KAREL SÝS

Věřili byste knize DIVOKÁ PŘÍRODA PRAHY A BLÍZKÉHO OKOLÍ?

Praha je v 21. století opravdu divoká, spíše zdivočelá; divočí se nikoli už jen v Nuslích, v Libni, na Žižkově (říkávalo se: „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni!“, případně dalším čtvrtím, podle animozity příslušného deklamátora). Málem jsem zapomněl na Karlín. Kdo sleduje Kriminálku Anděl, ví, že ministr a šéf mordparty Stropnický se svými druhy pravidelně přikvačí pro vraha do některé z ulic poblíž Negrelliho viaduktu. Chceš-li však být in, necháš se obrat či znásilnit v Sherwoodském lese před Hlavákem

Ale že by divočela příroda? Radek Mikuláš a Jan Albert Šturma vás přesvědčí. První je geolog, druhý botanik. A oba jsou pražskými chodci sui generis. Nebabrají se s barokem, nefascinuje je secese ani konstruktivismus… Vlastně ten ano, neboť příroda konstruuje a nenechá si do toho od magistrátu mluvit, nelze jí přikázat, aby se nevrhla na každé místečko, které jí člověk – stavitel a kolonista – omylem nebo z lenosti ponechal. Číhá, kde tesař nechal díru a bez váhání ji obsadí nějakým šlahounem, pesticidůmvzdornou rostlinou či nenápadným broučkem-rozvědčíkem.

Autoři chodí po Praze bez trekových holí, zato s fotoaparátem a s otevřenou myslí.

Ne že by neměli předchůdce. Obdiv k městské přírodě není nic nového. Za všechny vzpomeňme jen Skupinu 42, jejíž členové v dusné protektorátní době pro sebe i pro druhé objevovali a objevili periferii. Jejím znakem je zarostlost – kam ani čert nemůže, pošle olšoví, vrboví, topoloví, v krajním případě aspoň kopřivy, pýry a lebedy.

„Pololesní, pololužní park Stromovka spojený pupeční šňůrou Rudolfovy štoly s letenským nábřežím dosahuje skoro až k viaduktu kladenské dráhy, kraj Kamila Lhotáka a osamělých starých akátů.“

Na své si přijde geolog. Kameny také rostou, případně ubývají, ale každopádně žijí. A to nejen v profláknuté Šárce či v notoricky propátraném Prokopském údolí. Víte, že nad Vidoulí strmí stolová hora jen o něco menší než v Kapském Městě? A že se v ní rozprostírá pohostinná horská sluj, již od první republiky, ne-li od pravěku, obydlená? Že malešické spalovně šlape na paty třtina? Sice ne cukrová, pouze křovištní, ale zato odolná, zvyklá na ústrky všeho druhu. A kolik života najdete v pražském dláždění! Heřmánek ještě pochopíte, ale rajčata? A ony opravdu rostou za jedním stánkem na Florenci. Stačí, když továrna jen o slepičí krok ustoupí, a její obnažené zdivo cudně zakryjí hrdé břízy bělokoré a skromné pupalky dvouleté. Přírodě se zalíbilo i v mezerách mezi parkovišti a rumišti, tam najdete eldorádo zeleného zlata.

Příroda pomalu, ale jistě vítězí v boji o místa posledního odpočinku samozvaných vládců světa – lidí! Olšany jsou již dnes spíše organické než kamenné.

Ale to jsme pořád jen u rostlin. Praze kraluje i říše živočišná, naprosto nezničitelná, i chemie je na ni krátká.

Pražské želvy, žáby, kačeny, amuři, komáři, zavíječi, rybenky, pavouci, potkani, netopýři, babočky, kočky a toulaví psi… A v Malešicích při troše štěstí narazíte na bezhlavé stádo pohovek a křesel!

Tuto knihu by si měli přečíst zejména bezdomovci, k čemuž s nejvyšší pravděpodobností nedojde. Ačkoli, kdo ví? Našli by v ní rady užitečnější než v honosných příručkách o přežití na pólech a na rovníku.

„V parku před Wilsonovým nádražím se jednou spát dá, víckrát už to nemusíte přežít.“ Raději vyhledejte staré košaté vrby s dutým kmenem u Botiče nebo u Motolského potoka. Na přespávací možnosti jsou nejbohatší tramvajové linky 17, 20, 26, metro B a C, samozřejmě zejména na konečné.

„Při jízdě na Stírku tramvajové motory kvílí, těžkopádně stoupají. Kyselé doubravy napravo, husté šípko-hlohové houští nalevo: pohrobci vinic a pastvin, pichlavé stráně plné mravenišť, toulavých koček a opuštěných chat.“

Nejkomfortněji se prý spí v Modřanské rokli, na Petříně, v Letenských sadech, ve Stromovce, u Botiče a ve Hvězdě.

A tak jen s rezervou můžete přijmout podtitul: „Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.“

Naopak, možná si Prahu zamilujete ještě o kousek víc!

Knihu vydalo nakladatelství Academia v Praze v roce 2015 a má 212 obsažných stran a bezpočet barevných fotografií.