VĚRA BERANOVÁ

Galerie Moderna na pražském Masarykově nábřeží představuje průřez tvorbou Kamila Lhotáka, (1912–1990) a to v širokém rozpětí, od roku 1938 až téměř po čas, kdy se uzavřel autorův životní běh. Rozpětí je nejen časové, ale také ve smyslu námětovém, stejně tak se projevuje v hledání a prosazování různých výtvarných forem a technik.

Najdeme zde typické lhotákovské snové kompozice, jedinečné krajiny, reálné či imaginární portréty, rozkošné, neuvěřitelné situace, historické stroje, to vše od olejů, kreseb až k různým grafickým technikám. Tento skromný, i když reprezentativní výběr spojuje jedna stručně vyjádřená myšlenka:Čas zázraků a vynálezů.Tedy název Lhotákovy výstavy, který si galerie Moderna zvolila.

Jsou autoři, kteří svým dílem tvoří logickou součást dějin umění, a to napříč nejrůznějších uměleckých druhů. Od výtvarného umění přes hudbu až po literaturu. Jejich tvorba pak zapadá do různých konceptů, představ o vývoji umění a spoluvytváří akademickou logiku dějin umění. Podle historiků jsou to právě tito umělci, kteří tvoří dějiny umění, kteří logicky navazují na své předchůdce a zároveň jsou také jejich pokračovateli.

Jsou však také autoři, kteří vybočují z ustáleného schématu, těžko se dají zařadit a tak dost často stojí i mimo zájem historiků a teoretiků umění. Existují tedy jako určité solitéry v bohatém toku různých uměleckých proudů. Jejich osud je různý. Mnozí propadnou v dobových představách o uměleckých hodnotách a mají-li štěstí, někdy později je někdo objeví. V této souvislosti: čest všem těm hledačům a objevitelům, kteří neváhají prohledávat depozitáře, archivy, knihovny a nacházet dávno či nedávno zasuté umělecké poklady.

Těmito několika řádky jsem se snažila upozornit na jeden fakt, a tím není samotná hodnota uměleckého díla, ale jeho prezentace a reprezentace.

Uzavřené dílo malíře, grafika, ilustrátora Kamila Lhotáka je příkladem toho, jak i tvorba vymykající se dobovému schématu a představě a logice vývoje výtvarného projevu našla svého diváka, obdivovatele, ale i teoretika či kritika. A tak se dílo Kamila Lhotáka prosadilo navzdory, nebo snad právě proto, že stálo mimo to, co se od ní očekávalo.

Nejširší veřejnosti jsou známé především Lhotákovi ilustrace. Ilustruje díla B. Hrabala, K. Bednáře, I. Skály, K. Sýse, ale také Jana Nerudy. Je to množství knih, některé z nich jsou určeny pro děti a mládež, a doslova formovaly a formují již kolikátou generaci. Jako příklad vzpomeňme ilustrace k Twainovu Tomu Sawyerovi a Hackleberry Finnovi.

Lhotákovy ilustrace dovedly a stále dovedou, a to nejen pro dětského diváka, vytvořit zvláštní poetický svět. Prostředky jsou prosté, je to svět zapomenuté techniky viděný v nejrůznějších souvislostech, vztah k detailu prostých věcí, ale také situace velmi nepravděpodobné, vysněné, jako například Dvě žirafy a balón. Možná můžeme hovořit o jisté nostalgii, ale dnes již si ani nejstarší generace nevzpomíná na první lokomotivy, předměstské ohrady, jen ty balony jsou i dnes stále častěji vidět na obloze.

Kamil Lhoták bývá spojován se Skupinou 42, významným sdružením působícím ve 40. letech 20. století, které sdružovalo tehdy mladé výtvarníky, jako byli například Jiří Kolář, František Gross, František Hudeček, Karel Souček, fotograf Miroslav Hák, sochař Ladislav Zívrt a další. Pro Kamila Lhotáka bylo působení v této skupině důležitým mezníkem, zvlášť to byla společná výstava v roce 1943.

Cesta k umění nebyla pro Lhotáka nijak jednoduchá. Nestandardní rodinné poměry, fyzický hendikep mu komplikovaly život, především v dětství a mládí. Právě společenství ve Skupině 42 umožnilo mladému právníkovi pevné a respektované zakotvení v uměleckém životě. Přestože vystudoval práva, od dětství nacházel životní smysl v umění, především výtvarném. Okouzloval jej Toulouse-Lautrec, Klee, Miró, z domácích pak Filla nebo Šíma, zajímal se o vše, co mohlo být považováno za avantgardu, všechno to nové, jedinečné, diskutované, nikdy mu však nešlo o nápodobu. Jistou inspirací bylo pro Lhotáka seznámení se spisovatelem Adolfem Branaldem. Jeho literární tvorba, jeho témata jej spojovala s Lhotákem. Bylo to okouzlení technikou, ale technikou, která není odcizená, které obyčejný člověk ještě rozumí. Především to byly ilustrace k Branaldově knize Dědeček automobil a spolupráce na jedinečném filmu stejného názvu, který se zabývá prvními léty automobilového závodění.

Šedesátá a sedmdesátá léta jsou poznamenána Lhotákovou velkou pracovitostí. Ilustruje řadu knih, maluje, vystavuje, zajímá se o současné moderní výtvarné trendy, aby si ujasňoval svou jedinečnou výtvarnou cestu. Poslední výstava za autorova života se uskutečnila v pražské galerii Fronta v prosinci 1989.