EVA FRANTINOVÁ

Viděla jsem ho – a slyšela číst jednu z jeho próz právě křtěného almanachu Od války k válce, do kterého jsem také přispěla – před delším časem ve smíchovské Portheimce.

Bolely mne zuby a tak jsem pana doktora zavalila otázkami: může to být dáseň, krček, váček, chobot jaký mají sloni, pod můstkem za můstkem přece nikdo a nic nesmí stát…

Úsměv mu ukazoval i přítel: „Hele, já mám ještě skoro v sedmdesáti mléčný zub!“

Na všechno pan doktor odpovídal: „Musel bych to vidět a tady to nejde, museli byste za mnou přijet do ordinace na venkov.“

Tam se za plombu ještě dávají vajíčka nebo králíci? Tam se nastřelují řezáky vaší inspiraci? Třeba inspiraci ke knihám próz Dvakrát vrtej, jednou trhej, František, Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty? A pořád je vás tam, doktore, tak málo?

Doma jsem otevřela almanach – a přečetla jsem Francovu rozhlasovou hru Rozhovor s pamětníkem… Kazy v ní podle mého nebyly. A když jsem četla, za zády mi jela vrtačka Čas.