IVO FENCL

„V noci bezcílně bloumal pestrými ulicemi s přemírou odpadků a žebrajících mrzáků. Všude vládlo nedýchatelné tropické dusno. Za pár babek si koupil mladičkou holku a dotáhl ji do hotelu. Sex s ní byl krátký a drsný. Po skončení ji okamžitě vyhodil. Chtěl být sám se svými vzpomínkami. Možná tady v jiné zemi, daleko od domova, může zapomenout. Prostitutka, které nebylo ani dvanáct, si spokojeně přepočítávala na chodníku před hotelem peníze. Měla dobrý pocit, že vydělala tak rychle. Její život byl totiž ohraničen benevolencí viru HIV.“

Někdejší primář, krajský hejtman, ministr zdravotnictví od roku 2005, také vysokoškolský pedagog, velmi agilní poslanec i nejednou zvolený prezident, i když jen České lékařské komory (poprvé od roku 1998) má přijít o majetek v řádu desítek milionů, anžto má na krku již léta všeobecně propíraný problém s krabicí vína. Causa ovšem nemění nic na tom, že je Rath i neprávem opomíjeným spisovatelem. Kolik dosud přesně vyprodukoval knih, já sice netuším, ale vydal už jich minimálně osm: 1. Pacienti umírají na choroby, ne na doktory (1996), 2. Prezident v říši divů (1996), 3. I mocní bývají nemocní (1997), 4. Zápisky lékaře z pozdní noci (2002), 5. David Rath nejen o sobě, medicíně a politice (2006, spoluautorem je sběratel anekdot Václav Budínský), 6. Síla argumentů (2008), 7. Přisedněte si (2012), 8. Absurdní proces (2013). Nelze nedodat, že poslední dvě vydal, když SEDĚL.

Vrah to ale není a ostatně zastávám korektní názor, že každá kniha je nejen samostatnou strukturou, ale v jistém smyslu také individuem schopným plnoprávného života. Za svého autora nemůže. Podobné vidění není přitom dle mé mínky jen pouhým názorem; knihy bychom měli nepochybně hodnotit nezávisle na lidech, kteří tyto v dobré víře vyprodukovali. Knihy nejsou nikdy výplodem jakéhokoli zlovolného spiknutí, ale jen svobodné vůle, řekl bych, a nejsou jako individuality za své zploditele odpovědné, ba dokonce za ně odpovědné ani být nemohou. Proč ne, bije do očí. Tzv. život literárních děl je jen a pouze metaforický.

Jelikož je takový, nemají knížky samo sebou ani páru o svých tvůrcích, a to zrovna tak, jako ani placatí obyvatelé tzv. Plochozemě (tato kniha česky vyšla v posledních letech hned dvakrát) nikdy a za žádných okolností neměli ni tu sebemenší šanci cokoli tušit o existenci třetího rozměru (nepředstavitelného jejich mozkům). A pokud tedy za mnou přijde Jan Rejžek s tím, že se ten či onen umělec onehdy zachoval tak či naopak, rád uznám: „Je to závažný argument.“ A podepíši to. Ale je snad fér směšovat život chybujícího smrtelníka s imaginárním životem jakékoli písničky (dejme tomu) anebo kterékoli publikace? Není? Dílo je dílo, je nevinné, nesporně samo nikdy pranic neukradlo a dokonce ukrást nic nemohlo, ani kdyby chtělo. A zrovna tak žádná píseň nikdy nemohla podepsat Antichartu. A zrovna tak hity od Kollera nemohou za to, co David zadarmo plácne před milionem diváků. Čímž, a to jest také pravdou, ale v nižádném případě nehodlám tvrdit, že je padesátník David Rath (*25. 12. 1965) sprostý zloděj.

Je možná v první fázi už odsouzený k propadnutí majetku, ale nic neskončilo, takže je nadále jen „sprostý podezřelý“, jak říká inspektor Trachta ve hře Járy Cimrman.

I být jen sprostým podezřelým se ovšem neodpouští, anebo leda některým vyvoleným dítkům štěstěny. Rath mezi ně možná nepatří. Zda a kdy mu bude odpuštěno tímto specifickým národem, se neopovažuji spekulovat, pokud se ale nemýlím, causa Karel Sabina (1813–1877) začala být blahosklonněji přehodnocována až někdy v posledních letech. A to zrádce vlasti napsal mnohá i další vynikající díla, ba disponoval obdivuhodnou fantazií.

Ale přenesme se od Karla Sabiny a i přes Dreyfusovu (1859–1935) aféru ke hvězdě doktora Davida Ratha. Pro tu příležitost jsem nevybral první, ale teprve čtvrtou jeho knížku, a to prostě proto, že mi ji kdysi přátelsky věnoval i s průvodním dopisem. To dílo lékařovo nese titul ZÁPISKY LÉKAŘE Z POZDNÍ NOCI(co 1. publikaci vydal Presstempus, 288 stran, ISBN 80–238–9831–0) a jde o sbírku čtrnácti povídek v pevných deskách, přičemž těchto čtrnáctero próz doplnila (takřka titulní) úvaha Myšlenky lékaře v hodině mezi psem a vlkem, která začíná až teprve na straně 282 (a soubor uzavírá).

Disponuje, pravda, prozaickým rámcem odvyprávěným v první osobě. Hrdinou je muž povolaný za temné a bouřlivé noci k mrtvému, aby úředně stvrdil, že dotyčný dodýchal. Doktor tedy opouští partnerku, ačkoli není pražádným koronerem, a brzy nato se dotýká ledového těla nebožtíkova. Dlouho si myje ruce a potom usedá k úmrtním protokolům. Přitažlivá sestřička mu uvaří kafe. Lékař chrabře vyplňuje rubriky, což je mu rutinou, a přitom se mu hlavou stačí valit niagary myšlenky. Například?

„Libido není jen o sexu. Je také o jídle, o kariéře, sportu anebo lenošení, ale i o agresi či sebeobětování.“

Anebo si říká: „Starověcí Římané svá libida příliš nehierarchizovali a stali se více či méně zastánci hédonistické filozofie.“

A také jej napadá: „Nastupující křesťanství potlačilo sexuální libido a vytvářelo psychické bariéry ke konzumaci tohoto pocitu. Vymýváním mozků se z přirozeného stalo něco zcela nežádoucího a každý, kdo prožíval radost, byl vzápětí stižen utrpením vlastní autocenzury. A křesťanství? Snažilo se transponovat fyzickou lásku do lásky k Bohu, zatímco jiné činnosti vyvolávající příjemné pocity mu nevadily, ba naopak se mu mnohé hodily. I tak se posiloval libidosní pocit z boje pro dobrou věc, kterou bylo zabíjení kacířů a války proti nevěřícím. Shodné libé pocity vyvolávaly intriky v boji o moc a vliv. A pečovatelský a ochranitelský pud? Našel své uplatnění v budování a shromažďování majetku.“

V další sekvenci srovnává lékař tu minulost s přítomností: „Příjemno mnozí z nás zažívají i z vlastního pocitu výjimečnosti a úspěšnosti, a tak se honíme za kariérou, vůdčím postavením a majetkem. Chceme stále rychleji konzumovat nové a nové věci, prožívat nová milostná dobrodružství, účastnit se žranic a pitek a… A jen sem tam někdo ze statisíců nechá na světě cosi, co přečká jeho život. Přitom jen takový skutek vyvolá pocit prodloužení vlastní existence, ne-li nesmrtelnosti, který je – zvlášť pro libidosní pocit vítězství a úspěch – velice důležitý.“

Když poté úřada v Rathově povídce dopíše zmíněný protokol, vrací se do postele k jakési „mladé dívce“, byť sám je „cítit smrtí“, a příběh i celá kniha končí následujícími slovy:

Ještě před ranním rozbřeskem se vůně lásky spolu se sny rozplynula. Byla jen představou, na kterou se dlouho vzpomíná, zatímco smrt zůstala. Je jedinou realitou konce našeho snažení.

Vraťme se ale k regulérnějším Rathovým povídkám, pro které je, řekl bych, s výjimkami typické, že se přečasto jedná o jako by do kostky (ve stylu „býka v kostce“) vtlačené a strašně zestručněné romány – charakteristické spádem a prostoupené – dobře zvládnutými – dialogy.

Odstavce tu přímo nepůsobí, jako by autor uvažoval „rovnou v celých odstavcích“, nicméně IQ je znát a jde o vysoce kompaktní, jako bez váhání chrlené bloky. Zvlášť typické to je v semknutém prostředí povídky přesně prostřední, která se jmenuje Nejlepší lék na deprese je dokonaná sebevražda.

Ten příběh líčí ledacos a taky notnou beznaděj jistého nadřízeného, který prostě může, ale přesto nehodlá kýmkoli nahrazovat arogantní zdravotní sestru, a zrovna tak přesně ze svého postu v nemocnici chápe, že zbavit se obdobně arogantního lékaře by bylo jen obdobně marnotratnou „marností nad marnost“. Sežene čerstvého doktora se sotva oschlým diplomem, který nebude řadu měsíců k ničemu a úrovně vyhozeného kolegy dosáhne až za mnoho let, přičemž během té doby se stane nejen odborníkem, ale také arogantním člověkem.Jen opravdu výjimečná osobnost unese bez trvalé změny psychiky fakt, že se stává ve svém oboru jedničkou, a přitom vydrží slušně komunikovat s řadou primitivů a dokáže překousnout mnohdy až nehoráznou drzost, jež bohužel až příliš často nastupuje na místo projevů pacientské vděčnosti…A jak se zdá, moderní konzumní svět přestal dávno počítat s nemocí jako údělem osudu. Jednoduchá novinářská schémata v lidech vytvořila pocit, že jsou lékaři jen opraváři. Zvláště bohatí a vlivní si navíc nepřipouštějí svoji smrtelnost a mají pocit, že přece všechno mohou koupit. Dan jen očekával, že jako v USA se i u nás začnou pacienti s doktory soudit. A až se to stane, v českých podmínkách to způsobí absolutní nezájem o práci v medicíně, který už dnes Dan mezi svými studenty často cítil. Zjistil propastný rozdíl mezi svojí generací a dnešními mediky. Z jeho ročníku si nikdo nedovedl představit, že by mohl dělat něco jiného než medicínu. Dnes skoro celá polovina studentů chtěla pracovat mimo obor.

Ocituji teď pro názornost rovnou i dialogickou sekvenci další z povídek: „Pánové, dost s tím hašteřením a politikou. Dnes hrajeme kulečník a nejsme ve sněmovně. Navrhuji, aby ten, co prohraje, platil celou útratu!“ převáděl primář hovor na jiné téma.

Tak s tím nesouhlasím,“ protestoval středoškolský profesor dějepisu a češtiny, se kterým chodili kdysi na gymnázium. „Kdybych to dneska za vás zatáhl, tak se jdeme s rodinou pást. Nezapomínejte, že nás tady páni vládní poslanci drží pěkně pod krkem, a kdybych děti neposílal žebrat, tak nemám ani na pivo.“

Dobře, za učitele to platím já,“ smál se Richard.

A co za doktory?“ zjišťoval hned primář.

Vy máte aspoň úplatky,“ protestoval profesor.

Citovaný příběh se jmenuje Vysoká hra a líčí také neradostnou účast zmíněného Richarda v televizní debatě. Jak zvíme, do onoho média hrdina rád nechodí. Proč? Že by měl strach? Vlastně ano, ale jde o to, z čeho. „Vše se tam muselo zjednodušit asi tak, jako by někdo chtěl říct děj Tolstého Vojny a míru ve dvou slovech.“

Přesto si, registrujme, Rath a ani jeho alter ego nemyslí, že by proto měl někdo pod Českou televizi položit semtex.

Vysokou hru lze ostatně interpretovat také mysticky, byť by zde hrdina byl tím i nejmaximálnějším realistou chápajícím, jak se skutečně dočteme, že ženy nemilují jeho, ale postavení, kterého dosáhl.

Původně byl „jen“ pracovníkem jistého vývojového oddělení, ale současně i vnukem lékaře. Tohoto doktora kdysi brutálně vysídlili z domu a poslali do dolů. Po Listopadu ovšem jeho potomek, který se navíc stává poslancem, ono stavení úspěšně restituuje, a jak se zdá, děd se mu uvnitř začíná zjevovat. Anebo jsou to jen halucinace?, váhá zprvu čtenář.

Nepůsobí to posléze jen jako sugesce a starý duch Richardovi vysvětlí, že v ještě starším obydlí stále žijí veškeří jejich předkové. „Míjíme se ale s vámi živými. Pohybujeme se v jiném prostoru, i když jsme součástí domu. Nikdy bych nevstoupil do vašeho světa, ale nemohu se již dívat na to, co tropíš. Vzpamatuj se hochu.

Vzpamatuj se. Nikdy jsme nekradli a nebáli se.

Ty kradeš, bojíš se a přitom nemáš čeho.“

K čemu mravní osa příběhu dospívá? Rozhodně, myslím, k zajímavé katarzi, která je spuštěna skrze setkání s pisatelkou dopisů v invalidním křesle, již hrdina oddaně povzbudí jako potenciální romanopiskyni. A další povídky?

Až co provokaci lze chápat krvavý příběh s lesbickým motivem Ó časy, ó mravy – O tempora, o mores, jehož homosexuální hrdina ve finále vraždí, aniž by mohl být odhalen očividně hloupou policí. „Na snímku stáli dva unaveně vyhlížející, umolousaní policisté, jejichž vzezření bylo jasnou známkou vrahovy nepolapitelnosti.“ Věnuje se tudíž na posledních řádcích s partnerem sexu umocněnému ještě užitím kokainu.

Neodvážil bych se výslovně tvrdit, že se autor zde i v celé knize předvádí jako vyložený mistr zkratky, nicméně třeba zde předvádí, co navíc se kdysi dalo vykovat z některých (často obdobných) povídek Švandrlíkových, kdyby na to Švandrlík měl. – Oproti tomu povídka Cesta po Nilu, jejíž hrdina je na rozdíl od manželky a jejího milence s jakousi orientální samozřejmostí zneškodněn jistým „žraločím“ Arabem v hlubině „temné“ Káhiry, kde je to prý běžné, bohužel působí právě jen švandrlíkovským dojmem.

Podobně matně funguje i Kartářka. Naprosto si ale, upozorňuji, nemyslím, že by snad Miloslav Švandrlík byl podřadný spisovatel.

A Rath? – Mírněji už, anžto takřka jen erotikou mezi padesátiletým pedagogem a jeho studentkou, provokuje další z jeho hutných příběhů Sexuální harašení.

Také ten je ovinut okolo listopadového převratu, který byl samozřejmě klíčovým nikoli jen pro mou a Rathovu generaci, a hned následující Služebník boží je brutální povídka o mladém knězi hrozícím se do jisté míry sexu. Také on potká lékaře a stává se misionářem. Tady jde dost možná o text, za který by se takový Ondřej Neff naprosto nestyděl, a některé „Astonovy“ práce mi ostatně stylově připomíná.

Próza Vůně těla obsahuje pak i přímo fascinující postřehy o jistém typu neatraktivních dam na centrálních úřadech (str. 240) a taktéž filmu hodnou, nezapomenutelnou scénu, v níž jsou tchán a tchýně oblaženi surově hutnou a téměř vyzvracenou, ale zato naprosto otevřenou informační smrští ohledně sexuálních problémů jejich dcery a zetě.

Nemusel jsi jim to celé vyprávět,“ řekla mu druhý den s náznakem výčitek. „Jsou to moji rodiče a myslí to dobře.“

Tak mě nemají provokovat; pořád mě považují za křupana z východu, který ještě k tomu ani nedovede jejich dceři udělat děti.“

Co ještě víc? Rozhodně vtipnou parafrází na historii Davida a Goliáše je Balada o lenochovi a až překvapivou nadstavbou disponuje rovněž atraktivní příběh dívky, která na francouzské Riviéře sbalí staršího milionáře. – Košilatě, přesto však pravdivě působí i Rathův text Všechny cesty nevedou do pekla, z něhož citujme závěrem.

Nebudeš mi to věřit, ale nic moc z toho nebylo. Do dvanácti jezdily příjmy. V jednu umřel jeden, ve dvě spadl pan Šimánek z postele a zlomil si nohu a ruku. Ve tři přivezli těžký infarkt, který ve čtyři umřel. Když mi přerušili třetí pokus o číslo, tak se nasrala a řekla si, že si najde milence z nějakého klidnějšího oboru; prý ušaři jsou na tom líp. Byla tak vzteklá, že si zapomněla natáhnout i kalhotky.“

Je zvláštní, jak neustálá konfrontace s nemocemi, utrpením a smrtí člověka povahově mění. Mnoho obecně uznávaných společenských hodnot ztrácí tváří v tvář utrpení svoji normální váhu. Denně vidíme vlastní konečnost a marnost mnohého lidského činění. Lze se pak divit, že leckteří vyznávají Carpe diem?

Knize oděné do pečlivě vybraného výřezu ze Zahrady pozemských rozkoší Hieronyma Bosche nechybí na zadním, omyvatelném obalu ani malinká barevná fotka. Je na ní autor – v rudé šále a s černou dýmkou mezi rty i ve dlani. Ta nejstarší z jeho povídek byla prý napsána už roku 1993. To mu bylo krásných dvacet osm. Loni v prosinci slavil již padesátku. Vše nejlepší, zbůjníku, a do politiky už nelez. Piš a leč. To zůstává.