PETR ŽANTOVSKÝ

Mašina strachu

Mašina strachu vrže do tmy

a sněží pod výložky

Je válka o marno a krysí kožky

Slunce se časem protmí k horizontu

Pod usárnou zbytek krmiva

pro duši vyprodanou

do diskontu

 

sbohem a na shledanou

Edisone kterýž zavinils to

Dobrou noc A nikdy nic už víc

Předpoledním shonem

běží hejno krkavic

 

Nekonečno trvá do pozítří

Věčnost do úterka

Ó jak budem chytří

nežli přijde on

a řekne: Uzávěrka!

 

Mezi slovy

Zítra je pátek Den bez ptaní A smyčec na kobylce

Zpoza vrátek strašák přifukuje peří zabloudilých

Listopad se hlásí o slovo Poslední odsouzencovo

Té chvilce neuvěří nikdo z nich co přijdou Ale snad

je to tak správně Hlavně nezmeškat

až přinesou ti na talíř půl porce údivu a lžíci něhy

Břehy vzdalují se Zkameněla vesla Jsme dosud naživu

leč hesla na praporce malují už jiní

 

Ze Zátoky sviní vypluli jsme Kroky vzdalují se

Píseň umlká o tom že spatřeného není nikdy dost

A pro libost bychom i vraždili Jen chvíli před stvořením světa

skřeta v sobě smlčivše A vše je pouhá silueta Obrys Kmen

V té libovolné době každý příslib něčím opentlen

Tam někde mezi slovy ukryta je pravda

Zavdá si snad s námi soumrak fialový?

Kdo ví Přežijem i z mála

Slavnost Popelek už započala

 

Mezi slovy II

Tenká je demarkační čára mezi slovy

Kdo ví kam nás zavede Hnědé jsou okraje propadliště

Žádné příště Hřiště zrušili není už kde si hrát

na fanty chyby a omyly Na posledního v šiku

našich otazníků pro parchanty z ráje

 

Hladová zeď praská Petřín pláče do rytmu Máchova Máje

To láska sytí tmu a svléká jinotaje

Čím víc světla tím víc stínu Parfém naftalínu

drží se nás snažných Vážných debat po dásně

a básně třepí se Ty třásně někdo slepí

ale kdo jsou-li už všichni němí hluší slepí?

 

A z těch slov už někdo vyvětral většinu liter

Za dobrých jiter jim obsah zvad‘ jak konvalina v horku

Z morku kosti špína valí se Kde je ten čas

kdy bývali jsme sladce sami A kdesi v poduškách

rvali se o významy?

 

Co čtete princi? Slova? Ale kdež Jen trosky písmenek

pro verbež noc co noc mé hradby krokující

Vytí nepřestává To hlava bezzemek ukončí let svůj v koši

Břicho nadité do náprsenky Prošlé směnky

to jsou teď mí světlonoši spící

když namísto hudby slov

jen ticho stříká do děrava

 

Dorian

Vím že nejde zahnat naráz všechny čaroděje

Zasklít samotu jak obraz Doriana Graye

K životu ti stačí málo To co stalo se už

K tomu nůž A můžeš krájet minulost jak dort

A dost je k dělení když navzpomínáš dobře:

 

Ponejprv smrti S ní vždycky na holport

protože to bude tvá milá naposled

Desátek tygrům Ti to ocení A lvům

co bydlí tady všude

Zbude i na holky z ulice Těm zbyde nejvíce

za jejich úklady i lásku Ale nakonec

též ždibec kobře na provázku za ten jed

který si od ní neseš pro případ náhlého zpoždění

 

Ještě nikdo se s tím nenaučil žít

S pohledem do zrcadla které stárne

zatímco tvé usebrání marné má už padla

Padá na pažit a spí jak jehně

Na stehně máš vykreslený počátek i konec touhy

Dlouhý Nekonečný je prý příběh této proměny

Kdo seje hlínu sklidí prach A věčný bude

jenže na márách

 

Autoportrét

Vyzpytován Sečten Zkásnut

kdejakým andělem Ponořen do větru

Nadroben labutím Nasprejován Zvěčněn

do tovární zdi Opadán Spadán Listí porodiv

a stavěn na odiv Měřen až doměřen

na nestejném metru Co s tím?

 

Z dějin vypaběrkován Vyřazen z letopočtu

Do zdi zaražen Drže se rámu

obrazu prastarého

Hle co všechno plížívá se z něho:

Smrdutá hyacinta kašle ranního

Tak zapřev minulost i historii samu

předloživ se na výhost A kosti

sotva unesou ten mantl tmy

co hostí se kol hlavy přebytečné

Proto na místě Do krve věčně

 

Vysoustružen z listí tlejícího sladce napříč podzimem

a vytrouben z korpusu Milese velikého

jak synkopa o kterou klopýtne se

a jako tón kterého zeptáš se co vynese a komu

krutě znaje se

Smrt nemá čtyři kola

Blatníky z leštěného chromu

Počkej na mě volá

a místo Boha vnucuje ti leda jeho klon

a nehrdinství mnohá

 

Přemalován levnou barvou

Obrysy vystupují Ale jen ty

vracené zpátky do placenty

 

Nápis na…

Sundav kůži cynika

zbavil se zátěže všech slov

kterýmiž prosvítala lyrika

a v nichž se kalil kov

 

Tak převlečen za létavce

zmlk‘ a mávnul perutí

a žádné další odstavce

nemáčel do rtuti

 

Tak za obzor už odlétav

a pyšný na tu budoucnost

v níž vykopal si hrob

 

že místo ranních zpráv

mu cestou na věčnost

zrnil jen monoskop