Unie českých spisovatelů udělila za rok 2016 své ceny pěti výrazným osobnostem. Čtyřem za umělecký přínos, často celoživotní: herečce Jaroslavě Obermaierové, dirigentu, houslistovi a hudebnímu pedagogovi Petru Vronskému, televiznímu a rozhlasovému scenáristovi, dramaturgovi a režisérovi Gustavu Oplustilovi a spisovateli velkých historických ság, historikovi a dramatikovi Vlastimilu Vondruškovi. Pátým oceněným je lékař-psychiatr, někdejší ministr zdravotnictví, současný předseda spolku Nová republika a vydavatel stejnojmenného webu Ivan David, který byl oceněn za občanské postoje a odvahu.

 

Mistr zábavy a nádherné srandy

Laudatio na Gustava Oplustila od Jiřího Piskáčka

V současné době jsme v televizi svědky nárůstu mnohdy pokleslé televizní zábavy. Pořadům vévodí různé kuchařské šou, kde lidé vaří a hází do hrnce kdeco. Kdo nevaří, jako by nebyl, všichni jsou kulinářští odborníci a všichni vaření rozumí. Já si dovolím poznamenat, že já vařit neumím, snad jen čaj, rýži a těstoviny. Pochopitelně nejsem a nemohu tudíž býti umělec a mediálně známá osobnost.

Nejenom kuchaři, ale i desítky seriálů nás ohromují, či spíše ohlupují celé dny. Některé mají tolik dílů, že sotva si můžeme pamatovat, o co šlo ze začátku. Domnívám se však, že o nic. Klasická televizní estráda je zapomenuta a my se musíme dívat například na vyhlášení jakýchsi ekologických cen, kde umělci vykřikují, jací jsou ekologové a co vše pro přírodu udělali. V různých časopisech jsou pak tito herci ze seriálů oslavováni, ač je většina národa vůbec nezná. To se rozhodně nedalo říci o době, kdy televizní zábava byla kultivovaná, bylo to umění a především sranda. Je určitě pro nás velikou ctí, že dnes můžeme ocenit velikána televizní kvalitní zábavy, a vůbec nevadí, že se jedná o lehkou múzu.

Právě pan Gustav Oplustil je již dlouhá léta synonymem pro dobrou a kvalitní televizní a divadelní zábavu. Pan Oplustil se touto formou televizní tvorby zaobírá již od padesátých let minulého století. Stál u prvních televizních estrád, podílel se na tvorbě celé řady televizních pořadů. Kdo by neznal Alfonse Karáska a jeho peripetie se ženami v lázních, na svatbě či na honu?

Mistr se narodil v roce 1926. Na konci padesátých let začal pracovat jako dramaturg Československé televize, kde především spolupracoval s dalším mistrem skvělé zábavy, režisérem Zdeňkem Podskalským. V roce 2002 byl uveden do televizní síně slávy TýTý.

Připomeňme si však především scenáristickou práci pana Oplustila. Například hudební film Námluvy komtesy Gladiolyaneb Přistání ve skleníku. Nebo hudební pořady tematicky složené z českých lidových písniček a zlidovělých popěvků – pořad Bejvávalo. Legendární jsou též Diskotéky pro starší a pokročilé či skvělé Kabarety U dobré pohody. A další a další.

Co tyto pořady spojovalo? Především se jednalo o velmi kvalitní a kultivovanou zábavu. Skvělá hudba, skvělé písničky a inteligentní mluvené slovo bez sprostých slov s dvojsmyslů. Dokonalá choreografie tanečních čísel, skvělé kulisy a kostýmy, či výborně vybrané filmové místo. Ale především skvělí herci. V pořadech, na kterých se podílel pan Oplustil, vždy vystupovali tehdejší mistři hereckého umění, které národ miloval a miluje. Především Miloš Kopecký jako již zmíněný pan Karásek, donchuán a nakonec sám oběť ženské touhy, pronásledovaný některými nedůvěřivými manželi dotyčných dam, jako třeba Vladimírem Menšíkem. Ten se ve Františkových Lázních mistrovsky převtělil v trpaslíka v parku či v myslivce číhajícího na zálety manželky na stromě. Zajímavá je i role Vlastimila Brodského, jednou hraje sňatkového podvodníka a podruhé bodrého dědečka na svatbě vnučky. Samozřejmě Iva Janžurová, nejenom záletná manželka pana Menšíka, ale i komtesa Gladiola, které skvěle sekundovali Pavlína Filipovská, Stella Zázvorková, pánové Pavel Landovský, Václav Trégl, Homola, Jarda Štercl a opět Miloš Kopecký.

Scénář pana Oplustila byl vždy velmi líbivý, podpořený skvělou režií dalšího mistra televizní a filmové zábavy pana Podskalského. A herci odváděli vynikající výkony, až někdy k neuvěření. Například velmi zajímavá je scéna, kdy zpívá a tancuje takový charakterní herec a tvůrce především vážných rolí, jako byl Václav Voska. Můžeme jej vidět na konci férie To byla svatba, strýčku.

Je potřeba se zmínit i o „vážnějším“ projektu pana Oplustila. Jedná se o seriál Pražský písničkář o životě a díle Karla Hašlera. Režii měl pan Paukert, který se i podílel na scénáři.

Jméno pana Oplustila můžeme vidět i v titulcích televizního filmu Velká sázka o malé pivo. Je zde zachycena známá historie pokusu prodat Karlštejn podvodníkem Harry Jelínkem. Film není dle přísně skutečných události, celou záležitost ukazuje z té humorné stránky. Opět ve filmu hrají známí čeští herci, například Oldřich Kaiser či Jiří Lábus, sekundují jim Josef Somr, Laďka Kozderková či Jiří Holý.

Na samotinký závěr mého chvalozpěvu na pana Oplustila mně dovolte prohlásit, že náš oceněný patří mezi sloupy naší televizní tvorby. Především v oblasti zábavných pořadů, hudby a písně. Cena Unie českých spisovatelů je v dobrých rukou, v rukou opravdového mistra zábavy a nádherné srandy.

 

Gustav Oplustil po ocenění řekl:

Měl jsem po celou profesní dráhu štěstí na spolupracovníky. Pracoval jsem s režiséry Zdeňkem Podskalským, Vorlíčkem, Jiřím Krejčíkem, Schulhoffem, měl jsem možnost spolupracovat s Ivo Paukertem, Janem Werichem, taky jsem účinkoval s Vlastou Burianem.

Myslím si, že celý svět ztratil smysl pro humor. Lidé, kteří humor dělali v té době, měli humor v sobě a mohli ho rozdávat. Dnes se toho tolik nerozdává, a co se rozdává, s tím bych ani nelezl ven. Nemohu si pomoci, ale pokud jde o náhradu za humor – což jsou seriály – o tom bych se nerad rozváděl, protože je nesleduji. Jsou nekonečné a ve svých 90 letech se nedožiju konce seriálu, takže ani nemá smysl, abych se na ně začal dívat.

Náhrada za humor je špatná a neumělecká. Zábavě se říkalo, že je to jeden z nejtěžších žánrů. Rozplakat, dojmout někoho je poměrně snadné, ale rozesmát lidi, a ne tak, že tam někdo ten smích uměle mixuje, je obtížné. Musela k tomu vzniknout humorná situace a herec musel, například v Televarieté, dosáhnout takového výsledku, aby to bylo k smíchu. Tehdy tam lidé platili vstupné a rádi na představení přišli, dneska se platí kompars. Je to jinak, a mrzí mě to. Uchytilo se totiž to, že jsme pod vlivem stálé negace, v televizi jsou to samé kriminálky. Rozdíl není ani v tom, jaký jazyk používá kriminálník a jaký detektiv. To je chyba celosvětová. Zatímco dříve bylo komiků, kteří rozesmávali lidi, mnoho a jejich výkony skutečně pobavily, nyní je dobrá zábava vytlačena kriminálkami, kde se lidé vraždí, podřezávají, vyhazují se auta do povětří… Je to špatné.

Jsem potěšen, že bylo Unií českých spisovatelů uznáno, že jsem něco napsal, aby se lidé smáli. Dělali jsme humor proto, abychom lidi potěšili, aby relaxovali či aby překryli všechny trable – zatímco dnes jim je ještě přidají.

 

David & Goliáši

Laudatio na Ivana Davida od Jana Poláčka

Když se Ivan David pustil do nerovného souboje s mainstreamovými médii, šířícími dezinformace, polopravdy a lži, věděl již tehdy moc dobře, do čeho jde. Připomíná mi to trochu nerovný souboj Davida s přesilou Goliášů. Prakem se mu stává politická iniciativa Nová republika, kterou spoluzakládá. Ta od října 2013 provozuje své internetové stránky. Municí se mu stávají publikované pravdivé příspěvky o událostech doma i ve světě a související analýzy, dokumenty, komentáře, a dokonce i videa. Přibližně pětina jich je původních, ostatní jsou převzaté ze spřízněných webů. Výsledkem je reálnější obraz světa a událostí v něm, než nám úmyslně zkreslujícím způsobem předvádějí mainstreamová média. A my jsme rádi, že letošního roku došlo k nabídce spolupráce s našimi levicovými periodiky, tedy jak s LUKem, tak i s Lípou.

Z doby svého působení na ministerstvu zdravotnictví Ivan David již dobře ví, čeho všeho jsou presstituti a spol. schopni. Sám to okomentoval velice výstižně. „V kampani proti mně byly těch zcela lživých tvrzení stovky, určitě přes tisíc, každý den několik. Také Česká televize v tom byla velmi silně zapojena. Šlo o miliardy, které jsem (jako ministr zdravotnictví) rozhodně nemínil rozdávat, jak bylo předtím zvykem, a přihlížet potom jejich rozkrádání. A tak jsem byl v médiích obviňován ze všeho možného. Dokázat nemohli nic. Dokonce si najali ‚s(e)pisovatele‘ Pavla Vernera, který na objednávku sepsal hanopisnou knihu. U soudu pak tvrdil, že si obvinění v knize uvedená vymyslel, že to je taková spisovatelská metoda. Ano, vyšly ‚rozhovory‘ se zcela vymyšlenými mými odpověďmi (Mladá fronta Dnes, Respekt). A Nova odvysílala ‚reportáž‘ natočenou jakousi agenturou. Jeden kameraman mě snímal, jak močím na záchodě, a pak, když jsem chtěl WC opustit, mě kopal do holeně a šeptal mi: ‚Ty svině...‘ Druhý čekal, že natočí, jak se budu prát, aby mohli tvrdit, že jsem napadl kameramana. Výsledek, vysílaný na Nově, byl ubohý. Natočili, jak říkám: ‚Pusťte mě, nechte mě!‘, to když jsem se dožadoval propuštění z WC. Takže těch malých kurev z médií, které toužily ‚vykostit velkou rybu‘, jak říkají v jejich žargonu, jsem potkal mnoho desítek. Kvůli nim jsem to nevzdal, to až když jsem viděl, jak mi jde po krku většina vedení ČSSD v čele se Špidlou. Přesně ta parta, která dnes útočí na prezidenta Miloše Zemana.“

Tedy nepřekvapí, že Ivan David má rovněž jasno o skutečných původcích sestřelení civilního malajsijského letadla 17. 7. 2014 nad Ukrajinou, krom 11. září 2001 dalšího majstrštyku strůjců Nového světového řádu a jimi ovládaných médií. Verzi, že Boeing 777 společnosti Malaysia Airlines letu MH17 raketou protiletadlového komplexu BUK sestřelili proruští separatisté, což nám neustále vnucují do hlav mainstreamová sdělovadla, odmítá jako zcela vylhanou.

My sami dobře víme, že to byla jen další z operací pod falešnou vlajkou, mající ve skutečnosti jiné autory. Podvržené pseudodůkazy strhali rovněž nezávislí vojenští odborníci, dokonce se tak stalo k naštvání havloidů nečekaně i v několika rozhovorech, vysílaných v přímém přenosu tzv. veřejnoprávní Českou televizí, které se jim nepodařilo proto již zmanipulovat. Aktéři za odměnu dostali v ČT červenou kartu.

Když Ivana Davida chtěla ta samá Česká televize poučovat o morálce, odmítl se připravované falešné komedie na obrazovkách zúčastnit. Na stránkách Nové republiky poté napsal: „Rozhodně nemíním poskytovat do pořadu ‚Reportéři ČT‘ jakékoli vyjádření. Jedná se o jeden z nejodpornějších pořadů ČT, je plný lží a manipulací. Velmi dobře vím, jak se taková vyjádření ‚zpracovávají‘. Pokud vyjádření poskytuje osoba, která má být poškozena, vyjádření je vždy sestříháno tak, aby sloužilo tomuto účelu. A nejen to, doplněny bývají otázky, které vůbec nebyly položeny, a následuje manipulativní komentář. Redaktoři mají svobodu slova, kterou si vykládají jako právo lhát. A za takovou ‚práci‘ platí naši občané koncesionářské poplatky.“

Jak rádi by ho havloidi a pravdoláskaři „sežrali“ i s chlupama, jenže Ivan David je pro ně naštěstí hodně nestravitelným soustem, nemají na něho. Vypustili na něho také svá multikulti strašidla, takzvané neziskovky, jako třeba Evropské hodnoty pornoherce a gaye Jakuba Jandy (oficiálně zástupce ředitele tohoto takzvaného think-tanku), který je prý nevládní odbornou institucí, bránící liberální demokracii. Vypracovali a šíří podrobný a dlouhý seznam (spojený s rádoby analýzou), nazvaný Fungování českých prokremelských webů. V něm zaujal čestné místo i ten Davidův, tedy Nová republika. Tu máš, čerte, kropáč!

A Jandovo vyjádření? „Seznam nemainstreamových webů byl vypracován v rámci Kremlin Watch, což je strategický program think-tanku Evropské hodnoty, který má prý za cíl rozkrývat a čelit jednotlivým nástrojům hybridní války Ruské federace, zaměřeným proti liberálně demokratickému systému.“

Zde je část analýzy jeho think-tanku stran Nové republiky: „Popisuje se jako ‚politická iniciativa proti hospodářskému a sociálnímu marasmu a pro sociální odpovědnost a solidaritu‘. Ve svém manifestu se vymezuje proti neoliberalismu, který vede k hospodářskému, sociálnímu a morálnímu úpadku. Vůdčí osobností je Ivan David, člen ČSSD, psychiatr, bývalý ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana a bývalý ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Působí jako redaktor a vlastník domény. Často hlásá konspirační teorie, např. sestřelení malajského letadla nad Ukrajinou bylo podle něho ‚mnohonásobnou vraždou, za kterou by měla nést odpovědnost strana USA a spřátelených oligarchátů, které si říkají demokratické, vyspělé, svobodné, atd.‘. Dalšími členy redakce jsou Blanka Langerová, Václav Dvořák a Petr Ďoubalík. Kromě vlastního obsahu web přebírá i články z jiných serverů.“

Je to vůbec možné? Posuňme ale další, opět falešné vyjádření think-tanku Evropské hodnoty, údajně chránícího svobodu (což má ve svém mottu) směrem k realitě tak, aby přesně vystihlo podstatu činnosti webu Nová republika:

Byl vytvořen mimo jiné jako jeden z prvních kroků směřujících k důkladnému zkoumání prvků informační války Západu a způsobů, jak se proti dezinformační kampani mainstreamových médií bránit. Je úkolem celé alternativní sféry, aby se této oblasti věnovala, a dokázala tak veřejnosti nabídnout nástroje, pomocí kterých by mohla informační válce proti Ruské federaci odolávat, a získávat objektivní a nezaujaté informace.

A v tomto tolik potřebném konání Ivanu Davidovi popřejme jen úspěch.

 

Ivan David po ocenění řekl:

Za Cenu UČS děkuji, ale rozhodně si ji nezasloužím. … Já to ocenění přijímám, přestože si ho nezasloužím, a nevidím v tom rozpor. Většinu toho, co máme, si totiž nezasloužíme, ať v dobrém, či ve zlém. Již při narození jsme nezaslouženě dostali genetickou výbavu, která nás provází celý život. Zapomínáme genetické výbavě blahořečit za vše dobré, co nám umožňuje.

Musím si položit otázku, v jaké jsem tu zvláštní společnosti, co je to za zvláštní dobu? Blíží se další cyklus: Bývalí vítězové se chodí vztekat na Staroměstské náměstí, namlouvají si, že je na ně ještě někdo zvědav. Rozhlasu a televizi zase skoro nikdo nevěří. Dnes vidíme vážné hrozby lokální i globální, jak někdo cítí kouř, musí říci ostatním, že to někde doutná.

Napsal jsem, že oni nemají co nabídnout. Dnes musím říci druhou polovinu pravdy: ani my nemáme co nabídnout. Neměli bychom si myslet, že máme odpracováno. Jsme aktivními diváky a komentátory vývoje, a to není dost. Jsme dlužni těm, kteří by se na nás chtěli spoléhat. Už jsme měli odevzdat projekt a ještě nemáme hotové ani náčrtky. Když to neodpracujeme, udělá to někdo jiný a jinak. Kdo může, ten musí, má morální povinnost ke své komunitě.

Dnes mám pocit, že jsem na té straně, kde je většina, i když mlčící. To mě mate a vede mě k otázce, jestli stojím na správné opačné straně. Uvidíme, co se stane, až většina pochopí, že nemusí být mlčící. Uvidíme, kdo tentokrát mlčící většině vloží šém, kdo ji naprogramuje, co má skandovat, jakými symboly se ozdobit a čím a na koho cinkat. Pak se zase zorientuji.

 

Rozdává radost a vždy má plášť do deště

Laudatio na Jaroslavu Obermaierovou od Andrey Cerqueirové

Mám ráda záhady a zaujala mě kupříkladu informace o nálezu otisku dinosaura, který měl peří.“ Před několika lety mi to v rozhovoru pro časopis Trafikant řekla herečka Jaroslava Obermaierová. Z rozhovoru vyplynulo, že jí toho zajímá mnohem víc, rozmanité věci, není lhostejná k tomu, co se děje, hodně čte a naslouchá druhým, ví, v čem je dobrá i kde jsou její slabší stránky. „Necítím potřebu cokoli sepisovat. Dobrých knih vyšlo hodně, tak proč bych se do psaní pletla zrovna já…“ uvedla mimo jiné. Bylo to milé setkání s člověkem, který celý život rozdává radost, na nic si nehraje a do ničeho se nestylizuje. S vynikající herečkou, skvělou dabérkou a obětavou mámou.

Na jevišti se prvně objevila již v deseti letech – na scéně Národního divadla, odmala totiž navštěvovala kurzy baletu. „Rovnou v Národním, to má málokdo,“ okomentovala to se sarkasmem sobě vlastním v televizní Třinácté komnatě, kterou s ní odemykal Kryštof Hádek. Dětské role tančila v baletech i operách. Přesto se rozhodla pro studium herectví na Divadelní akademii múzických umění. Její první hereckou příležitostí byl snímek Souhvězdí panny.

Z dětství si Jaroslavu Obermaierovou vybavuji snad nejvíc ze seriálu, u kterého jsem nevynechala jediný díl, My všichni školou povinní. Ztvárnila tam maminku Barči Hrdinové. V současné době se s ní široké divácké publikum setkává v seriálu Ulice, kde hraje Vilmu Nyklovou. Lidé mají rádi jak její herecký um, tak to, že je jednou z nich, nemoralizuje, ale morálně žije, nevydává se za svědomí společnosti, ale svědomí má, neříká o sobě, že je slušná, ale slušná opravdu je. Nikdy nepoplivala svůj život ani dobu, v které ztvárnila plno krásných rolí. S elegancí a naprostou opravdovostí čelila dotazům těch, kteří ze svých životopisů dobu před rokem 1989 vymazali a začali kádrovat jiné.

Hrála i v jiných seriálech – Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku, Třicet případů majora Zemana, Přítelkyně z domu smutku, Šípková Růženka, Černí baroni nebo Náves. Od poloviny šedesátých let měli diváci možnost pozorovat její herecké umění ve filmech i na televizních obrazovkách. Zahrála si v Radúzovi a Mahuleně, Babičce, Kronice žhavého léta, Robinsonce, Dýmu bramborové natě, Což takhle dát si špenát?,Smrti stopařek nebo Kameňáku. Hrála i v trezorových filmech – například v Kladivu na čarodějnice či v Žertu.

Plno krásných rolí ztvárnila na divadelních prknech. Začínala v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, kde ji diváci mohli vidět v rolích Manon, Julie nebo Mahuleny. Více než dvacet let pak byla stálou členkou pražského Divadla E. F. Buriana, od doby, co bylo divadlo zrušeno, spolupracuje s různými divadelními společnostmi, hraje zájezdová představení.

Na Jaroslavě Obermaierové je sympatická její přímočarost, praktický přístup k životu i to, že ho raději s lidmi opravdu prožívá, než si o nich čte. Na otázku, zda čte autobiografie svých kolegů, mi v již zmíněném rozhovoru odpověděla: „Spíš těch, kteří už nežijí a které jsem osobně neznala. Moc se mi líbily životopisy Bedřicha Karena, Jaroslava Marvana či Adiny Mandlové. Knihy svých současníků nečtu – znám je osobně, mnohé jsem s nimi prožila a hodně o nich vím i bez knížek.“

Bez obezliček odpověděla i na dotaz, co se jí nelíbí v českých novinách. „Nemám ráda sport, kterému většina deníků věnuje velké množství místa. Zoufale proto listuji a hledám kulturní rubriku, které tolik místa věnováno nebývá. Chápu však, že kultura je proti sportu i finančně strašná popelka, takže toto je jen doplněk reality. Každý měsíc se proto těším na Divadelní noviny, kde si přečtu dopodrobna recenze představení, která jsem neviděla. V denících čtu kromě kultury také politiku, komentáře či všeobecné informace.“

V již zmíněné Třinácté komnatě řekla, že důležité pro ni bylo a je, že má práci, divadlo, kamarády, později dítě. Její syn Jaroslav řekl, že na všechno byla vždy sama, spoléhala sama na sebe, a on ji obdivuje za to, že se vždy dokázala o všechno (o něj, o psa i o domácnost) postarat a všechno zařídit.

Ženská vydrží víc než člověk. Na tento název knížky Pavly Frýdlové o životě silných žen s různými osudy jsem si při psaní řádků o Jaroslavě Obermaierové vzpomněla. Nejenže vydrží, ještě z ní vyzařuje energie, která nabíjí. Při vyslovení jejího jména se mi též vybavuje citát, který pronesl anglický spisovatel Sir August Wilson: „Jsem optimista, ale vždy mám s sebou plášť do deště.“ Jistě, má plášť do deště, a právě proto se s Jaroslavou Obermaierovou cítíme bezpečně a její laskavý um nám zpříjemňuje život.

Je pro mě poctou, že jsem mohla napsat a přečíst tyto řádky, a k ocenění, které si paní Jaroslava Obermaierová plně zaslouží, jí gratuluju.

 

Jaroslava Obermaierová po ocenění řekla:

… Je mi líto mladých talentovaných zpěváků, kterých je u nás mnoho. Potkávám ve své profesi mnoho šikovných mladých lidí, kteří umí zpívat, tančit a docela i hrát, ale nemají šanci se prosadit. Kdysi se v estrádách mohli tito zpěváci objevit, tím se dostat do povědomí a pak prosadit. Mladých talentovaných lidí v tomto oboru je mi líto. Estrády už skončily. I když v politice máme stále nějakou estrádu…

 

Jeho umění překračuje hranice

Laudatio na Petra Vronského od Věry Beranové

Hledat v tak bohatém profesním a osobním životě to podstatné, to, co se vejde na několik řádků, je bezesporu problematické a každého pisatele staví před těžko splnitelný úkol. Přesto se o něj pokusím. Můj úkol je ještě navíc komplikovaný tím, že se s laureátem známe od raných chlapeckých a dívčích let. Raději nebudu uvádět jejich počet.

Petr Vronský byl svým rodinným zázemím doslova předurčen ke svému životnímu poslání, ke své profesi. Vyrůstal v rodině dlouholetého koncertního mistra Moravské filharmonie v Olomouci Karla Vronského. Tedy housle se měly stát jeho osudem. Zpočátku to také tak vypadalo. Začínal jako vítěz prestižní soutěže Beethovenův Hradec, působil jako doslova mladíček v Moravské filharmonii, také v operním orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Přesto se jeho zájem obrátil k dirigentské taktovce. Když měl odpovědět, proč se rozhodl studovat na AMU obor dirigování, odpověděl velmi stručně, ale v té odpovědi byla obsažena podstata práce. Spíše než o práci bychom měli hovořit o poslání dirigenta. Uvědomoval si a stále více si uvědomuje její rozmanitost, že to není jen hudební mistrovství.

Jeho výrazný talent se projevil velmi brzy a dal za pravdu jeho rozhodnutí. Úspěchy na dirigentském poli sbíral v různých soutěžích, například v Olomouci v roce 1970, dále to byla soutěž ve francouzském Besanconu, v roce 1973 pak známá soutěž Herberta von Karajana v Berlíně. K té olomoucké se váže drobné faux pas, které se většinou nevyhnulo žádnému dirigentu. Vypadla mu taktovka, v sále to zašumělo, Petr zůstal stát a decentně čekal, až mu taktovka bude podaná, prokázal tedy přes své mládí, jak zvládá svou roli, a to nejen jako hudebník. Uvažme, že byl z celého orchestru daleko nejmladší.

Svou profesní dráhu začal v plzeňské Opeře, později přešel, jako šéf operního souboru, do Ústí nad Labem.

Jeho volba mezi dirigentskou dráhou operní a orchestrální padla na druhou možnost. Práci operního dirigenta však doporučuje všem začínajícím, pokládá ji za jedinečnou školu. S jednou připomínkou, aby operní inscenace vycházely z hudby samé, z hudebního záměru, ne z režijních představ, které někdy jsou v protikladu k původnímu záměru autora-skladatele.

Volba jeho další cesty tedy padla na dirigentský post Státní filharmonie Brno kde se v letech 1983-1991 stal šéfdirigentem, dále pak působil ve stejné funkci v Janáčkově filharmonii Ostrava, až zakotvil od roku 2005 jako šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc. Již jedenáctou sezónu vede tento výjimečný orchestr. Je nejdéle sloužícím šéfdirigentem, nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. O to víc, a to je doslova pozoruhodné, že je to právě v naší tak dramatické době posledních desetiletí. Svědčí to bezesporu nejen o hudebních kvalitách Petra Vronského, ale i tom, že bezesporu dostál svému přesvědčení o poslání dirigenta.

V Olomouci se svým způsobem kruh uzavírá. Tam, kde jeho otec jako primárius vedl orchestr v éře Františka Stupky, a taky tam, kde sám slavil své první úspěchy, i přes tu vypadlou taktovku, je dnes šéfem.

Vronského aktivity se nesoustřeďují jen na Moravskou filharmonii. Spolupracuje na domácí půdě s Českou filharmonií, pražským Symfonickým orchestrem FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, také s operními scénami jako například Národního divadla v Praze, Státní opery Praha, Janáčkovy opery Brno, Divadla J. K. Tyla v Plzni a dalších. To je jen ve stručnosti nastíněná domácí cesta dirigenta Petra Vronského.

Co však jednoznačně musí být oceněno, a to zvlášť na půdě Unie českých spisovatelů, je jeho zahraniční působení. Upřímně řečeno, v podtextu je i trocha závisti. Jeho umění překračuje hranice, na rozdíl od psaného slova. Známé klišé „hudba nezná hranic“ si právě v těchto souvislostech tak markantně uvědomujeme.

Byla by to nekonečná řada, když bychom chtěli vyjmenovat působiště Petra Vronského, obrazně, za plotem domova.Pravidelně diriguje přední světové orchestry jako například Antverpský královský filharmonický orchestr, orchestr Berlínských symfoniků, Metropolitní Orchestr Tokyo, Filharmonický orchestr Rio de Janeiro, Mnichovský rozhlasový orchestr, Petrohradský filharmonický orchestr a další. Je také samozřejmé, že s orchestry, které vedl a vede, reprezentoval české interpretační umění po celém světě. Skladba repertoáru právě v cizině je pro něj vždy otázkou dlouhých úvah. Někdy se však také výjimečně zmýlil. Tak například neočekával v japonském prostředí úspěch BlaníkuMé vlasti, a přesto se bouřlivý úspěch dostavil.

K dirigentské pověsti Petra Vronského patří právě široký repertoár, který respektuje a uvádí také současnou tvorbu, kterou například reprezentuje spolupráce se současným skladatelem Janem Vičarem.

Když bychom hledali to typické, co charakterizuje Petra Vronského, a to nejen jako vynikajícího dirigenta, bude to jeho stálá zvídavost, vlastnost, která jej možná spojuje s jeho vzorem Herbertem von Karajanem, zvídavost, která mnohdy přesahuje hudební svět. Nelétá letadlem jako Karajan, zato jezdí na kole i v hornatém terénu. Dále to bude jeho pedagogicky smysl, můžeme dokonce napsat talent, který načerpal od Leonarda Bernsteina, jistě si vzpomeneme na pozoruhodný přednáškový televizní cyklus. To byl bezesporu podnět, který tehdy na mladého Vronského musel působit. Ale co především charakterizuje letošního laureáta Ceny Unie českých spisovatelů, je jeho pozitivní životní naladění.

Závěrem snad dovolte jednu osobní vzpomínku. Bylo to někde v horách, Beskydech či Jeseníkách, mrzlo, až praštělo, bylo nám kolem patnácti let a Petr mě zkoušel ze Slovanských tanců. Některý z tanců pískal a já jsem měla uhodnout, který to byl. Neuhodla jsem tehdy a neuhodla bych to asi ani dnes…

 

Po převzetí ceny Petr Vronský řekl:

Když se učí dítě porozumět hudbě, tak se mu hudba zpřístupňuje prostřednictvím textu, přes slovo. Dítě si potřebuje něco představit, teprve v dospělosti si bude při poslechu hudby představovat abstraktně. Proto se znovu vracím ke slovu a k nesmírnému obdivu k vám, kteří vládnete perem, básníkům, kteří usilujete o krásný umělecký projev.

Přátelé, co je dirigent? Já vám tady mohu mávat taktovkou, a co slyšíte? Proto velmi pokorně děkuji všem ansámblům, protože díky nim jsem jako dirigent „slyšet“, i když slyšet nejsem. Kdyby nebylo muzikantů a operních domů, tak se dirigent neuplatní.

Řeknu vám k tomu historku z mého působení v opeře. Hráli jsme v Karlových Varech Prodanou nevěstu. Náhle přišla bouřka a komplet zhaslo světlo, včetně nouzových východů, prostě totální tma. A protože všichni muzikanti i zpěváci znají Prodanou nevěstu zpaměti, hrálo se a zpívalo dále. I já jsem dirigoval dále, než jsem si uvědomil, že mě nikdo nevidí. Pak se rozsvítilo a představení Prodané nevěsty pokračovalo dále.

Děkuji za ocenění, kterého si moc vážím.

 

Citlivě našlapuje v minovém poli dávné historie

Laudatio na Vlastimila Vondrušku od Moniky Hoření

PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc., je v současné době snad nejpilnějším českým spisovatelem. Jako graduovaný historik je autorem prozatím desítek vědeckých studií a statí o dějinách hmotné kultury a mnoha knih vědeckých a populárně naučných. Málokdo ví, že ve druhé polovině osmdesátých let byl ředitelem historické části Národního muzea, tehdy mu bylo třicet let!

Jako spisovatel napsal na 65 historických románů pro dospělé (některé z nich pod pseudonymem Jan Alenský), mnoho knih pro mládež, a také divadelní hry (právě v předvečer slavnostního předávání Cen UČS měla v Příbrami v Divadle Antonína Dvořáka premiéru jeho další divadelní hra Vínem proti pohanství aneb staročeský Dekameron; pro sebe si autor napsal roli středověkého bakaláře, v představení mluví i tančí – pozn. red.).Není pro něho problémem napsat za rok cca 600stránkovou bichli z českých dějin, a jen tak mezi tím si ještě střihne velmi populární historické detektivky, v nichž je hlavním hrdinou královský prokurátor z doby vlády krále Přemysla Otakara II. Oldřich z Chlumu, či písař královské komory Jiří Adam z Dobronína žijící ve druhé čtvrtině 16. století.

O jeho knihy je velký zájem v knihovnách i knihkupectvích. Můžeme-li věřit knihovnickým statistikám, v roce 2013 byl nejvíce vypůjčovaným českým autorem a drží se v tomto žebříčku stále na špičce.

Vlastimil Vondruška se pokouší oživit pro současné generace klíčová poselství české historie, a soudě podle zájmu se mu tento nelehký úkol velmi daří. Čtenáře a čtenářky neodrazuje ani velký rozsah jeho historických románů – který opravdu nemá kapesní či kabelkový formát, anebo je tomu právě naopak – rozpracování osudů smyšlených postav a jejich propletení se skutečnými historickými ději a osobnostmi do epopejí je pro lidi, kteří ještě nezapomněli číst, velmi přitažlivé. Kvůli věrnosti dobových reálií se nemusí radit s odborníky, neboť sám je, jak už bylo uvedeno, profesí historik – vystudoval historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Výtečně se vyzná, jak uvedl v jednom z mnoha rozhovorů, v archivech, umí číst stará písma a zkrátka ví, jaké momenty dávných časů rozehrát na stránkách svých knih.

Po čtyřdílné kronice z přemyslovských dob Přemyslovská epopej sáhl Vlastimil Vondruška v posledních letech po tematice husitské. Je si vědom toho, že právě tato doba je ve vědomí veřejnosti vnímána různě, někteří se ztotožňují s husity a jejich postoji (do této skupiny patřím i já), jiní zastávají pozice druhé strany. A pak je tu velká skupina lidí, kteří do historie nezapojují žádné své emoce a preference, sice akceptují husitskou tradici, ale poukazují třeba na násilí, jež tuto dobu provázelo – podotýkám, že na obou stranách „barikády“ a není válek ani revolucí bez násilí, tím spíše ve středověku…

Vondruška proto ve své Husitské epopeji rozehrává děj v obou klíčových táborech české národní historie, kališnické a katolické, aniž by jednomu z těchto táborů uděloval větší důraz či mu stranil. Citlivě našlapuje po minovém poli našeho národního protivenství a činí tak způsobem soudobým, čtivým, kdy děj rychle ubíhá – evidentně jde vstříc současnému čtenáři, který upřednostňuje rychlost a akci. Považuji za pozitivní, že autor, spisovatel a historik v jedné osobě, nechává čtenářům a čtenářkám volný prostor pro nestranný soud generacemi 20. a 21. století.

V jednom z rozhovorů Vlastimil Vondruška naznačil, jak koncipuje své historické epopeje. „Tam si nemohu fantazírovat. Vždycky si připravím reálnou časovou osu a do ní zasadím hrdiny, skutečné i literární.“ Pro Husitskou epopej, vydávanou od roku 2014, si dokonce sestavil rodokmen smyšleného rodu Prokopů, jehož příslušníky v průběhu děje postaví proti sobě.

Husitská epopej má čtyři díly, každý asi po 600 stránkách. Vondruška je zvládl napsat a vydat v letech 2014-2016! První „Za časů krále Václava IV.“ se odehrává v letech 1400-1415. Druhý díl „za časů hejtmana Žižky“ navazuje léty 1416-1425. Třetí díl „za časů císaře Zikmunda“ pokrývá roky 1426-1437 a čtvrtý „Za časů bezvládí“ pojednává o letech 1438-1449. A jak Mistr prozradil, právě píše pátý svazek a promýšlí šestý!

Dříve, než jsem sama sáhla po Husitské epopeji, jsem hltala rozhovory s ním v tisku. Glosuje v nich bez tzv. politické korektnosti aktuální problémy lidstva. Na otázku: „Hrozí podle vás nebezpečí, že by se Evropa musela v nějakém horizontu podvolit islámu?“ odpovídá:To nebezpečí hrozí vždycky. Ale to se nedá islámu vyčítat – pokud islám ovládne Evropu, není to chyba islámu, ale naše. Buď jsme dostatečně silní, a dokážeme se ubránit, nebo nejsme, a pak tady nemáme co dělat. Musíme si ujasnit, co chceme. Musíme si definovat, jestli za tři generace chceme být islámská země, nebo ne. A pak musíme volit takové prostředky, které tomu odpovídají.“

Takže do Vondruškova osobního portfolia patří nejen rozsáhlé historické ságy, detektivky s historickou zápletkou a další knihy, ale také četné rozhovory a publicistické příspěvky, v nichž vyjadřuje otevřeně své názory založené na studiu historie, a vlastně varuje. Do této kategorie patří jeho nejnovější kniha, která je již v nabídce na pultech knihkupectví, Breviář pozitivní anarchie, v němž s ohledem na historické souvislosti reflektuje současnou společenskou krizi.

Jak to všechno může stíhat? V jednom z rozhovorů popsal svůj pracovní den. Rád sedí u počítače ráno do jedenácti, a pak večer. Říká, že „v televizi stejně není na co se dívat“. Jestli je mi pan Vondruška sympatický za svou plodnou práci a za zpracování historických témat, tak za toto vyjádření o televizi, která krade čas či se zabývá více propagandou než čím jiným, je mi sympatický dvojnásob.

Tento sportovně vyhlížející muž, milovník horolezectví, kladenský rodák, dnes žijící u Máchova jezera, si Cenu UČS bezpochyby zaslouží – za dílo spisovatelské, ale i za své občanské postoje.

 

Vlastimil Vondruška po ocenění řekl:

Cenu Unie českých spisovatelů přebírám nejen s velkým díkem a pokorou, ale také jako určitý závazek, protože každý autor by měl mít odpovědnost. Nepíšeme do vzduchoprázdna, píšeme pro čtenáře. A v současné době zase začínáme zápasit o podobu naší národní identity. Já jsem Husitskou epopej psal s hlubokým přesvědčením, že národ, který zapomene na vlastní dějiny, který nectí odkaz předků a nerespektuje jejich zvyklosti a jejich sny, přijde o vlastní budoucnost.

Měl jsem před několika lety velmi zajímavou diskusi s jedním švédským historikem, kdy jsme si srovnávali osudy našich národů. Já mu řekl, že připravuji Husitskou epopej a že náš pohled na husity je rozpolcený. A on se mě ptal: Proč? Já mu řekl: Husitům vyčítají, že drancovali, zabíjeli a konali násilí. On se na mě podíval a pravil: „No a? A co vám na tom vadí? To přece tehdy dělali všichni! Vezměte si ty naše Vikingy, vždyť ti také drancovali, loupili, přepadali, na rozdíl od těch vašich božích bojovníků to byli námořní piráti, ale byli to naši předkové. Oni byli vítězi, a kdyby nebyli vítězi, my jako švédský národ tady nebudeme.“

Ať se to někomu líbí, nebo ne, dějiny píší vítězové. Proto bychom měli všichni udělat vše pro to, aby český národ tím vítězem byl.

 

Audio na www.iHalo.cz