KAREL SÝS
Terazky jsme zvítězili.
A teď nám dejte pokoj. Teď budeme u lizu my.
Po puči papuče!
Jak mohli vzdělanci věřit, že nad námi svítá? K čemu se po staletí literáti šprajcovali?
K čemu Dickens, Balzac, Franz Kafka?
Prohlédnuvší divíškové si stěžují v lampárně na Hlavním nádraží: „Už se zase kádruje!“
Kádrovat jste přece začali hned 17. listopadu 89! Jo že jste si všimli až teď?
Vzdělanci hlasovali pro NATO. Račte odpustit při vašem vzdělání – ochuzený uran je neškodný?
Nevěřili jste, co napsal jasnozřivý P. J. O’Rourke:
„Každá vláda je banda kurev. Problém s demokracií je, že ty kurvy jsme tam dosadili my sami.“
Nadaný blb je vždycky nejnebezpečnější kategorie.
V postmoderně stačí mlátit do kláves, kopytem sem, kopytem tam, však oni si to nahoře pan Šalda se soudruhem Štollem přeberou.
S internetem nás nerozdělí ani smrt, už vychladlému nabídne samozahřívací kotel, a ještě si můžeš do rakve objednat třípolohový fotel.
Avšak ani internet nepřinesl nic než to, o čem jsme slyšeli od babiček v pohádkách. Akorát že vlk spolkne babičku v nanosekundě.
Vrátil se středověk: hejtmani, převorové, kaplani, Panenka Marie Skočická, tajní radové, exekuce, bezletové zóny, humanitární bombardování, vedlejší škody, bankovní útrpné právo…
Jak lehce do českého slovníku vklouzl bezdomovec!
O čem ještě rozhodujeme? Jestli se syrečky budou jmenovat syrečky, jestli si smíme ohřát včerejší guláš.
Místo staveb mládeže přestavba. Místo trenek trendy. Za evropské dotace získáme novosvazáky. Gastarbeitři si vyhrnou rukávy a postaví pro ně cesty ve větvích, cyklostezky, náplavky, disko- a jiné lendy…
Internetová televize Playtvak.cz. slibuje:
„Chceme lidi naučit, jak se mají smát, nabídneme jim videa o vaření či módě, zábavná videa, lifestylové show, sitcomy nebo nejrůznější návody.“
Možná řeknete: tihle kurzisti smíchu jsou jen kapka v Moři Chudých Duchem.
Velký brácha je naučí smát se do vyčerpání zásob, lézt do kočičím zlatem vyvložkované prdele, co nejrychleji promrhat pauzy mezi adrenalinovými projekty.
Usednou k sitkomům, ugrilujou si něco z monitoru, z kebulí si vytřou zbytek mozku.
Místo aby uhodili do bubnů, vyhřívají se v režimním teple z probuzené sopky.
Z toho se můžeš vytáčet, ale nemůžeš se vytočit.
Nadechni se a leť? Než se nadechneš, přiletí rakety ze všech stran a i ty budeš za chrta dán!
Blahoslavení bohatí, kteří jsou pozváni k večeři beránkově za pět tisíc euro!
Jak by se bohu, který umřel nahý, mohlo líbit baroko!
Církve všech značek spáchaly tolik zločinů, že se oltářníci musí modlit, aby Bůh nebyl!
Jenže on je a vede si přesnou a přísnou evidenci!
Jejich antény – věže, minarety, pagody i pyramidy – vysílají na falešné vlně.
Syna tesaře pobili zlatem, svatý Grál sestříhali na seriál, evangelia přetočili na komiks, Ježíšovi jde od úst bublina „Nepokradeš!“, převálcovaná bublinou říjících burz.
Pasáčky obrali o vánočky, zatímco sami ukadili kousíček myrhy.
Beránku boží daruj jim pokoj, nebo radši jednopokojový byt na Pankráci.
Kolik věřících chudáků by neumřelo hlady, nebýt jednoho pozlaceného Krista!
Kamaráde, máš zinek, wolfram, mangan, měď? Nemáš? Tak di do háje!
Kočičí zlato by vám nestačilo? Pak je vám Ježíš pro kočku!
Hlavně žrát!
Frštén: fressen!
Mandžáre, mandžáre, Kilimandžáre!
Český národ, respektive to, co z něj zbylo, cíleně vymře.
Plakát přemlouvá mladé, co v patriotické zabedněnosti hodlají zplodit potomka:
„Veronika 22 let poněkud trochu víc při těle
v Avonu si vydělává na cestování s přítelem
Prý bych se měla usadit
ale já se rozhodla po svém:
na kariéru hypotéku rodinu mám ještě času dost!“
Rozuměj: vyprdni se na všecko a cestuj. Kariéra je beztak jen pro vyvolené, hypotéka tě tak jako tak dostihne i na cestách a rodinu neuživíš.
To je křičící maso, rychloobrátkový národ.
Ale co básník, svědomí národa?
Loňský pražský festival spisovatelů si zvolil za ústřední téma strach. Nikoli však strach z krátké budoucnosti tohoto slzavého údolí!
I sesedli se intelektuálové z Emeriky, Iráku (vlastně odrodilec z Londýna), Izraele a jako přídavek přicmrdávač bez vlasti a blábolili o strachu tak nějak po freudovsku, že se rodíme se strachem, aby nám tatínek neukradl před nosem maminčin prs. Přirozeně nezapomněli ani na pana K.!
Kdysi se povinně začínalo Leninem, dnes Franzem Kafkou. Kdyby je tak slyšel, hnal by je Celetnou až do Vltavy! Angst nebo Neangst…
Strach prý prospívá lásce, ti čtyři pisálci mysleli ovšem sex. Asi proto, že ze strachu se nepostaví, a hned je o čem psát.
Strach však obchází světem. Nikoli strach z impotence.
Strach neexistuje sám o sobě.
Nebáli jsme se Němců jako takových, ale Němců, kteří vtrhli do naší země. Indiáni se nebáli bledých tváří, dokud je – nalité ohnivou vodou – nevyhnali od totemů. Vietnamci se nebáli amerických boys ani girls, dokud na jejich zemi neshodili z bezpečné výšky miliony tun svých oranžových svinstev.
Izraelské matky jsou prý vyděšené, každou chvíli mobilují svým dětem, jestli jsou dosud naživu. Palestinské matky by se musely utelefonovat, mají-li ovšem na mobil.
Izraelský spisovatel si postěžoval: prý nemohou zasáhnout v Sýrii. Vždyť už tam zasáhli a ukrojili si z dortu Golanských výšin.
To říkám, ačkoli nebo právě proto, že celá jedna větev mé rodiny zahynula za holocaustu.
Strach je mrcha setsakramentsky podšitá.
Pepa doma večer pod lampou potají maluje Lenina, ale bojí se ho vystavit.
„Jó a nepustí mě do Ameriky!“
Profesionální Vláďa šílel, aby se stal zasloužilým umělcem, až teprve na záložkách knih po roce 1989 se konečně svěřil, jak trpěl! Třikrát fízlem, představte si to!
Jistý F. se vydává za žida, chodí po Praze s předkožkou na klopě. Železnou košili nesundáš, však už od mateřské školy donášel soudružce paní učitelce.
A co řídící důstojník Píšťala? Takoví se neztratí.
Anebo naše Jiřinka, oblézačka všech prezidentů, vynechala jen císaře pána, neb byla ještě v peřince.
Jinému je UČS příliš spojena s KSČM, ale publikovat v LUKu neodmítá, dokonce se dožaduje reklamy a pro jistotu si ji sám sepisuje.
Vrány sedají k vránám, bývalí rudokabátníci vycítili spřízněni volbou s dnešními černokabátníky.
Vždyť jen celý život toužili kráčet před zástupy, a když jim utekly, když je předběhly, obrátili čelem vzad a protlačili se na fungl novou špici.
To nemáme dost lidí, aby se nemuseli každou dekádu otáčet?
Kniha Zóhar tvrdí: „Slova nepadají do prázdna.“
Hamlet kontruje: „Slova, slova, slova…“
Režimní autoři se potácejí někde mezi tím, v neplodné mezeře.
Mnozí už ani nepíšou:
„Mám po menopauze!“
Evropa se vaří, Česko na talíři.
Banánová republika je bez banánů.
Není čas na sonety ani na sebrané šansony.
Opravdové Theatrum kundi!
To je oč tu běží: žít a přežít, opékat se na výsluní, mít naladěno v Daliborce, v jámě lvové i v peci ohnivé, ve veganské hladomorně, v kameře obskuře i v obskurní kameře, v komoře nožky nahoře, přežít v laterně magice, hladce i obrace, futro obracet a nezvracet, a hlavně pokorně.
Bubnovat na poplach to jo, ale jen v poledne. Vyzkoušet sirény a pak ticho po pěšině!
„Ideen? Was ist das? Što éto? What it is?“
Co dnes píše český režimní básník-aktivista:
„Lež má dlouhé nohy.
Všude tu zní
ukrajinština, ruština a já nevím jaká ještě sovětština…
Tak kdo tu hrudkuje? Jaká hmota na omak tak se
s absolutny páří?“
Opravdu, otázka hodná kvačící apokalypsy: Kdo tu hrudkuje!
A koryfej Toast:
„Na nic nenarážím
Vše splývá v šedi
jen sem tam chuchvalec
Tma je náhle průhledná…“
Ano, hlavně na nic nenarazit.
A próza, čím ta se zabývá?
Krásné exempláře dorazily ze z Plzně.
Zatímco se i nad pivovary stahují mračna, Boris shromáždil Padesát odstínů socialistické šedi:
„Adam je synem bývalého estébáka a talentovaným basketbalistou řešícím dilema, zda zůstat v socialistickém Československu, či emigrovat. Silvie je dcerou disidenta, předčasně vyspělou femme fatale náctiletých. Oba jsou klasickými literárními typy shakespearovsko-rollandovského ražení, které žijí tragédii okupace…“
Marián sepsal: „Jak se kalil socialistický realismus…“
Ivo od roku 1984 až do listopadu 1989 procházel šachty a „stinná místa“ Plzně jako mazač výtahů: „S kýblem mazutu v ruce jsem si připadal jako Beckettův Molloy. Jediné, co jsme tehdy mohli měnit, byla minulost.“
Pravda, budoucnost jste už promazali.
A další Plzeňák Dominik:
„Normalizace Plzeň vysušila na literární poušť. Teď už ale zase sázíme stromky.“
Jenže neonormalizační zeleň se nějak nechce ujmout.
Jonáš se rozhořčil:
„Začali jsme řešit církevní restituce. Těšíme se na válku, to slovo zní prostě báječně. Chlebem nás krmí estébák a bonmoty prezident; bonmoty tiskne estébák. Pořád se píší dobré knihy. Bojíme se, že nebudeme důležití.“
To vskutku nejste a nebudete.
František prokádroval „rudého kohouta“ Picassa: „Užitečný idiot ve službách mezinárodního mírového hnutí.“
To knihkupec na Strossmayeráku mne před časem prokádroval zemitěji: „Ta svině ještě žije?“ Dnes už je taky bývalý, ba ještě bývalejší. Knihkupectví mu sežrala herna.
Čeká vás jen mírně upravený, zmodernizovaný Heydrich:
„Jsem občan Evropské Říše
Bydlím v Karlíně a mám rád a piju pivo.“
Tož takhle hrají a zpívají Plzeňáci!
„Metro čte každý den 262 000 Pražanů!“, pochvaluje si šéfredaktor zadarmo rozdávaného plátku. V závěsu je coby druhý nejčtenější Blesk (141 000), bronz získala Mf DNES (135 000). Tiskoviny téže revolverové úrovně, u Mf DNES s poněkud rafinovanější muškou.
Alarmující statistika tvrdí, že 57 procent čtenářů Metra má maturitu nebo vysokou školu. Snad lze aspoň odečíst absolventy z Plzně!
Tolik čtenářů otravovaných pomalu působícím jedem! Je marné bubnovat na poplach, vymyté mozky téhle „cílové skupiny“ už nic a nikdo nenaplní.
Mezery mezi filmy jsou čím dál delší, mezery mezi reklamami čím dál kratší.
Být či nebýt, to je oč tu běží, bing ho! Mýt se či nemýt. Když nehodláš smrdět chlívem, tak se umyj Palmolívem, to je proč tam všichni běží.
Charakterní herci se proměnili v bezcharakterní.
Kecal z Prodanky, předseda jakéhosi JZD, telefonuje do skladu pro dodávku hnoje.
Jsme čekatelé kolektivního idiotství.
Je to nenormalizace?
Je to nenormální nebo nemorální?
Nebo teprve teď začala normalizace = destrukce jedinečných tvorů na jednosměrné netvory?
Od prahor si lžeme do kapes.
Věstonická Venuše je nejstarší. Že ne? Tak aspoň nejtlustší.
Nad Sabinou zasedal „národní soud“, přesněji řečeno soud národních kolaborantů s Rakouskem, velkoprofesorů item obrrektorů c. a k. akademií a nositelů zlatých houen. Neruda si od Sabiny štítivě odsedl. Sám sepsal servilní povídku „Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno.“
Rakousko-Uhersko bylo žalářem třinácti národů, Československo žalářem jen pěti národů.
Demokrat TGM nezakázal policajtům střílet do dělníků, ale nařídil, aby nestříleli do korun stromů, protože tam vysedávají zvědavé děti. Zvědavé, jak střílejí jejich živitele. Inu tatíček!
Vládl pomocí obálek, a když to nešlo po dobrém, dal Gajdu degradovat, Stříbrného zašít a drotárka Štefánika, který jemu a Benešovi otevřel dveře do pařížských salonů, a s nímž si nevěděl rady, nechal zřejmě nešťastnou náhodou sestřelit.
Je 21. srpna a v televizi vypukly orgie.
Postreljali muzej, ale nevrazili prezidentovi do zadku šroubovák jako Kaddáfímu.
Rozstřílelo snad komando specnaz Dubčeka v přímém přenosu? Wau!
Bombardoval někdo české a slovenské vesnice?
Jo vono to bylo v Evropě! Ale co Bělehrad, Kosovo…
Je 48 let po 21. srpnu. Český voják, tópra voják, okupuje nejednu evropskou, africkou či asijskou zemi. Konečně!
Zavraždili nevinného Miloševiče a nemají odvahu to ohlásit aspoň po půlnoci, kdy na bednu čučí už jen flamendři.
O tom však režimní pisatelé ani slovo. A sepisovatelé a veršotepci s nimi drží basu.
Zločiny kapitalismu jsou tak zjevné, tak obludné, až jsou neviditelné. Edgar Allan Poe na tom založil povídku Ukradený dopis: obálky volně pohozené na stole si policie nevšimla, musel přijít básník, aby ji objevil. Zkoumáte-li mapu, všimnete si každé vísky, ale přehlédnete názvy velmocí, táhnoucí se přes hory a doly, velmocí, nad nimiž slunce nezapadá.
Salvador, Grenada, Guatemala, Panama, Angola, Afghánistán, Jugoslávie, Irák, Súdán, Rwanda, Perský záliv, Ukrajina, Libye, Sýrie, Jemen, Somálsko…
Tolik krve!
Bůh musí být přežraný té prdelačky!
Praha si šušká, že Němci si už připravují vodu a eintopf na deset dní. Dýl prej stejně nevydrží.
V téže Praze právě vystavují sochu Karla Nepraše „Rodina připravená k odjezdu“. Rozuměj z československého pekla do západního ráje.
Autor prý dílo vytvořil v roce 1969 po návratu z „krátké emigrace“ v rámci Sympozia prostorových forem Ostravě. Proč byla emigrace krátká?
„Normalizační uragán však skulpturu umístěnou mezi brutalistními paneláky v ocelovém srdci republiky nelítostně smetl. Z originálu nezbyl ani šroubek, takže nový artefakt je vytvořen podle originálních plánů a dřevěných modelů v původním měřítku.
Sousoší, které se skládá z pěti samostatných objektů, je spojeno kolejnicemi. Každý prvek je dole osazen kolečky, aby byl akcentován pohyb odcházejících lidí. Každý detail, každé ozubené kolečko a každý ocelový řetěz má své pevné dané místo. Figura otce v čele skupiny je vyjádřena obří hlavou na kolečkách. Vévodí jí velký nos a převody symbolizující horečné myšlení uvnitř lebky (tzv. šrotování, pozn. ks). Matka je protikladem hřmotné manželovy postavy, má dlouhé ladné nohy a koketně vystrčený zadek (asi aby se líbila imigračním úředníkům, pozn. ks). Za rodiči následuje dvojice dětí a špalír uzavírá pes vytvořený dvěma rameny a ozubenými kolečky na hřbetě. Sousoší je především prodchnuté latentní symbolikou.“
Ten bordel na kolečkách je opravdu symbolický. Ostrava už dávno není srdce, nýbrž ohanbí republiky. Kdeže ocel, kdeže uhlí! A brutalistní paneláky, kam se poděly? Uhlobaroni je zašantročili.
Británie, aspoň do brexitu, zůstává náš vzor.
„Nové hodiny od švýcarské manufaktury Speake-Marin se opravdu vymykají. Mají v sobě totiž kapku nejdražšího a nejstaršího rumu na světě. Jedná se o hodinky pouze s hodinovou ručičkou. (Minutová se asi zpila do němoty, pozn. ks) Průhledná kapsle s rumem je umístěna na pozici 11 hodin, tedy v čase, kdy námořníci britského královského námořnictva dostávali dávku rumu. A nejedná se o ledajaký rum. Uvnitř kapsle je rum Harewood, nalezený před pěti lety v domě v anglickém městě Leeds. Lahve pocházely z roku 1780. Tento tekutý mok se dražil v aukčním domě Christie’s. Šest lahví světlého rumu se v roce 2013 prodalo za 25 000 liber a lahve tmavého rumu každá za 7000 liber. O rok později šlo do aukce posledních 16 lahví, jež vynesly víc než 100 000 liber, což z Harewoodu udělalo nejdražší rum na světě. Hodinky o průměru 42 milimetrů jsou dostupné v pouzdře z titanu nebo červeného zlata. Titanový model vyjde na 17 000 dolarů (téměř 412 000 korun) a bude vyroben v 80 kusech, zlatý stojí 34 000 (zhruba 823 000 korun) a na svět se ho podívá 20 kusů.“
Ručička by však měla být nastavena na za pět minut dvanáct! Konec novořímského impéria je za dveřmi.
Věřte, nevěřte…
„I nevěřící se mohou dostat do nebe…“ prohlásil papež František. Boží milost prý „nemá limity“.
Pohané a kacíři, neradujte se předčasně. Tak jednoduché to se vstupem do nebe nebude, nebe není hospoda. Do hospody nelez bez peněz a do ráje bez protekce.
Je třeba podat si žádost do Vatikánu a řádně ji okolkovat! A hin se teprve ukáže!
Hranice prý bude hájit armáda landveráků.
Budou brát krátkozraké, plešaté, vousaté, nedoslýchavé… Ale jednonozí budou přezkoumáni – jakpak kdyby některý z nich vykročil levá, levá, levá…?
Komunismus pořád strašně strašá.
Každá metoda, jak vystrašit ovce, je dobrá.
I křížovka se hodí. Když „zdroj informací pro StB“, tak „udavač“. Kolik udavačů zaměstnává BIS a jak jim nadávají, se nedoluštíme.
Hlavně aby jich bylo dost!
Jinak se můžeme ještě za našeho času dožít, že se vzbouří i hodinky.
A hlavně ti, co nepijou harewoodský rum, ani se neřídí časem královských námořníků.
Ti, kteří si možná právě teď natáhli budíka!
Psáno pro Kongres slovenských spisovatelů v Trenčanských Teplicích