ONDŘEJ HNÍK

Fascinace

Nedokonalost člověka mě fascinuje. Tápeme, nevíme, opisujeme, kde se dá, chabě napodobujeme, vlastně jenom lapáme po dechu. Křídla letadel jsme odkoukali od ptáků, vrtuli od semen, katapult taky od semen, ponorku a potápěčský ploutve od ryb, papír od vos, virguli na hledání vody třeba od antilopích rohů, kleště od klepet, a to štípačky i kombinačky, žárovka je zase třeba jenom hodně zmenšený slunce. Lidský vynálezy neexistujou, tak na co jsme kurva tak hrdý. Snad ne třeba na automatický pračky. Dřív sice žádný automatický pračky nebyly, ale k čemu mi to je platný, že to dneska pere za mě a šetří mi to čas, když dřív se zase chodilo z práce dřív. Takže jste byli dřív doma a měli jste čas vyprat ručně, dneska jste doma pozdějc a máte čas jenom vyprat automaticky. A když budete doma ještě pozdějc, máte sušičku, a když ještě pozdějc, tak služku, který ale musíte zaplatit, a peníze vyděláte zase jenom v práci, takže v práci zase musíte zůstat dýl. Šetření času je lež. Celej čas je iluze.

 

O živý a mrtvý vodě, loutkách a ostudě

V pohádkách, v bájích a v pověstech se často vypráví o živý a mrtvý vodě. Nevěřím, že by na těch vyprávěních nebylo něco pravdy. Tak jako v pohádkách a pověstech existuje živá a mrtvá voda, tak na světě existujou živý a mrtvý města.

Praha je mrtvý město. Naposledy vydechla někdy před magickym rokem 2000. V centru už normální lidi nebydlej. Jezděj tam jenom pracovat. Většinou do firem, který ani nepatřej nám, Čechům. Nebo se bavit. Taky do podniků, který většinou ani nepatřej nám, Čechům.

V roce 1999 jsem v okolí Malostranskýho náměstí marně hledal obyčejnej obchod s potravinama. Jediný potraviny, jestli se to vůbec tak dá nazvat, jsem po dlouhým bloudění malostranskejma uličkama našel v Mostecký ulici. Ale rohlík ani housku tam neprodávali... Ani třeba vánočku, ani normální sušenky, ani chleba. Jen tuňákovej sendvič velikosti pivního tácku za 144 Kč, lososovej sendvič za 134 Kč, plzeň v plechovce za padesát a karlovarský oplatky za sedmdesát. Vedle mekáč, jinak samý luxusní restaurace, butiky a obchody se sklem nebo ruskejma čepicema.

Když jsem se ptal prodavačky, jestli neví, kde jsou na Malý Straně obyčejný potraviny, zareagovala dvěma slovy: ja něznáju.

Šel jsem pak Nerudovkou nahoru a bylo mi smutno. Za celou dobu až k Hradu jsem ani jednou nezaslechnul češtinu, davy lidí se nekompromisně valily sem i tam, cizinci řvali, mlaskali a tupě zírali, často drželi svý digitální foťáky nad hlavou a slepě cvakali, nalevo cvak, napravo cvak, rovně cvak... Pravděpodobně pak po příjezdu domů říkali přátelům a známým: „Tak letos jsme udělali Prahu, no.“ nebo „Tak Prahu taky máme, bylo to super, chlast je tam dost levnej, tak jsme se ztřískali do němoty.“

Když jsem pak scházel dolů, musel jsem se kdysi klidnou, tichou a magickou ulicí doslova prodírat. Na Karlově mostě jsem musel myslet na to, že mě tu minule okradli, celou dobu jsem držel ruku na peněžence, takže jsem si ten Karlův most stejně neužil. A neužil bych si ho ani tak, k sochám, nebo teda spíš k jejich replikám, bych se sotva protlačil.

Pro moje vlasy mě maj lidi občas za Ira nebo Skota. Když mě pak v Karlovce dva prodavači vnucovali loutky jako typicky českej produkt (k tomu mě pustili Gypsy Kings), musel jsem se hořce pousmát. Ano, jsme loutky. Loutky, který z nás udělal byznys, kariéra, peníze, reklamy, rychlost. A hlavně: systematický vymejvání mozků tímhle vším dohromady. Vymejvání mozků lesklostí povrchu, lacinym pozlátkem i drahym hnusem...

Ta nabídka loutek s pozadím hudby španělskejch cikánů byla docela příznačná. Lidi tuhle hudbu žerou, někdy vědomě, někdy nevědomky, ale především proto, že sami tuhle volnost nemaj´ a v kapitalismu nikdy ani mít nebudou. Tu cikánskou volnost by teď centrum Prahy víc než potřebovalo, a nejen centrum Prahy.

Matka měst, hlavní město, a mrtvý... Taková ostuda…

 

František Hrubín

Právě jsem se vrátil z Penny Marketu. Byl jsem tam přesně tři hodiny před koncem otevírací doby. V zelenině byla česká jenom cibule. Pravda, měli jak červenou, tak žlutou. Vybral jsem si tu červenou. Hrabal jsem se v ní osm poctivejch minut, než jsem vybral osm jakejchs takejchs normálnějších cibulí. Všimnul jsem si nějakýho strejce vedle mě, co se stejně tak zoufale a napůl rezignovaně hrabal ve žlutejch cibulích. Když jsem tam přicházel, tak už se tam přehraboval, a když jsem se svejma osmi cibulema odcházel, tak se tam taky ještě pořád přehraboval. Jestli si odnášel deset cibulí, tak to bylo moc. Pórek zbyl v bedně jedinej, a jak tam napůl stál, byl chudák celej unavenej a skleslej, takže jsem se k němu ani nepřibližoval. Stejně byl belgickej. Řep tam bylo asi sedm, nedala se z toho karmickýho počtu vybrat ani jedna, protože buď byla plesnivá, nebo fatálně nakoplá, takže by se při vaření ve šlupce veškerá šťáva vyvařila do vody. Hned vedle řepy mrkev, který se tam válelo mraky. Mrkve byly v igelitovejch pytlích nejenom úplně zapařený, ale taky úplně shnilý. Mandarinku jsem si koupil jednu, jen na cestu z Penny dom.

Vajíčka v balení po šesti už měli jediný, tak jsem se prozíravě podíval dovnitř. Tři byly prasklý a linul se z nich takovej puch, že jsem tu papírovou krabičku zase urychleně zavřel. Pak už měli jenom plata po deseti a pak ty obrovský plata nevim po kolika. Pečivo už zbylo jenom ze zmrazenýho polotovaru. Když jsem tohle všechno viděl a po milióntý v poslední době zažíval, tak jsem si řek´, že se vůbec nedivim, že lidi chlastaj. U regálu s vínama jsem užasnul. V celý řadě vín odpovídaly reálně existujícímu vínu v tý řadě jen dvě etikety asi z deseti. A těch zbejvajících osm etiket se většinou ještě překrejvalo. Takže jsem se ani nedozvěděl, kolik který víno stojí. Jako učitel totiž zásadně nad osmdesát nejdu.

Jó, to ve Francii, kde jsem několikrát dlouhodobě pobejval, to je trochu jiný kafe. Pět minut před koncem otevírací doby tam jsou regály narvaný, všechno je čerstvý, u všeho etikety, a téměř všechno francouzský. A personálu jak hnoje.

Takovýhle nakupování jako dneska jsem nezažil. A fronty u pokladen? Mnohonásobně delší než za komunistů. Cestou domů jsem si řekl, že si osladím život aspoň tou mandarinkou. Jenže ta mandarinka vůbec nešla oloupat, šlupka byla hermeticky přilepená k tý mandarince, takže jsem jí usilovně loupal asi čtyři minuty. Když jsem si dal jeden měsíček do pusy, pusa se mi tak scvrkla kyselostí, že jsem tu mandarinku vyplivnul a zbytek vyhodil. Čechy krásné, Čechy mé, takhle si vás 25 let po revoluci nikdo nepředstavoval, za takovýhle, vás, Čechy, asi v listopadu 89 klíčema nikdo nezvonil.

Co na to František Hrubín? „Ach, Čechy krásné, Čechy mé, / obraze rámu prastarého, / kolikrát vytrhli tě z něho...“ (citováno ze sbírky Jobova noc). Jsme odpadiště Evropský unie, několikrát zvažovaná raketová základna Evropský unie, silniční křižovatka Evropský unie, několikrát zvažované úložiště jadernýho odpadu Evropský unie, logistický centrum Evropský unie, semeniště mafiánů a lobbistů, pohřebiště normálních a poctivejch lidí.

 

Kompost

Kompost. Přízemní, přitom tak povznášející věc. Stará jak zemědělství samo a možná ještě starší. A zároveň i moderní a módní. Školy teď obcházej agenti v zelenejch montérkách a nabízej ředitelům a zástupcům, že školy naučej správně kompostovat. A ministerstvo už vypsalo řadu projektů na správný a ekologický kompostování. Kurva, každý správný kompostování je ekologický, tak proč ta mnohomluvnost…

Kompost. Skoro každej venkovskej člověk, co má kompost, mu neříká kompost, ale hnůj. A já vám teď budu vyprávět o hnoji. Ale ne o hnoji na zahradách a školních pozemcích, ne o hnoji, kterej je venku, ale o hnoji uvnitř. Uvnitř lidskejch hlav.

Všude okolo nás jsou zbytečný slova. Reklamní i nereklamní slogany, prázdný úřednický fráze, formuláře, nápisy, poučení, seznamy, výčty, hovadiny. Dneska ráno jsem nastupoval do tramvaje a hned vedle dveří jsem si přečet (proti svý vůli, samozřejmě), kolik talířů člověk umyje za svůj život, v metru potom, kolik vagónů má pražský metro a kolik dopravní podnik stály čisticí prostředky na mytí sprejerskejch nápisů od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015.

A co dělaj tyhle informace, který jsou v zásadě k hovnu, v lidský hlavě? No hnijou tam přece. Spousta lidí nedokáže normálně uvažovat, protože jim v hlavě probíhaj hnilobný procesy.

 

Benzínová kosa

Dneska jsem se šel zase projít kolem Vltavy a nějakej maník tam sekal zahradu benzínovou kosou. Co je to za absurdní pojmenování, benzinová kosa? Zní to dost podobně blbě jako třeba nadojit duhu, pravá rozpustná káva, neexistující slovesa silanizovat, kerchrovat nebo patetickej výkřik majstrštyk ve spojení s kulatou sladkou čokoládovou oplatkou, která se snad ještě nevyrábí v Polsku. Když jsem toho týpka pozoroval, neuniklo mi, že můj děda a můj strejda postupovali s normální kosou daleko rychlejc, a hlavně: vůbec se u toho nedusili smradem, nepotřebovali mít na uších tu tyranizující hrůzu, naopak, u sekání zahrady poslouchali ptáky. A taky za sebou nechávali krásný rovný řádky posekaný trávy.

 

 

ONDŘEJ HNÍK

Naplnilas mi srdce jabloněmi

byl prudký červenec s něžnými hladinami

a tys mě pozvala

projít se trávami tak vysokými

že by nám sahaly až po ramena a místy bysme snad ani nestačili

jít a mít nahá těla v trávě

je vysvobozující

ty jsi mě osvobodila od myšlenek

a já jsem ti za to ukázal

oddanost trav

 

přišla jsi v barvě mých nejoblíbenějších stromů

přišla jsi v barvě buků

tedy nahá

přišla jsi tak blízko

že jsem si na tebe mohl sáhnout dlaní

a přišla jsi ty sama mnohokrát

jako by za tebou byly další buky

celý les nahých buků všude okolo

vlastně přicházíš právě teď

říkám přišla jsi

protože už jsem ten obraz viděl

ten les byl tak světlý jako únor bývá v polích

když se prodlužuje den

 

ty jsi nechala probarvit sad

rudými jablky

a tím jsi Slunce

ty jsi nechala trávy vyrůst do hladivé výšky

a nebe zprůzračnět výškou

na kterou nedosáhneš rukou zrakem ani myslí

a tím jsi Země

její korunovaný příslib

 

jsi noční modř i smaragd sám

jsi z prstů med divokých včel

jsi víla, bytost bez krve

jsi sama krev jsi poprvé

jsi křišťál čas jsi vonné dřevo

jsi tanec hvězd

před dávnou něhou

nechejte spadnout meloun

ze sedmýho patra

a užívejte si tu sladkou spoušť

tam hluboko dole pod sebou

když meloun padal

šťáva na chodníku už byla rudou přítomností

upusťte meloun

ze sedmýho patra

jako metaforu plynutí našeho času tady na zemi

jako metaforu vášně

protože melouny jsou plný vášně

tý letní

a protože tady na Zemi

na padesátý rovnoběžce

léto netrvá věčně

tady na Zemi nic netrvá věčně

nechejte spadnout meloun

ze sedmýho patra

a nebudete litovat

 

když vidím výšku květů jitrocelů

z trávy na které ležím tak rád

věřím na kouzla

po chvíli poznávám že kouzla neexistují

že celý svět je kouzelný

včetně jitrocelů

a že to vlastně ani není kouzlo

že je to přirozenost světa

 

naplnil jsem ti ústa

polibkama

jako třešněma

a ty jsi v úžasu nic neříkala

jseš němá

 

i já jsem němý

naplnilas mi srdce

jabloněmi