JAROMÍR SEDLÁK
Umberto Eco dokázal úspěšněji než kdo jiný prodávat atraktivně intelektuální dietu jako sytou krmi.
Od doby, kdy Edgar Poe napsal první detektivní povídky a připravil tak půdu pro zrození Sherlocka Holmese, Hercula Poirota, Phila Marlowa a mnoha dalších, obvykle podstatně bezvýznamnějších hrdinů, řešila jedna početná skupina čtenářů tohoto nového žánru zásadní problém. Jak číst jednoduché příběhy o svých oblíbencích, aniž by tím člověk získal nevítanou pověst intelektuála lehké váhy? Jak číst Agathu a tvářit se u toho stejně neproniknutelně jako u Dostojevského?
Těmto lidem poskytl v roce 1980 geniální odpověď Umberto Eco (5. ledna 1932 – 19. února 2016), italský vědec a spisovatel, který sám sebe popisoval, že je „vědec, který o víkendech psal romány.“ Tehdy vyšel jeho první a nejslavnější román Jméno růže, zasazený do středověkého prostředí, a navíc okořeněný dávkou relativně přímočarého filozofování. Die Zeit: „Kritici si klepali na čelo, co si tenhle vědátor myslí, když celé kapitoly věnuje filozofickému rozjímání? Nestačili se divit.“
Vznik tohoto díla byl prozaický: Eca, tehdy již váženého profesora sémiotiky na Boloňské univerzitě, oslovil vydavatel se žádostí o příspěvek do série krátkých thrillerů od předních italských intelektuálů. Eco přijal, ale trval na tom, že kniha bude mít nejméně 500 stran a bude se odehrávat ve středověku.
Sám byl ke svému záměru skeptický. Náklad v rozsahu 30 tisíc považoval za přemrštěně optimistický. Knihy se však dosud prodalo na 10 milionů výtisků ve 30 světových jazycích.
Ve svých dalších dílech, z nichž nejznámější je zřejmě Foucaultovo kyvadlo z roku 1988, už se Eco nejen komerčnímu úspěchu Jména růže nepřiblížil. Le Monde: „Vybudoval si však mezitím obec čtenářů vyznačujících se mimořádně vysokou dávkou loajality, což se hned tak každému spisovateli nepovede.“
Příjmení Eco zní nezvykle proto, že je dostal spisovatelův dědeček od katolické církve jako akronym slov „ex caelis oblatus“ (dar z nebes). Prohlásil: „Až když jsem z fašismu procitl, začal jsem věci chápat.“ Tento citát se objevil v textu několika článků či nekrologů o něm, například v The Guardian a The Los Angeles Times.
Eco se narodil za Mussoliniho fašistické vlády v severoitalském Piemontu. K jeho prvním vzpomínkám patří hrdost na fašistickou uniformu a na vítězství v literární soutěži mladých fašistů. Mussolini si byl vědom významu kultury v celkovém společenském dění.
Eco po 2. světové válce, když mu bylo 14 let, vstoupil do hnutí katolické mládeže a v jejím čele stanul, když mu bylo 22 let. Ani tady se mu však nelíbilo a v roce 1954 z hnutí vystoupil na protest proti konzervativním postojům papeže Pia XII. Katolické církvi to pěkně natřel již v Jménu růže. Vatikán jej od té doby upřímně a srdečně nenávidí, postoj papeže Františka neznám, čekám, že se časem také vyjádří, možná opatrně.
Eco nakonec zakotvil u sémiotiky, vědního oboru, jež – pro Eca celkem případně – zkoumá, co znamená „co“ a „proč“. (V závěru píši pro nezasvěcené o tom, co to je sémiotika.) Postupem doby se z něho stal jakýsi relativně pokrokový intelektuál, jemuž jeho profese umožňovala autoritativně mluvit a psát na jakékoli téma, což také s gustem činil. Razil přitom bohužel v postmodernistických kruzích oblíbený – jakkoli bezvýchodný – názor, že každá interpretace uměleckého díla je stejně platná, jako kterákoli jiná. Tento relativismus hází do jednoho pytle jablka s hruškami.
Příčiny Ecovy popularity literární i osobní však tkvějí spíše než v jeho filozofii ve skutečnosti, že byl výborný vypravěč se smyslem pro humor a sebeironii. TIME: „Celý život vysedával nekonečné hodiny v kavárnách, obklopen nejen studenty.“
Když se na jednom literárním festivalu sešel se Salmanem Rushdiem, jenž krátce předtím strhal Foucaultovo kyvadlo jako nudné a prázdné, Eco si vyžádal výtisk svého řečeného díla. Celou dobu svého příspěvku z něho četl a občas po Rushdiem střelil pohledem. Obecenstvo dobře vědělo, oč jde a náramně se bavilo.
Sémiotika je souhrnný název pro vědecké teorie zkoumající vlastnosti znaků a znakových soustav, od nejjednodušších signalizačních soustav po přirozené jazyky. Rozeznávají se tři hlavní součásti: 1. Syntax neboli teorie vnitřní struktury znakových soustav; 2. sémantika, jež studuje znakové soustavy jako prostředek vyjádření smyslu; 3. pragmatika, která studuje vztah znakových soustav k těm, kdo je používají. Největší význam pro vývoj metod sémiotiky má výzkum formalizovaných jazyků matematiky, zejména matematické logiky. V tomto se stala předhistorií kybernetiky. V psychologickém kontextu je někdy do oblasti sémiotiky zahrnována i problematika pojmotvorných procesů, což zajímá nejen jazykovědce, ale i spisovatele a básníky.