VÁCLAV FRANC

Jazyk se mi lepí na patro. Horko. Horko k zalknutí. Jako na Sahaře. Potím se. Cítím, jak mi čůrek potu stéká po obličeji. Ale kde to jsem? Jsem už … po smrti? Na onom světě? Ale vždyť náš obvoďák Švarc říkal, že … jasně jsem v pekle. Nebo spíš … v hrobě! Že oni mě pohřbili za živa? Četl jsem o tom, ale nikdy nevěřil, že se něco takového může opravdu stát. Jenže co budu dělat? Měl bych křičet, ale hrdlo mám sevřené, že nevydám ani hlásku. Jako bych si v krku pěstoval knedlík. Měl bych se snažit nějak dát o sobě vědět, že ještě žiju… že jsem ještě … kdysi prý do rakve dávali provázek. Stačilo zatáhnout a na konci se rozezvučel zvoneček, který oznamoval, že nebožtík ještě žije, ale … provázek nikde?!

„Co sebou pořád šiješ?“ slyším hlas.

Já tady nejsem sám? Oni nás pohřbili víc?

„Kde to … kde to jsem?“

„V kryptě.“

„Já myslel v hrobě,“ říkám trochu úlevně.

„Nakonec to vyjde nastejno, krypta jako hrob,“ pokusí se usmát chlapík ve špinavém kabátě. Ale moc mu ten úsměv nejde. Je to spíše škleb.

„A co tady dělám?“ divím se.

„Chlapi, ten hicuje, určitě má aspoň devětatřicet,“ sahá mi na čelo druhý z mužů, kteří jsou tu se mnou.

„Mám horečku, manželka mi večer měřila teplotu, měl jsem 39,3°C a ve dvě hodiny mám brát další tabletu,“ vysvětluji.

„Ten fantazíruje,“ teď už se ten vyšší z mužů opravdu směje.

„To jsem nemyslel, že se tady ještě pobavíme.“

„Kde to jsem?“ pořád to nechápu. „A proč nejsem v posteli, doktor mi říkal, abych byl v teple …“

„Je to s ním opravdu špatný,“ říká další.

„Kolik vás tady vlastně je?“ snažím se zvednout, ale je mi pořád strašné vedro.

„Čtyři, s tebou vlastně pět, ale jak ses sem dostal?“

„Nevím, …“ taky to nechápu.

„A kde to teda jsem?“

„To ti zařídil Áda s Frankem, takový ubytování jako v lázních, apartmány s přistýlkou, to víš, oni si nás nějak považujou,“ chlapi se krátce zasmějí, ale hluk zvenčí zase zbystří jejich pozornost.

„Já teda nevím, ale … já bych měl být v posteli,“ snažím se vysvětlovat.

„Hele, Pepíku, dej mu tam ten můj kabát, já ho asi stejně už nebudu potřebovat. Jako ty tři nahoře.“

„No jo, je tam klid, asi už to mají za sebou.“

„Do prdele a to nám slibovali …“

„Že pro nás přijedou a odvezou nás zpátky.“

„Nemáš aspoň cigára?“ obrací se na mě ten menší, má nějaký šrám v obličeji. Žmoulá v ruce prázdnou krabičku. Po chvíli ji odhazuje.

„Bohužel, já nekouřím, doktor mi to zakázal, ale dříve jsem kouřil, vždycky o přestávce ve sborovně …“

„Už zase blouzní!“

„Chlapi, zná ho vůbec někdo?“

„Z který skupiny seš?“

„Já jsem třídní z 8.A.“

„Nespadlo mu něco na hlavu?“

„Blouzní teda parádně.“

„Nejseš ty náhodou z BIOSCOP nebo TIN, ale to by tě musel znát tady Pepa Bublík nebo Jarda Švarc?“

„Ten s námi nešel, přece bych ho poznal.“

„Já znám Švarce, to je náš obvoďák, ten mi předepsal ty prášky,“ přiznávám.

„Hele, neprásknul nás nakonec tenhle …“ nedůvěřivě mě pozorují.

„To se už asi stejně nedozvíme, ale kdybych dostal do parády toho, co nás udal, tak bych …“

„Ticho!“

„Venku se něco děje?!“

„Vzdejte se, nic se vám nestane! Vzdejte se, nic se vám nestane!“ opakovaně vyzývá hlas z ulice.

„Aha, už to začínám chápat, rozjasní se mi. Já jsem tady s vámi, sice nevím, jak jsem se sem dostal, ale zato bezpečně vím, že vás udal Karel Čurda. Neunesl vypálení Lidic a šel se udat na gestapo. No a pak zmáčkli mladého Vlastu Moravce. Jeho máma stačila spolknout ampuli s kyanidem, ale z něj vymlátili váš úkryt.“

„Víťa je mrtvej?“

„Jak to všechno víš?“¨

„Kluci, je to určitě udavač!“

Udělali kolem mne kroužek. Začínal jsem se ještě víc potit.

„A chce to hodit na Karla, ten by nás přece …“

„Karel šel v partě s Ádou Opálkou?“ ptá se jen vyšší.

„Jasně OUT DISTANCE.“

„Ale Adolfa se už asi nezeptáme, protože …“ a ukazuje prstem nahoru.

„Ne, já nejsem udavač.“ Třesu se po celém těle.

„Sice nejsem žádný hrdina, bojím se zubaře jako čert kříže, nevím, co bych jim vyžvanil, kdybych se jim dostal do spárů, ale opravdu jsem to neudal já, jak bych taky, když …“

„Kluci, vzdejte se, nic se vám nestane, já jsem se taky vzdal a …“ hlas zvenčí mě, zdá se, zachraňuje.

„To je ….?“ s otevřenou pusou zírá neoholený voják.

„Čurda!“

„Karel?“

„Hajzl!“

„Vždycky byl takovej zvláštní. Když jsme s ním … ještě v Anglii …“ nasupeně přiznává voják s čepicí.

Salva ze samopalu se otře o stěnu krypty.

„Ale jak jsi to věděl, že to byl právě Čurda?“

„No já to viděl v kině.“

„Už zase blábolí z horečky.“

„Myslíš jako v biografu?“

„Tak hele, nebudeš nás tahat za fusekli, v biografu, jo? Jseš tady s námi už pár dní, v žádným biáku jsi od Lidic nemohl být, tak jak to víš?“

„Třeba se mu zdál týdeník?“ směje se ten mladší neoholený, ale oni jsou neoholení vlastně všichni.

„To je takovej film o vás, jmenuje se Atentát a natočil to Jiří Sequens někdy v 60. letech, asi 1964, ale to nevím přesně …“

„Jakej sekec, co to blábolí?“ dívají se vyjeveně po sobě ti čtyři.

„Sequens. Kubiše tam hrál Rudla Jelínek a Čurdu Josef Vinklář, ten co pak hrál doktora Cvacha v Nemocnici na kraji města. To jste určitě museli vidět?“

„Jaká nemocnice?“

„Doktora bychom tady teda potřebovali! Aspoň by se podíval Honzovi na tu ruku,“ vysvětluje asi jejich velitel.

„A taky jsem četl řadu knih, v dějepise o vás učím, tohle až budu vypravovat dětem, to mi neuvěří.“

„Co vlastně seš, provokatér nebo jasnovidec?“

„Za chvíli sem do krypty začnou pumpovat vodu. Budou vás chtít vyplavit jako krysy.“

„Kecá!“

„Fakticky, hele …“

„Bacha, strkaj sem nějaký hadice.“

„Musíme jim je nějak vystrčit ven.“ Nevím, kde honem vzali žebříky, ale snaží se jimi hadice vyhodit zpět na ulici.

„Dělejte chlapi, nebo nás tady utopěj jako koťata, ale … hele, jak tohle všechno můžeš vědět?“

„Byl jsem tady minulej tejden s manželkou na výletě, před kostelem je seznam jmen, který popravili z vašich rodin, taky ty, co vám pomáhali, jako pomstu za Heydricha a tady v kryptě je památník. Máte tady všichni, všech vás sedm statečných, teda ty tři, co (nevím, jestli jim to mám říct, ale …) padli na kůru a vy čtyři …. máte tady busty, ministr obrany tady pokládal u příležitosti konce války věnce, ale to víte, přišly svátky těch zmrzlejch asi nějak dřív, tak jsem se tady nastydnul a Švarc mi předepsal penicilín. Ani nevím kolik je hodin, kdy si mám brát tu tabletu? Kdyby tady byla moje žena …“

„Do prdele, voda!“

„Když to teda všechno víš, tak jak dlouho bude trvat válka?“

„Ještě skoro tři roky.“

„Tři roky?“

„30. dubna 1945 spáchá Hitler v Berlíně sebevraždu.“

„Angláni ho nezajmou? Škoda. Těšil jsem se, jak ho budou soudit!“

„Škoda, že se toho nedožijeme, až se Hitler se Stalinem pobijou a potom udělají Angláni s Amíkama v Evropě pořádek.“

„Ale Berlín obsadí Rudá armáda. Nakonec i většinu Československa osvobodí Sověti, jen kousek v západních Čechách Američani.“

„Kecá. Sověti jsou poražený, vždyť je Hitler pomalu v Moskvě.“

„Ale obrátí se to, u Stalingradu a potom je Rudá armáda požene!“

„Už zase fantazíruje z horečky!“

„Voda stoupá, do háje, co budeme dělat?“¨

„Já bych si měl vzít asi ten penicilín.“

„Jakej penicilín?“

„To jsem někde slyšel, že s tím prej Angláni dělaj nějaký pokusy, plíseň, co snad vyléčí nemoci.“

„Ještě že to nemaj Němci, to by třeba nakonec ani Heydrich nenatáhnul brka.“

„Ale jak tys k tomu přišel, když to nemaj ani fašouni?“

„To mi předepsal Švarc, dneska je to běžný, dává se to skoro na všechno.“

„Co máš pořád s tím Švarcem! Já jsem Švarc a vůbec tě neznám!“

„Ale já myslím našeho obvoďáka Stanislava Švarce … Kdybyste chtěli, tak já bych mu zavolal na mobil, třeba by přišel a pomohl by nám ven,“ šmátrám kolem sebe. Mobil nikde. Ani nevím, jestli mám kredit.

„Jakej mobil, co to plácá?“

„Chlapi, vy se tady vybavujete a voda je už po pás …“

„Co budeme dělat?“

„Co? Poslední náboj pro sebe přece …“

„Kde máš pistoli?“

„Co? Jakou pistoli? Já jsem z pistole naposledy střílel na cvičení ještě před rokem 1989, to bylo na střelnici na Doupově, ale já stejně skoro nic netrefil, snad jen terč někde na kraji jednou ranou, víte, já byl jako kantor u lapiduchů, teda u zdravotní služby a tam jsme moc nestříleli.“

„Tak tady máš …“

Studí to. Brrrr!

„Dokážeš to sám nebo …“

„Snad …“

„Tak sbohem kluci!“

Dávám si tu studenou věc ke spánku …

 

„Co blázníš? Teď abych přestýlala postele, celý jsi to tady zlil vodou. A ještě ke všemu něco blábolíš, že ti vůbec nerozumím.“

„No oni nás chtějí vytopit …“

„Koukám, že ten penicilín nějak nezabírá …“

Světlo! Lampička!

„Kde to jsem?“ Posadím se na posteli.

„Kde bys byl, doma v ložnici a když jsem chtěla, aby sis vzal prášek a zapil to, tak jsi všechno rozlil. Vem si teploměr a změř si teplotu, zdá se mi, že se to nijak nelepší.“

„Já ale byl … mluvil jsem se Švarcem.“

„Bodejť ne, ráno na středisku … tak vzal sis ten prášek?“

Kouknu se na noční stolek. Leží tam knihy Karla Sýse „Akce Heydrich. Příliš mnoho otazníků …“ a Jaroslava Čvančary „Akce atentát.