EMIL HRUŠKA
Masivní nálet na německou vývojovou základnu raketových zbraní v Peenemünde na ostrově Udesom v Baltském moři podniklo britské Královské letectvo v noci ze 17. na 18. srpen 1943. Nálet měl zničit utajovaný komplex, kde Wernher von Braun se svým týmem pracoval na vývoji letounové střely V-2 (Vergeltungswaffe – zbraň odplaty) a kde se jiný tým vědců zabýval vývojem letounové střely V-1.
Obojímu přikládal Hitler mimořádnou důležitost pro další vývoj války. Někteří historikové a publicisté se dokonce domnívají, že tento nálet vlastně rozhodl druhou světovou válku, ale to je snadno se nabízející a zavádějící spekulace: o výsledku druhé světové války se rozhodovalo jinde a jinak. Ovšem vyřazení vývojové základny v Peenemünde z provozu mělo z hlediska úsilí Spojenců o porážku Německé říše nepochybně svůj velký význam.
Nálet téměř šesti stovek bombardérů vývojovou základnu téměř zničil, ale neznamenal konec vývojových prací, jen je zpozdil. Vývoj a výroba raket byla přemístěna do podzemní továrny Dora v duryňském pohoří Harz. K praktickému nasazení letounových střel V-1 a raket V-2 došlo až v červnu následujícího roku, kdy na Londýn dopadla první střela V-1 a v září pak první raketa V-2.
Vývojová základna v Peenemünde byla objektem mimořádné důležitosti, přísně utajovaným i v Německu samotném. Západní spojenci dostávali od odbojového hnutí v okupovaných zemích nejprve neurčité informace o vývoji nových, technologicky náročných zbraní hromadného ničení, vyhodnocované však někdy i jako cílené dezinformace šířené protivníkem. Tyto informace, směřující do Velké Británie, ale dostávaly časem jasnější kontury. Dodnes nebylo s určitostí zjištěno, kdo vlastně předal Britům zprávy takové, že na jejich základě bylo pak možné ověřit leteckým průzkumem to, že na ostrově Usedom, konkrétně v Peenemünde, se „něco děje“, a to „něco“ je natolik závažné, že vyvolává nutnost přistoupit k ničivému náletu.
Kdo ale stál za informováním Spojenců o základně v Peenemünde? Tedy za tím, že Britové přistoupili k pečlivému leteckému průzkumu a na základě vyhodnocení snímků přistoupili akci?
Informace o nacistickém tajném zbrojním programu vývoje reaktivních střel se do Velké Británie údajně dostávaly z více míst. Jsou zmiňováni (bez bližších údajů) Poláci, Francouzi, Holanďané a lidé dalších národností, kteří byli nasazeni na práci ve zbrojních továrnách a jejichž zprávy šly prostřednictvím odbojových skupin ke Spojencům.
Jiné prameny uvádějí, že zprávy o Peemünde dostala britská zpravodajská služba od polských odbojářů působících v Příbaltí. „Velitelem polské odbojové buňky v oblasti Baltu byl Bernard Kaczmarek, k jehož lidem patřil i polský inženýr Jan Szreder. Dalším členem skupiny se stal německý poddůstojník Roman Träger z posádky v Peenemünde. Jednalo se o původně rakouského občana z polské Bydhoště, který se nesmířil s faktem, že byl násilím oblečen do uniformy Luftwaffe a nahnán do války. Pod kryptonymem T2-As se stal zdrojem kvalitních informací o německém výzkumu na základně Peenemünde.“ O vývoj německých tajných zbraní se měla zajímat také francouzská odbojová skupina „Marco Polo“ v čele s vědcem André Helbronnerem (do této skupiny patřil také po válce známý spisovatel Jacques Bergier). A tu a tam se – spíše jako spekulace – objeví také „česká stopa“: prý to byl legendární agent československé zpravodajské služby Paul Thümmel (A-54), který měl už na podzim 1939 upozornit Spojence na vývoj tajných zbraní, jež měly být namířeny především proti Velké Británii, a na základnu na baltském pobřeží.
Ovšem s největší pravděpodobností bylo zdrojů informací více a vzájemně se doplňovaly. Přičemž někteří badatelé zabývající se českým odbojem v protektorátu jsou o „české stopě“ přesvědčeni, a že prvenství, pokud jde o lokalizaci tajné vývojové základny V-1 a V-2, patří Ing. Jaroslavu Kočárkovi, přednímu odborníkovi plzeňské Škodovky v oblasti zbrojního výzkumu!
Kdo byl Ing. Kočárek
Dne 23. února napsal Ing. František Hanuš, generální ředitel Akciové společnosti Škodovy závody v Plzni, Josefu Havránkovi, vrchnímu řediteli Škodových závodů, doporučující dopis týkající se mladého inženýra Kočárka. „Má to býti neobyčejně pilný, řádný a hodný hoch, arci chudý. Jeho matka jest vdova po učiteli s penzí 300 korun měsíčně (…) Písmo má originelní, ale hezké. Osobně jsem pana Kočárka neviděl, ale opakuji, že mně byl líčen a doporučován velmi pěkně – žádný bolševik. Říkám si sice velmi často, jestli u vás v tom pokusném ústavě není už těch profesorů trochu mnoho, ale pro takovéhoto člověka by se mělo místo najíti.“
Není divu, že po takovém doporučení se místo pro Ing. Kočárka našlo. Do Škodovky nastoupil 15. března 1923 jako závodní asistent v Pokusném ústavu.
Jaroslav Kočárek se narodil 7. února 1897 v Nemyčevsi u Jičína. Absolvoval jičínské gymnázium a poté studoval dva roky v Praze na filosofické fakultě. Zájem o přírodní vědy však o něj převážil a tak přestoupil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. Byl nevoják, takže první světové válce se v tomto ohledu vyhnul.
Ing. Kočárek byl vskutku pracovitý a talentovaný odborník a ve Škodovce poměrně rychle postupoval. V pracovním posudku, sestaveném na něj v prosinci 1923, stálo: „Výborný analytik. Nadprůměrně pracovitý s hlubším osobním zájmem pro každou práci. Schopný samostatného úsudku.“
V roce 1929 byl už vedoucím metalografické laboratoře. K 1. srpnu 1931 nastoupil do elitního Zbrojního oddělení, jehož přednostou se stal 1. října 1937. Svou kvalitní zbrojní produkcí byla Škodovka známa doslova po celém světě. Ing. Koláček žil jen pro svou práci a studium. Rodinu neměl, starala se o něj bytná paní Aschenbrennerová, u které v Plzni v Čechově ulici č. 55 bydlel 20 let.
Po nacistické okupaci se Ing. Kočárek zapojil do odboje.
„Nejprve pracoval samostatně na zpravodajském úseku. Od března 1941 mu Josef Aschenbrenner (pravděpodobně příbuzný jeho bytné – pozn. aut.) zprostředkoval spojení na vojenský odboj (Eliášova skupina). J. Aschenbrenner se stal Kočárkovou spolehlivou spojkou na český vojenský odboj a od roku 1942 také na odboj na Slovensku. Z Prahy a pak i ze Slovenska bylo do Londýna a do Moskvy odesláno mnoho nesmírně cenných zpráv. Do zahraničí byly např. sděleny informace o sídle Hitlerova hlavního stanu ve Východním Prusku, o tzv. Panzerjägerprogramu, o výrobě dvouhlavňových protiletadlových kanónů ráže 12 cm v Hannoveru, o objemu a rozsahu výroby v Bochumi, o výrobě litých hlavní pro děla ve Škodovce, v Königsbergu a v Riesse, o montáži houfnic ráže 15 cm pro nepřímou palbu na velké tanky, o výrobě zesilněných pancířů, i mimořádně významná a technicky podrobná zpráva o výrobě raketových střel V-2 v Peenemünde na ostrově Usedomu aj. Tato zpravodajská činnost byla Ing. Dr. Kočárkovi umožněna tím, že měl dokumenty, s nimiž mohl jezdit po Německu a úředně navštěvovat jako pracovník Škodových závodů zbrojní továrny.“ Tolik citát z publikace o škodováckém odboji.
V dubnu 1943 se Ing. Kočárek stává členem plzeňské pobočky Přípravného revolučního národního výboru. Toho roku je poprvé zatčen a vyšetřován pro podezření z ilegální činnosti proti říši. „Sdělujeme vám, že náš úředník pan Ing. Josef Kočárek byl 2. 11. t. r. zatčen“, oznamuje personální oddělení Škodovky vedení akciové společnosti. Bližší okolnosti nám nejsou známy. Ale Ing. Kočárek byl po nějak době propuštěn, protože jeho další zatčení bylo stejnou cestou hlášeno 19. července 1944. Dne 27. července toho roku přišlo na jeho adresu z vedení Škodovky v němčině psané sdělení: „Tímto vás okamžitě propouštíme k dnešnímu dni podle § 34 zákona o soukromých úřednících…“
Ing. Josef Kočárek byl po svém druhém zatčení převezen do vyšetřovací věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti.
Zde, v cele č. 14, požil 15. srpna 1944 jed a skonal.
Kočárkova osobní tragédie měla pro jisté osoby po válce lehce kalné dozvuky. Jeho teta Hermína Vodičková z Jičína se totiž už 13. srpna 1945 domáhala dědictví po něm, požadujíc na Škodovce také Kočárkovo poslední mu nevyplacené služné: „Obnos budiž mi poslán poštovní poukázkou.“ Jenže ve Škodovce o paní Vodičkové nic nevěděli, ani z Kočárkova osobního spisu, takže vyzvali zaměstnance k podání případných informací ohledně zesnulého Ing. Kočárka a jeho možných dědiců. Dne 23. srpna 1945 podal písemné svědectví Jaroslav Hrubý, zaměstnanec Lokomotivky, který byl v Malé pevnosti společně s Ing. Kočárkem: „…sděluji, že pan Ing. Kočárek, který byl se mnou vězněn v malé pevnosti v Terezíně, cela č. 14 a který tam též zemřel, do poslední chvíle měl na mysli a stále mluvil o paní Aschenbrennerové, u které bydlil (as 20 let). Doslova před smrtí řekl: ‚Co tomu asi řekne teta Aschenbrennerová, až se dozví, že jsem zemřel.‘ Vždy o ní mluvil jako o své matce, neboť podle jeho řeči se o něj starala opravdu jako matka. Já jsem byl očitým svědkem jeho smrti a též jsem mu zatlačil oči.“
Dědické řízení se trvalo až do podzimu 1948. Po Ing. Josefu Kočárkovi nakonec zdědila vše paní Josefa Achenbrennerová. Dědila po statečném člověku, jehož zásluhy o vítězství Spojenců – jakkoli dnes už nelze přímo dokázat jeho podíl na likvidaci základny v Peenemünde – byly velké a nikým nezpochybňované.
Z knihy Aktéři, kulisy a propadliště války a okupace, kterou připravuje k vydání nakladatelství Futura