ALEXEJ MIKULÁŠEK

Literární soutěž Kouzelný klíč vstoupila do druhého desetiletí a jako porotce musím konstatovat, že její úroveň je buď srovnatelná s kvalitou jiných „amatérských“ soutěží (kolik jich jen vypisují školy a různé instituce!), nebo je dokonce, a to podstatně, převyšuje. Mnohé práce patří spíše do „profesionální“ sféry, jakkoli i toto slovo je ošidné: kdo se dnes literaturou živí jako svou profesí? Snad reklamou a reklamními slogany, snad scénáři k úspěšným filmům, a to je asi vše; výjimky jen potvrzují pravidlo.

Kvalita soutěžních prací je dána už tím, že mezi účastníky najdeme nejen absolventy kurzů tvůrčího psaní a slovesné arteterapie („píši, tedy jsem“), nejen autory, kteří si potřebují médiem slova vyjasnit svůj vztah k sobě i k druhým, nejen současné, ale i bývalé pacienty, samozřejmě i doktory, sestřičky, terapeuty a vůbec všechny, kteří mají co dělat s psychiatrickými klinikami, nemocnicemi, léčebnami. Mnozí autoři přispívají do Kouzelného klíče opakovaně a jejich zkušenosti ve zvládnutí uměleckého řemesla, při výběru slov a kompozice, při volbě a stylizaci nosných i vedlejších témat a motivů jsou patrné a dodávají textům zajímavosti a čtivosti. Ale někteří si rovněž uvědomují, že literatura není jen /sebe/výrazem autora, jeho intelektuálního jáství, domnělé nadřazenosti nebo nedostatečnosti, vědomí a podvědomí, že není jen formou mučivého zápasu s démony v jeho srdci a hlavě, že také není toliko výrazem díků komusi, a třeba i oprávněným a opravdovým. Literatura je i služba, služba sobě i druhým, jistě i klíč k poznání toho, proč jsem na světě, proti komu (a čemu) se musím vymezit a do jakých dveří vstoupit, bezprostředně však i služba čtenáři, který není opevněn svými předsudky a je ochoten naslouchat, čtenáři, který se chce i bavit, poznávat, rozšiřovat pole svých možných světů o další a další teritoria, popř. světadíly a planety. Který chce být i k čemusi veden, má-li cíl svůj přesvědčivý smysl.

Co je pro jednoho únik z reality, to pro druhého představuje vítané obohacení „horizontů vnímání“. A také jejich prolamování: „Znělo mi to v uších jako průvan, průvan v myšlení, a tento jsem přivítal.“ Ať čteme jakýkoli text, jen místy je znát, kde prózy a verše vznikly a že jejich autorem je profesionální lékař nebo zaměstnanec, onde pak psychotik, schizofrenik, „závislák“, paranoik nebo autista, kdosi pronásledovaný třeba depresemi a jinými normalitami naší doby. Anebo jinak: copak je normální, že rozumíš vodám, mrakům, stromům, zvěři a ptákům, a přestáváš rozumět lidem?

Z žánrového hlediska jde opět o velmi pestrou skladbu, v níž najdeme reportážní prózy, pohádky (v podobě „vyprávění o vílách“ i tu klasickou, byť nějak aktualizovanou), nostalgické idylické obrázky a melancholické vzpomínky, které upomenou na Boženu Němcovou nebo na Josefa Ladu, satirické verše s ironickou gestací, krátké novinové povídky s překvapivou pointou, nejednou pak existenciální prózy i verše, v nichž jde o mučivý zápas s běsy a přízraky, vnucujícími se jako realita, jako vina vlastní nedostatečnosti, přičemž ovládnout Anti-Já je stejně složité jako vlastní Já.

Literatura se přirozeně stává hygienou duše, a současně něčím posvátným, jako křesťanský svátek: „Čas očisty od temných myšlienok. Čas pokory, zmierenia, odvahy a múdrosti. Zatúlaná sova o polnoci, klopkajúca na moje okno, je milosť /…/ K poznaniu sa dá prísť nielen cestou múdrosti, teda hlavou, hovorí sa tomu cesta kráľov, ale aj cestou lásky, teda srdcom, tej sa vraví cesta pastierov…“

Silné jsou ozvuky evangelické, vždyť jejich je království nebeské… A nechybí ani aforistická stručnost: „Všichni jsme syny a dcerami tohohle světa / Jen v tom kraválu je často těžký si to uvědomovat.“

Výrazným spodním proudem řady příspěvků je hledání solidarity („Podajte mi ruku, nech tešíme sa spolu. Podajte mi dušu pravdivú až holú“), rovnováhy, stability a klidu, stejně jako vědomí, že „rychlé soudy byly a vždy budou špatné soudy“. Takto i všechny předsudky.