ZDENĚK HRABICA
Básníka Jaroslava Holoubka, svého krajana, jednu dobu jihlavského archiváře, leckdy komediálního taškaře, kterému jsem rád asistoval, vzdělaného muže, redakčního kolegu, muzikanta, milovníka všeho, co nemá a nesmí být člověku v letech cizí, jsem znal skoro po celý život.
Už několik dní se nutím k tomu, abych si zvykl, že už spolu nikdy nepromluvíme. Ne, to přece není možné. Bonviván mi zmizel před očima. My dva bordeláři všedních dnů, kteří měli často život nad hvězdami a budili se navzájem třeba o půlnoci, když hrdliččin nás zval k sobě hlas – to nemůžeme pochopit.
Jaroslavovo náhlé zranění a nyní i smrt to však potvrzují.
Jednou jsme spolu kráčeli z Klubovny Mladé fronty v pražské Husově ulici z malé oslavy nestora sportovních redaktorů Václava Paciny, jemuž jsme k jubileu dali konfekční oblek z OZ Trenčín. Bujaře jsme spolu kráčeli na tramvaj, když nás oba zadržela hlídka VB z Bartolomějské ulice a vyzvala mne k zaplacení pokuty 40 Kčs. Údajně proto, že jsem cestou u patníku močil. Nic jsem nenamítal, ze strážců jsem měl obavy. Jaroslav se mně zastal, odhodlaně a rázně: „Doktor Hrabica, soudruz, nemočil, na to dám ruku do ohně.“
Strážci mu zkřivili ruce a vedli jej do jedné z budov; následoval jsem je a pak služebnu otravoval až do půlnoci, než jej propustili. Málem mne zatkli. Ale nezatkli.
Bývali jsme spolu v místech, kde jsme být ani nikdy neměli. Na tradičním tisícovém setkávání časopisu Svět v obrazech u rybníka Svět v Třeboni básník troubil na lesy na trubku jako málokdo, od večera do rána. Vždyť kromě toho, že byl excelentní muzikant, byl i vášnivý nimrod. Nesnesl posměšky o svých kvalitách při honitbě, dovedl své fanfarónství přivést do konce, doma roztrhal z urážky na cti myslivecké právo a křičel z okna vůkol po sídlišti, v noci se mi podařilo jej uklidnit a nakonec skončil v milostném náručí, rozesmátý a spokojený z lovu na zajíce a na kance.
Úžasně s vtipem zahajoval vzdělaně výstavy mistrů výtvarného umění, často básní, neopakovatelnými výroky. Byl členem celostátního spolku občanů s ptačím pojmenováním – ve svém případě podle holubů. Mne na ně nezval, protože jsem po celý život byl pro Jarouška Hrabica, tedy „Hraboš“. A jak známo, hraboši nekamarádi s holuby, ani s kánětem.
Když se v redakci Mladé fronty hledal občas pachatel všelijaké taškařice, stopa vedla k básníkovi a k mému svědectví. Nebylo jediné, kterou by se nepodařilo vyzmizíkovat. Ani je nechci vzpomínat.
Udavačů bylo a je dodneška přece pořád dost.
Jedna mimořádná událost však byla obzvláště pikantní. Paní uklízečka Lošková našla v koši na odpadky neklamné svědectví o civilizačním jevu, který není v našich zemských šířkách obvyklý. A u nich, ve vzdálené zemi, zase nic tak podivného pod sluncem. A tak jsme dali rozum dohromady, a Jaroušek vzal vinu na sebe. Cizinec musel zůstat bez poskvrny. O nic moc nešlo. Nikdy mu to nezapomenu, neboť jsem byl předsedou „vyšetřovací komise“ a mým zástupcem byl Mirek Hucek, fotograf Mladého světa. I on byl rád. A smůly pytel na nás nespadl.
Při své mužské a přirozené ješitnosti jsme ze všeho skoro vždy vyvázli bez ztráty květinky. Jak nám kázala rytířská čest.
Bydleli jsme jednu dobu blízko sebe. Z vinárny U Piaristů jsme si vzali taxíka, nejprve k našemu paneláku. Jelikož jsem cestu taxikářovi u našeho domu zaplatil i pro zbývající cestu s básníkem, a já člověk s platfusem, jsem si v autě vyzul jednu polobotku. Odkráčel jsem s jednou nohou bos do bytu jenom v ponožce. Taxík mi mezitím zmizel. Asi po dvou měsících manželka poctivého pražského taxikáře hledala v redakci MF básníka, když se manžel domníval, že ji u něho v autě nechal český básník, který celou štreku básnil. Botu schraňuji stejně jako Ernst Hemingway, který schraňoval své boty z válek a povstání. Moje polobotka byla z barexu a zůstane mi nadosmrti vzpomínkou na kamaráda básníka.
Jaroslav pak o mně napsal do Víkendů MF báseň Ztráty a nálezy, už nikdy jsme ji však po létech nenašli a novinové ročníky nemáme vyvázané.
Po létech jsem Jaroslava Holoubka přivedl ke krásnému setkávání s vínem Znovínu a dal jsem vykvést jeho úžasné básnické tvorbě i recitaci. Oba jsme nakonec v části svého zájmu vedle novinářského řemesla začali učit, Jaroslav na Vysoké škole hotelové, já na Gymnáziu bratří Čapků. Jelikož jsem přednášel předmět „Mediální praktika“, býval Jarda velmi často mým suplentem a byly to nezapomenutelné okamžiky. Dokázal i jako pedagog upoutat pozornost studentů i pozornost moji a byli jsme rádi vedle sebe.
Moc mi budeš, Jaroslave Holoubku, chybět, patřili jsme do doby, kterou jsme vedle sebe prošli, buráceli a bouřili. Díky Tobě a díky konečně i za tu dobu, která nám to dovolila! Brala nás většinou takové, jakými jsme byli. Až do poslední minuty Tvého života.