JOSEF ONDROUCH

Prezident jen vzácně, diktátor stále častěji. Vražda JFK a konec toho druhého s kulkou z vlastních rukou. Skončily tak smrtí dvě osobnosti dosud živé historie, o nichž každý něco ví. Díky současné české kultuře jsme se o té druhé v minulých týdnech dovídali stále víc a ještě víc. I pro nás, kteří jsme poslední Hitlerovy narozeniny prožívali plni úzkosti v centru smrtelných křečí vůdcových SS utíkajících před Rudou armádou a pak později v začátku slibných nadějí plných let šedesátých jsme ustrnuli při poslechu zprávy, jež ohromila vraždou Kennedyho.

Proč nám znovu Hitlera připomínají nesrovnatelně častěji? Teď i vydáním bible nacistů z úst a pera samotného vůdce nás obdařilo nakladatelství Naše vojsko. Díky chamtivosti nakladatele, jež zřejmě zvítězila, jsem si mohl koupit Mein Kampf – za 555 Kč. Hitlera znovu v Chebu na stejném náměstí, kde ho vítaly šiky Hermanových „milých krajanů“; a je dobré si ho přečíst. Už proto, abychom si uvědomili faleš zdravice ministra Hermana; Sobotkova vyslance na květnovém srazu landsmanschaftu Sudeťáků. Komu nestačí pohled na staré fotografie lesu vystřelených rukou, ať führerův Mein Kampf přečte. Třeba už jen proto, aby usvědčil ze lži JUDr. Sokola. Ten hned v prvém odstavci svého návodu, jak číst Můj boj, zkusil užít při obhajobě zločinců osvědčené triky, na které od něho slyší zřejmě někteří soudci. Naše vojsko mu stejně, jak je advokát zvyklý, muselo dobře zaplatit. Tentokrát se autor vyznamenal přímo sokolsky; stačí si přečíst první odstavec předmluvy.

Otřepaná lež, ale stejně goebbelsovsky působivá; že za všechno mohou bolševici. Jinak obhájce navozuje dojem, že Mein Kampf je neškodné primitivní povídání a jaká to byla pro něho otrava nacistickou bibli protrpět. O to, proč za svého vůdce umírali do posledního okamžiku miliony Němců a proč tenhle jed infikuje dodnes bezpočet teroristů, Sokol ani slovem nezavadil. Pokoušejí se o to skuteční tvůrci, ne ti pražští nositelé kultury jako pan Sokol, ale Němci; a nevedou si špatně.

Doporučuji přečíst, jak tato nacistická bible a její tvůrce inspirovaly německé občany Česka, jak oni svého vůdce ctili a zbožňovali. Ti „milí krajané“, kteří nás a svoji zemi zradili, když svůj domov a svoji zem ze dne na den vyměnili vlastizradou za říši Hitlerovu. Komu nepostačí přečíst Můj boj, bude-li pro něho už i cenou přece jen nedostupný, ať přečte cenově přívětivější román spisovatele Maxe von Grüna. Patří v Německu k nejčetněji zfilmovaným autorům. Na ZDF jsem viděl jen Dva dopisy Pospieschielovy. Právě ty doporučuji alespoň přečíst, když Hermanova pražská kultura v atmosféře bratření s „milými krajany“ na obrazovku film soukmenovcům Posseltova bratrstva ne tak příznivý jen tak nepustí.

O Hitlerovi se to přitom filmy v ČT jen hemží. Patří k nim německý pohled na Pád říše ve zfilmované knize vzpomínek Hitlerovy sekretářky Traudl Junge. Koprodukčnímu německo-rakousko-italskému filmu lze vyčíst leccos. Zůstal bych ale spíš u převažujících kladů toho, co jsme dokonce opakovaně v ČT shlédli.

Mohli jsme prožívat citově působivou podmanivost mladičké, nejprve Hitlera bezmezně obdivující sekretářky. Pak poznávat dramatické události ve vůdcově bunkru v kontrastu s jejím chápáním lží člověka, až po její závěrečnou jízdu na kole s posledním vůdcem vyznamenaným bojovníkem, ještě dítětem, jemuž hitlerovské komando popraví bezdůvodně rodiče za údajnou zradu. To je krutá cesta k poznání pravdy. Proč ale musí ve stejné době obrazovka Hitlera ukazovat i jako věrného spojence, kamaráda Duceho a uvádět ho v četných filmech o bojích Hitlerova Německa, až na jednu výjimku jen na západní frontě? Snad abychom zapomněli a naše vnoučata se už vůbec nedověděla, kdo nás osvobodil. U nás, opět na rozdíl od Němců, v médiích nebylo zmínky o výročí napadení SSSR 22/06/1941; vůbec nic, ani v ČT. Že by právě za to byl ředitel ČT placen? K 200 000 Kč měsíčně dostane navíc bonus 2,3 milionu Kč.

Co se to stalo s nadějemi osvobození 1945 a jak se mohlo stát, že se rozplynuly sny slibných šedesátých let minulého století a i následujících generací, až po tu současnou? Odpověď naznačuje film o J. F. Kennedym od amerického spisovatele, hvězdného scénáristy a oscarového režiséra Olivera Stonea. Dá nahlédnout do stále utajených spiknutí šedesátých let, která měnila svět. Bohužel k horšímu! Stále více ho svírá diktát vojensko-průmyslového komplexu a velkých peněz. Film JFK představuje tuto galerku spiklenců. Na nejvyšší úrovni s prezidentem Lyndonem Johnsonem a s jeho zinscenovanou provokací v Tonkinské zátoce, ve vietnamské válce, která stála miliony obětí i statisíce těch amerických. Odstartovala dodnes neutuchající spirálu zbrojních výdajů, jež se zvýšily, pokud jde o USA, desetkrát na loňských 610 miliard USD.

Film o JFK odhaluje spiknutí proti prezidentovi. Zavraždili ho, když chtěl ukončit studenou válku, zahrnující dodnes trvající války lokální a svět balancující na pokraji propasti v zájmu těch, kteří na tom vydělávají. JFK očima Stonea je pohledem i do současných spiknutí ve válkách v Sýrii, na Ukrajině, i v dalších místech Afriky i Asie. Je to skutečné umění v boji s jedem nenávisti, rasismu, který není daleko od toho jedu, kterým přetéká nacistická bible. Je blízká tomu, co voláním po věrnosti krvi představuje turecký prezident Erdogan. Přečtení Mein Kampfu pomůže porozumět nebezpečí neonacismu nejen u Kotleby na Slovensku, ale také u nás v Česku. I u Dělnické strany sociální spravedlnosti jde o výhonek neonacismu. Rasismus přikrývají současnou vlnou nenávistného křepčení proti utečencům en block, i hysterií války s terorem, která slouží k novému kolu neukončené války studené, vedené na pokraji té skutečné zase proti Rusku, ale i Číně a proti komukoliv, kdo se postaví proti spiknutí, jež od vraždy prezidenta JFK vedou až do dnešních dnů. I o tom byl film Olivera Stonea „JFK“.