IVO FENCL

To sám básník Raymond Carver (1938–1988) podstoupí ono utkání. Kde? Ve filmu BIRDMAN, který patrně čeká vícero ocenění. A co je „americká pláštěnka“?

Symbolizuje supermany i filmy o nich, kterých poslední roky přibývá díky digitálním možnostem.

I hrdina Birdmana, talentovaný herec, se proslavil a zbohatl dík pláštěnkové roli, kdy ztvárnil komiksového Ptačího muže, a teď konsternován sleduje aleje i méně nadaných kolegů, jak houfně jako robotci přijímají role superbytostí v infantilních pohádkách. Chci víc! A co? Chce se etablovat i jako „umělec“ bez uvozovek, jako tvůrce uznávaný užší vrstvou i kritikou. Chce, a to jej žene z Hollywoodu do New Yorku, aby co samozvaný režisér a herec inscenoval příběh dle Carvera. Nejen proto, že Carver symbolizuje vrchol literárních kvalit i jako povídkář, ale taky z toho důvodu, že se představitel Birdmana a Carver kdysi fatálně setkali, když Raymond navštívil představení, kde budoucí hvězda popkultury hrála.

Nu, a tenkrát to řachlo. Carver vzal ubrousek a nechal na něm ne plivanec, nýbrž strohou pochvalu. Tu má náš ambiciózní idealista v záňadří celý život, měl ji i pod pláštěnkou a kdo ví, Carver ji psal třeba poněkud podroušen, ale… Co to mění na možnosti, že byla chvála oprávněná? Nic. A není to tedy závazek? Výzva? Možná ano. A já ji zúročím, ví „Birdman“. Ví to – a co umanutý tyran připravuje na Broadway inscenaci O čem mluvíme, když mluvíme o lásce.

Kritik František Fuka v recenzi nadhazuje, že film je snad i volnou variantou jedné vrstvy Macbetha, ale řekl bych, že lze najít třeba také paralely s Hamletem. Neřešme to. Nešťourejme se v odkazech a skoro plebejsky radši sledujme, nakolik snímek zachytil válku jedince s touhou davů po zábavě, ba po násilí. I s prahnutím po falešných happyendech a silném, ideálním jedinci, který pacifikuje zlo.

Hollywoodský spektákl ovšem má vždy povinně zahrnout i několik spektakulárních scén, i dočkáme se kouzelného hrdinova kolečka okolo divadla jen ve spodcích, a to jako paradoxu paradoxů. Vždyť bývalý „Birdman“ tím sólem mezi lidem a mezi taxíky dobude popularity svému chystanému dramatu, ale právě tím pop-trikem, který nechtěl. Lacině. A američtí diváci (i ti u počítačů, kam se běh dostane) mají za to, že muž uháněl již s reklamním plánem, že šlo o P. R. a… „Božínku, ti herci dnes už udělají cokoli. Cokoli.“

A jen my v kině víme, že šlo o osudovou souhru náhod v podobě jediné cigarety a dveří, které přibouchly župan!

Je lépe vegetovat nad poměry poté, co jste se nechali továrnou na sny přemluvit k účasti v rolích s pláštěnkou? Nebo má větší smysl intelektuální divadlo „o životě“ pro vrstvu několika tisíc? Nelze nakonec lépe oslovit miliony vnímatelů sice skrz Carvera, ale rafinovaně předělaného na filmový „komiks“? Kde končí vstřícnost, ta k očekávání diváckých mas, a kde začíná zrada, ta páchaná na vlastním talentu?

Film dilemata rozkrývá, ale správně neposkytuje jednoznačné odpovědi. Oscary dostane právem.