcové na Slovensku a její setkání s obrozeneckým básníkem Samem Chalupkou. Jako určité echo varovného poselství z pověsti o Svatoplukovi a jeho synech lze číst i symbolickou povídku Jána Tužinského Edo a Dodo, sledující vztah dvou bratrů v těžké existenční nouzi; hlavní smysl této prózy však tkví v kritice dnešního sociálního vyloučení.

Největší počet autorů zpracoval téma Hej, Slované! v užším významu jako Hej, krajané! Jejich básně a povídky se proto vyjadřují k národním povahám, opěvují rodnou vlast, nebo naopak pranýřují domácí zlořády, a to v široké škále od humoru a satiry přes tragikomiku až po tragické momenty v lidském životě. K humornému a satirickému žánru se přihlásili: Jaroslav Čejka s již uvedenou povídkou Slávy dcera; Vadim Fedorov s povídkou Žízeň je veliká z období nedávné rusko-čečenské války a s vykreslením „typického“ ruského mužského charakteru; Andrej Fozikoš s povídkou Nebezpečný úkol, vyprávějící o česko-ruských fingovaných sňatcích; Andrzej Grabowski, jehož povídka Problém je slabé slovo představuje v hlavní postavě dědečka takřka „vzorového“ Poláka, tj. hrdého vojáka, horkokrevného paličáka i obratného obchodníka; Alois Reich se svými epigramy strefuje do tunelářské ekonomiky i do velmocenských válečných choutek (Kombinátoři; Terminologický; Ruce; Mírový plán supervelmoci); a Jiří Žáček v satirických básních řízně tepe nešvary české povahy i současných poměrů (Česko, zimní pohádka; Hrdinové doby; Zlatý český nožičky; Kabaretní píseň o justiční mafii; U nás v Česku), zatímco v lyrické básni Seifertova Praha se koří příslovečné kráse města „světlem oděného“.

Láska k rodné zemi v různých pojetích – od tiché komornosti po vznosný patos – zaznívá v básních dalších autorů: Michala Černíka (Čechy; Polabí; Obsáhlost; Vyděděný; Pevné základy; Střed světa); Valentina Kačeva (Moje vlast; Mých nadějí zhasl plamen…); Břetislava Kotyzy (Barevné sklíčko; Okna; Koně); Marie Veselé (Chvála Konstantina filozofa; Zatknutá valaška; Jarní zvěsti); a Larisy Zubakovové (Červnové noci; Požehnání; Petrohradské sloky). Složitou ruskou duši mistrovsky zachytila Natalia Skakun v psychologické povídce Vysezení. O ambivalentním vztahu k domovu vypovídá povídka Ivany Blahutové Štatl, která současně přináší do sborníku také jihoslovanské motivy, včetně ozvěny války v někdejší Jugoslávii.

Jihoslovanskému tématu se věnují rovněž další dvě autorky: Eva Frantinová v krátkých lyrických prózách a básních vzdává hold půvabům chorvatského pobřeží (Přístav; Příjezdy; Můj Mali a Veli Lošinj; Noc a den; Kavárny se zavírají); a Eliška Koppová v psychologické povídce Dívka s černým prstenem rozvíjí poutavý „cestopisný“ příběh z dnešního Srbska a Bosny a Hercegoviny, přičemž se dotýká i četných jizev po nedávné válce.

Válku v Jugoslávii připomíná v epigramech ještě Alois Reich (Pistolníci; Kdo to byl?).Do „jihoslovanského“ tematického okruhu pak spadá rovněž Haiku na motiv z Bulharska od Marie Veselé a Balada bulharská od Břetislava Kotyzy. Naopak bulharský básník Valentin Kačev napsal Báseň věnovanou Praze.

Posledním velkým tématem, kterému autoři almanachu věnovali pozornost, je vztah Čechů k Rusku. V této souvislosti se však nejprve ještě jednou vrátím k předešlému obecnému úvodu o panslavismu.

Poměr ostatních slovanských národů k Rusku jakožto jedinému slovanskému státu, který je schopen „hrát vlastní (vel)mocenskou hru“ na geopolitické šachovnici, je v mnoha směrech pro tyto národy klíčový a promítl se opakovaně do jejich historie. V mocenské světové politice lze samozřejmě abstrahovat od podobných etnických a jazykových vazeb, avšak v případě obapolných rusko-slovanských a slovansko-ruských vztahů tyto vazby fungovaly a fungují. Dosavadní dějiny panslavismu jsou toho také dokladem. Aniž bych chtěla redukovat panslavismus na pouhý vztah k Rusku, domnívám se, že právě tento vztah je v politické rovině pro všechny slovanské národy dominující, zatímco v rovině kulturní jsou jejich vzájemné poměry vyvážené. V tomto smyslu se panslavismus manifestuje jako rusofilství, odmítání slovanské sounáležitosti jako rusofobie. Slovanské národy mají za sebou jak období rusofilská, tak rusofobní (s různou intenzitou). Poláci, jak již bylo konstatováno, se dlouhodobě staví vůči Rusku negativně a v dějinách se s ním opakovaně – neúspěšně – pokoušeli soupeřit o moc a teritorium. Pro spravedlnost lze znovu připomenout, že slovanské národy (tj. bez Ruska) měly a mají vzájemné rozpory také mezi sebou, a to dokonce krvavé: Srbové vs. Chorvaté, Bulhaři vs. Srbové (viz zmíněné období balkánských válek a 1. světové války), Poláci vs. Ukrajinci a Bělorusové, Poláci vs. Češi (spory o Těšínsko a obsazení části českého pohraničí po Mnichovu). Stranou nechám specifické vztahy dvou východoslovanských národů, které svého národního sebeuvědomění dosáhly až ve druhé polovině 19. století v rámci Ruského impéria a které žily s Rusy do roku 1991 ve společném státě, tj. Ukrajince (někdejší Malorusy) a Bělorusy. Naštěstí soužití Čechů a Slováků přes tristní kapitolu Slovenského svobodného státu patří ke skutečně bratrsky upřímným, díky čemuž i česko-slovenský státní „rozvod“ proběhl hladce a umožnil oběma národům pokračovat v nejpřátelštějších kontaktech.

Ohledně vztahu k Rusku si v naší historii zhruba od počátku minulého století lze všimnout zajímavého jevu: opakovaně docházelo ke vzniku rozporu mezi rusofobií či rusofilstvím, které oficiálně hlásal stávající režim, a mezi rusofobií či rusofilstvím, které pociťovalo obyvatelstvo. Čím ostřejší tento rozpor byl, tím pravděpodobnější byl pád režimu. Stačí připomenout období 1. světové války, kdy čeští vojáci hromadně přebíhali k ruskému „nepříteli“, zatímco Rakousko-Uhersko již prudce spělo ke svému zániku. Po zrodu Československé republiky, tj. po dosažení cílové národní suverenity v roce 1918, došlo k útlumu jak všeslovanské ideje, tak rusofilství. Druhou kulminaci nastartovala mnichovská zrada a samozřejmě nacistická okupace. Rusofilské naladění obyvatelstva bylo pozitivní reakcí na osvobození většiny země Rudou armádou – a toto shodné naladění, tj. oficiální rusofilství a spontánní rusofilství („sovětofilství“) majority občanů, vydrželo řádově dvacet let. Srpen 1968 logicky vzedmul vlnu masové rusofobie, která se poté latentně udržovala na konstantní úrovni navzdory oficiálnímu rusofilství („sovětofilství“) režimu a která pak o jedenadvacet let později otevřeně propukla při pádu socialismu u nás. Potom nastává opět více než dvacetileté období, kdy oficiální pilně pěstovaná rusofobie souzní s rusofobně naladěnou většinou občanů. Je možné, že doba tohoto souznění již opět pomalu končí, neboť „putinovské“ Rusko je zpátky ve (vel)mocenské hře a vládnoucí režim u nás (podřízený Bruselu a Washingtonu) začíná hystericky hledat jakési množící se „agenty Kremlu“ a sepisovat černé listiny rusofilsky zaměřených osob, jimiž se cítí být čím dál více „ohrožen“. Nůžky se tedy znovu začínají rozevírat.

A nyní se konečně dostávám k otázce, jak zachytili „ruské téma“ autoři našeho almanachu. Vedle již dříve uvedených příspěvků Jaroslava Čejky, Vadima Fedorova, Andreje Fozikoše, Natalie Skakun, Larisy Zubakovové a rovněž zmíněné povídky Václava France Z které koleje jede vlak na Rokycany?, odehrávající se v čase protektorátu a vyprávějící o útěku ruské dívky z totálního nasazení, najdeme ruské motivy také v básních Břetislava Kotyzy (Jezero Sevan; Příběh) a Marie Veselé (Odkaz Lva N. Tolstého); v krátké lyrické próze Evy Frantinové (Moje Oděsa); v epigramu Aloise Reicha (Duben 1945)i v povídce Ivany Blahutové.

Vztah Čechů k Rusům si jako hlavní téma svého příspěvku zvolil Petr Žantovský. Jeho rozsáhlá esej s výmluvným titulem Mé Rusko je otevřenou výpovědí o složité osobní cestě k pochopení ruské mentality, o obdivu k ruské literatuře, filmu a umění vůbec, o odporu nejen vůči ruskému, potažmo sovětskému politickému diktátu, ale vůči diktátu každému… Odi et amo – v tomto duchu zní autorovo vyznání. Pokud se vrátím k problému „české“ oscilace mezi rusofobií a rusofilstvím, pak je esej Petra Žantovského kvintesencí zkušeností a postojů českého intelektuála, jenž rozum bral v skrytě rusofobní atmosféře „posrpnového“ Československa a jehož zralý poměr k Rusku se nakonec dostal do rozporu s ještě zostřenější oficiální rusofobií dnešního režimu.

Almanach uzavírají básně mladičké ruské autorky, teprve desetileté Bogdany Něščeret, která žije ve městě Alčevsk na jihovýchodní Ukrajině, v dnešní neuznané (tzv. „povstalecké“) Luganské lidové republice. Tématem její tvorby je občanská válka, jež v této oblasti probíhá od jara 2014. Atmosféra každodenního ohrožení, obrazy lidského utrpení a smrti, a především ztráta práva na dětství, o tom všem doslova křičí Bogdaniny prosté verše a obžalovávají z těchto zločinů vládnoucí kyjevský fašistoidní režim.

V tematické návaznosti na poezii z Donbasu potom „místo doslovu“ zakončuje náš česko-slovanský sborník již citovaná esej slovenského literáta Pavla Janíka Bratrovražedná vojna – s podtitulem Všeslovanská vzájomnosť alebo vzájomná nevraživosť. Jako nejvhodnější tečku za touto předmluvou si z ní dovolím ještě jednou ocitovat:

„V čase aktuálneho vývoja na Ukrajine je dozaista myšlienka slovanskej svornosti – a tobôž jednoty – už úplne mŕtva. O to živší by mal byť humanistický slogan Jána Kollára: ‚Keď zavoláš Slovan, nech sa ti ozve človek!‘“