ALEXEJ MIKULÁŠEK
Dojem „konfese“, v lecčems i generační, vyvolává básnická sbírka, která na první pohled nevyniká ani úpravou (běžný paperback), ani místem vydání (Křenovice u Brna). Snad nakladatelská značka „Kmen“ by mohla cosi napovědět, jistě jméno redaktorky knihy (Ivana Blahutová) a samozřejmě autora, Petra Žantovského (1962 v Pardubicích), ovšem známého spíše jako žurnalista, resp. jako mediální analytik; coby básník už podstatně méně. Autor se však jako spisovatel poměrně úspěšně účastnil řady edičních projektů; připomeňme např. sborníky redigované Vladimírem Stiborem (Ptáci z podzemí, Pastýři noci či Rybáři odlivu) nebo už první Almanach Kmene Od války k válce; o těchto projektech jsme také v našem časopise už psali. Publikoval také samostatnou sbírku nazvanou Tady bydlím (2012), ale skutečně „manifestem“, přesněji: personální konfesí s nadosobním přesahem, je vydání sbírky ZAKÁZANÉ KVĚTINY (Křenovice u Brna: Nakladatelství Kmen, 2016, 117 str., ISBN 978-80-9062212-3-7).
Vyhraněně intelektuální a programově antiiluzivní sbírka, tak je možné stručně charakterizovat verše tohoto souboru; volné verše, v nichž nespatřuji nic surrealistického. Pokládám tedy za zavádějící nakladatelskou informaci, že sbírka „je psaná v duchu surrealistického existencialismu“, jakkoli to zní „reklamně poutavě“. Text jistě prozrazuje autorovu obeznámenost s poetikami (i myšlením) řady českých, evropských i mimoevropských básníků a hudebníků, v něčem blízkých existenciální tísni a reflexi, na něž autor svým způsobem replikuje, jež místy až cituje, místy lehce travestuje, s nimiž třebas ironicky polemizuje nebo se s nimi identifikuje, jejichž tvorbu domýšlí, jistě též problematizuje, „někam posunuje“, jak bychom se asi žurnalisticky vyjádřili. Např. zatímco textem Epilogu prosvítá Josef Kainar („Dnes večer dějou se tu věci přebývavé“, s. 116), jinou básní prosvítá citace z Jiřího Wolkera (srov. „Řeči srdcervoucí hustí / hustilkou všemohoucí do poštovní schránky / na rohu ulice“, s. 93). Takových příkladů možno volit nespočet. Mnoho básní je básníkům (textařům či interpretům) též programově dedikováno, srov. Za Holanem, Na téma z Františka Halase (Vysočina), Na dluh Oldřichu Mikuláškovi ad. (najdeme je zvláště ve třetím oddíle knihy). Čteme tu např. aforismy a paradoxy holanovské („čím víc se vzdaluje / tím blíž jsem k němu“, s. 4), ojediněle i holanovské neologismy („záživotí“, „do hřbitovna“). Mnoho narážek rozmanitých forem intertextovosti si vychutná ten, kdo si určité významy dokáže ukotvit v literární zkušenosti.
Důležitým poetickým prostředkem autorova volného verše je slovní hra, hojné vnitřní rýmy a rýmová echa, prvky hláskové instrumentace a aliterace (srov. „každá bolest bílá a smrt bezoblačná“), paronomázie, samozřejmě i neologismy, antiteze a antinomie, a další a další prostředky klasické poetiky, poetických figur a tropů, jejichž rozbor by zabral více času i místa, než si nárokuje recenze. Srov. jen z Prologu verše „/…/ sám už svého Krista / z nejvyššího místa vystrnadil a teď myslí na útěk / a na sebe má vztek a sil jen do kalíšku / Hledáš svou výšku? /…/“, vnitřní rýmy typu „splynem – s plynem“, „trhovce – ovce“, „Za humna – Zaumná“, „Oblomova – Oblé“, etymologické figury „Re-voluce Nová voluce“ (s. 56) apod. Verš má svoji melodičnost, svoji smutnou, snad i tragickou méličnost, v současné české poezii blízkou snad jen P. J. Hejátkovi; permanentně se vracejí motivy marnosti a „přesily smutku“. Ne vždy, jen místy máme pocit, že čteme cosi z poetiky šansonu, písně a chtělo by se hledat či tvořit vhodný nápěv.
Co je v tom konfesního, ba „generačně příznakového“? Především dojem opakovanosti, nekonečnosti a nekonečné trvanlivosti toho, co „nás“ otravovalo od prvního okamžiku nádechu do života a co se přefiltrovalo, přepodstatnilo, nebo dokonce ani nepřetavilo, jen jako rezavý kočár dějin nás táhne kamsi dál a dál, do nevývratna, domnělého nezvratna: války, smrti, stereotypu, břicha velkoměsta… Do Umění nemilovat, ale počítat, mlčet a mile udávat. Báseň s motivem „zakázaných květin“, která dala sbírce název, je tohoto prožitku (či vědomí) jakýmsi emblémem. Kampak s Ovidiem, když pragmatičnější je naučit se nemilovat… Láska je pro blázny, přináší jen výdaje… Proto nespatřujme v „zakázaných květech“ ani květy zla, ani symbol touhy po čemsi dokonalém, ideálním, krásném, tajemném. Nečteme ani nic, co by chtělo být hrdinsky odvážné, hodné uctívání a patosu, když vlastně už nějak poznaného a tak či onak diskreditovaného dějinami i současným marasmem, sice „z krajiny cizokrajné“, ale s „kruhy pod očima“, se „stíny při úbočí čela“. (s. 12) Zakázané květiny jsou jistě „omamné až k pláči / a vratké k zešílení“, píše na jiném místě (b. Jednoho rána), ale raději se jich nedotýkat jako drátů na zem spadlých… Ale co když přece!?
Opakované a opakovaně porušované jsou sliby „nám“ dávané a hledání viníků, stížnosti „Komu? Době / neboť ta jediná je věčná“ (s. 13). Poezie už nechce být zbraň ani „předprseň“, láska se nestává dechberoucím úžasným citem, andělé kamsi odletěli, resp. jejich křídla se rozbila o dlažbu… A jako pointa ironické trojverší: „Nad Pusto Rybnou / mraky ohlašují / slibnou budoucnost“. Ale tam, kde by sílící vědomí marnosti a zrady skutečného romantika ubilo k smrti a revolucionáře vyprovokovalo k činu, třebas sebedestruktivnímu, je toto vědomí zdrojem jakési jistoty a nedeklarovaného sebevědomí, kterému by se možná jiné tváře jiné generace vysmály, ale snad právě proto nečteme projev jednostrunné, bezměrné a stupňované zoufalosti, po níž ovšem následovalo – když ne sebevražda –, tak alespoň záchytné lano v podobě přimknutí se k Bohu, k Ideji či Osobnosti, k hnutí a revoluci, k čemusi napodobovanému a adorovanému, spojenému třebas se zapřením sebe sama, šlápnutím na hrdlo své písni, etc., což je možná znamením jiné nemoci, jiné patologie než té prožívané. Ale co když je to stejně nutné a zdůvodněné?
Petru Žantovskému, a mnoha členům jeho generace, k níž bohužel patří i pisatel této recenze, se kdysi zdálo, že „Hloupý Honza diriguje Do tlampačů Nezval duje“, že žijí v době nastavených bajonetů a frází házených na stěnu, že dlouho byly slyšeny tlampače a zpěvy „hub nevymáchaných“, ale už více než dvacet let dobře víme (pokud si to můžeme přiznat), že tzv. hodnoty restaurace brzy degradovaly a staly se směšnými nebo tragickými. Současnost se však jeví jen jako pokračování hlouposti dob (jedinců, generací) předchozích, téhož mrazivého a absurdního dění, jen v jiném převleku a s jinými tvářemi.
Tekutá a polycentrická totalita? Ale nejen tvorba znamená, že stojí za to žít; vždyť konstatování marnosti není rezignace na hádanky, reflexi, nějak vyvzdorovanou svobodu. V tomto punktu je autor blízký nejen existencialismu, ale dokonce i liberalismu či konzervatismu, což nemíním nijak hanlivě – každému skutečnému liberálovi i konzervativci musí být „blivno“ při reflexi, analýze a interpretaci vnějšího světa, geopolitiky a „prasat“ u vesla planety.
Odpovědnost ke svobodě, možnost volby, staré ověřené hodnoty, to vlastně sbírkou rezonuje v ironickém a smutném bytí lyrického subjektu, a současně visí nad čtenářem jako „záchytné lano“. A opravdu, jako sebeobrana před všudypřítomnou manipulací, jíž jsme vtahováni do cizí politiky a cizích zvěrstev, dostačující. Opravdu někdy stačí „jen zavřít oči / křídla načechrat / a zatřást otěžemi / vykvést jako růže / a listí rozestlat“ (108), jenže o tom nevíme…
Jistě je v tom i cosi optimistického, pokud je toto životní krédo bráno opravdově. A o tom nepochybuji. Jen nevím, jde-li opravdu o nosný nadosobní životní program, jakkoli málokterá sbírka nebo román tímto programem či manifestem chce být, a pokud ano, vždy jen nepřímo, v „rozptýlených“ obrazech a narážkách. Proto je na jedné straně samozřejmé, že lze jen uvítat, že Žantovského verše jsou o něčem, že jsou antiiluzivní a vyjadřují cosi nadosobního a široce sdíleného, že jsou stanoviskem s vyhraněným, dokonce politickým přesahem, ale nad těmito verši, nad gestací onoho autorovi blízkého lyrického subjektu visí přece jen více otazníků, než by si kongeniální čtenář připustil – básníkův hlas je i jeho hlasem, jeho hodnotovým světem a zkušeností, jeho touhou po „zakázaných květinách“, avšak s pragmatickou pojistkou.
Co se skrývá pod maskou „doby“? Je běh „za mír a socialismus“, vysmívaný antikomunisty, tatáž blbost jako současný „běh za válku a kapitalismus“ (pod egidou „obrany před agresí “ a „svobody a demokracie“ proti „totalitě“)? Je „bolševik“ jen předobrazem aktuálního „neobolševika“ public relations nebo TV z doby restaurace? Toho omamného a stupidního klíčozvonění, opiátů slov a vlajek možná kdysi i z hospod a kaváren schvalovaného a adorovaného, všem však známého jako kapitalismus. Brutální? Jen bez přívlastků… Jsme herci v kostýmech, vrženi do jakési „svobody“, a také bez přívlastků? Je zneužití morálky „vina“ morálky a cti? Je výplach mozků v dnešní škole totožný s tím minulým?
Obrovská míra agrese, kterou čteme minimálně v diskusních fórech a sledujeme v necenzurovaných rozhovorech, dává tušit, že zraje další výkyv a další vzryv, ozvuk a ryk. Lokomotivy dějin však nejezdí podle jízdního řádu a budují si vlastní železniční sítě, když jim nepomůžeme. Možná se už někde rodí i nová poetika básně jako „hlaholu“ a „předprsně“, samozřejmě s novým generačním obsahem a novými čtenáři. A ti budou muset nejdříve popřít naši generaci, nechtějí-li jet v kolejích rezavého vlaku dějin, jenž opět hrozí vykolejením.