X

V trolejbusu cestují často maminky nebo/i tatínci s dětmi. Dětí je dnes hodně, zdá se, že si lidé pochmurnost doby příliš nepřipouštějí. Ostatně děti se rodily kdykoli: za války, ve válce, na frontě, dokonce v koncentračním táboře. Nečtu statistiky, ale opticky se mi zdá, že je dnes víc chlapců, ale nechci na to myslet, protože vím, co se v takovém případě říká.

Člověk je součást přírody a tak se taky chová a rozmnožování je kromě pudu sebezáchovy pudem nejsilnějším.

Někdo děti mít nemůže, někdo nemusí a nechce. Dříve se to považovalo za velké neštěstí, dnes kdo chce, může vše překonat – jak, to každý ví. Děti dnes mohou mít dva muži nebo dvě ženy, klasická rodina se rozpadá a každé druhé dítě se u nás prý rodí jako nemanželské. Antropologové jsou spokojeni, neboť monogamie a monoandrie jsou podle nich nepřirozené. Lze snadno spočítat, že když má muž za život třeba tři sta žen, že i žena musí mít více než jednoho muže. Tak to ostatně vždy bylo i za existence oficiálně vládnoucí monogamie. Problémem zůstává starost o biologické pokračování jedince, jak se někdy dětem říká. Starat se o ně může koneckonců kdokoli, ale to, že se po staletí ustálil model rodiny, i když třeba ne zcela funkční, problematický, stresující, násilnický, to vše je pravda, ale přece jen lepší než nejistota nebo nic. Rodina je v krizi neustále, stejně jako člověk a jeho společnost, tou krizí se udržuje při životě, co není v krizi, je mrtvé.

Tak v tom trolejbuse jela maminka s malým dítětem, snad tříletým. Chlapeček – to jsem poznal už snadno – usedavě plakal. Jsa zvyklý na šílený pokřik stresovaných dětí v dopravních prostředcích, které se domáhají nějakého lukrativního předmětu a zuří, dokud ho nedostanou, byl jsem překvapen, když chlapeček mezi vzlyky volal: „Že neumřeš, maminko.“ Maminka byla zjevně v rozpacích a rozrušená, zčervenala, v očích jí stály slzy. Naklonila se k dítěti tak těsně, že jí nebylo vidět do tváře a něco šeptala. Kdoví, kdo koho vlastně utěšoval. Chlapeček se uklidnil, maminka mu utřela slzy, díval se kolem sebe zastřeným zrakem. Maminka se také uklidnila, něco hledala v tašce, dívala se z okna. Za chvíli vystoupili. Nevím, nakolik bylo chlapcovo zvolání odrazem kruté reality, reakcí na to, co někde zaslechl, nebo halucinací, výkřikem z ošklivého snu.

Trolejbus jel dál, maličká událost jako vlnka zčeřená padajícím předmětem pomalu mizela v toku času. Nikdo si toho nevšiml, lidé byli daleko, vůz byl poloprázdný.

Tak jedu dál a není to dobrá jízda. Ať tak či onak – přemýšlím. O tom, co nám v těchto dnech létá nebo bude létat nad hlavami, o životě, smrti a nesmrtelnosti. To, co našim dětem schází, není moderní technologie, ale citová jistota. Ta maminka ji třebas jen na chvíli dovedla probudit, i když možná za cenu pia fraus, zbožné či milosrdné lži. Každý hledá nějakou oporu a nejúzkostnější sny jsou ty, v nichž se člověk někde ztratil, zbloudil, něco hledá a nenachází. Čeká, že se tam někde zjeví tatínek a maminka nebo někdo blízký.

Když to tak vezmeme, jsme vlastně všichni děti, neboť hledáme to, co ony, jistotu, klid, ukotvení, pevný vztah, citlivost, citovost. Ty nejsou projevem slabosti, naopak schopnosti plně prožít život, který je vždy těžký a krásný. Jsme děti, které hledají a nenacházejí. Jsme zbloudilé děti, které se odtrhly od své matky a svého otce v domnění, že si bez nich poradí. Neporadí. V době největších otřesů i malých pochybení hledáme oporu: jedni u Boha, jiní v lásce, jiní v pevných zásadách, ve filozofii, v politice nebo v práci.

Smutno je člověku samotnému, osamělý byl i Kazatel, ten úděsný skeptik, jemuž není rovno, ten taky uznává, že člověk osamělý je slabý: „Lépe dvěma než jednomu, vždyť jim z jejich pachtění dobrá mzda plyne. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?“ (Kazatel, 4, 9-11).

Osamělostí trpěl i Ježíš. Není divu, že měl ty maličké rád, myslel taky trochu na sebe a své ztrácení a hledání, zklamání i na svou osamělost: „Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Objímal je, kladl na ně ruce a žehnal jim.“ (Marek 10, 13-16).

Děti nás zbavují osamění, ony jsou alespoň iluzí překonání samoty a smrti.