STANISLAVA KUČEROVÁ
Okupace naší země německou nacistickou armádou (15. března 1939) zastihla mou generaci na prahu dospívání. Ve věku, který naléhavě potřebuje a dychtivě přijímá podněty z kulturního světa, aby se s nimi vyrovnal, aby je absorboval, přetvořil nebo odmítl. Ve věku, kdy se v mladé duši otvírají podmínky pro tvorbu osobnosti a vyhraňuje charakter, intelekt, cit, světový názor. Pro formování nastupující generace bylo tedy velmi důležité, s jakou kulturou se v Protektorátu Čech a Moravy setká.
Víme, že cílem nacistické okupace našich zemí byla totální germanizace země a lidí. V závěru odnárodňovacího genocidního procesu neměl zůstat ani jediný Čech. K tomuto cíli měly samo sebou směřovat i všechny formativní procesy, podřízené centrální propagandě „Říše“.
Hlavní nápor těchto procesů, které sledovaly nacistickou „převýchovu,“ se vedl přirozeně proti mladé generaci.
Vyjmenujme alespoň heslovitě, co se dělo: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor (nelítostná cenzura) v redukovaných kulturních institucích, výuka dějepisu na školách zrušena, zeměpis omezen na výuku o území Velkoněmecké říše. Německý jazyk jako hlavní vyučovací předmět. Vysoké školy zrušeny. Dvojjazyčné nápisy (s němčinou na prvním místě) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Deprimující teror, zastrašování, nepřestajné popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Genocida židů.
Teror okupace posílil přirozeně postoje a aktivity odporu a odboje národa. Obojí probíhalo v podmínkách bezmoci, krutého pronásledování a hrdelních trestů. Vedle aktivního odboje některých skupin ve spojení se zahraničím, např. při zpravodajské službě, při pomoci výsadkářům a při sabotážích, existoval odboj pasivní, utajený poslech zahraničního rozhlasu, šíření protinacistické „šeptandy“, udržování rezistentního národního vědomí. Proti tomu ovšem existovala i skupina sympatizantů s režimem, která naopak projevovala okupantům loajalitu a usilovala získat si v jejich očích nějaké zásluhy a z nich plynoucí výhody. Kolaboranti. Byli mezi nimi i zrádci a udavači, právem po válce potrestaní.
V hledáčku poválečných posuzovatelů protektorátních vin se octla i problematika českého filmu. Objevil se dokonce názor, že český filmový průmysl za protektorátu měl být vůbec zrušen, protože nemohl dělat nic jiného, než sloužit nacistickým vládcům a jejich propagandě. Je pravda, že si některé filmové hvězdy zadaly s nacistickými pohlaváry. V touze po slávě zahodily nejen svou ženskou hrdost, ale i národní čest. (O tom se dnes kupodivu vydávají knihy a točí filmy.) To ovšem tehdejší diváci nevěděli, a zahanbující avantýry obdivovaných „celebrit“ nemohly nijak ovlivnit působení českého filmu na diváka vůbec a na mládež zvláště. Filmů bylo natočeno v té době údajně 114 a bezesporu obohatily utvářející se vědomí mladé generace v suchopáru a bezvýchodnosti protektorátní atmosféry.
Připomenu jen některé z nich.
Na prvém místě tu byla pietně zfilmovaná Babička Boženy Němcové, vypravená podle ilustrací Adolfa Kašpara. Důvěrně známé postavy, jejich řeč a prostředí, v němž žily, okouzlující kousek krajiny rodné země a vroucí hudby, kterou svým věrným věčně zní. Počátkem okupace nemohlo být filmového poselství silnějšího a povzbudivějšího. Do kina ve městě proudily zástupy starších dětí a mládeže z blízkého okolí, sjížděly se z venkova, vstupenky, vystáté v dlouhých frontách u pokladen, se posílaly i poštou blízkým známým jako vzácný dar. Sledovat tehdy zfilmovaný odkaz „Naší paní“ bylo jako účastnit se posvátné meditace za zdar národa. V závěru babička připomíná, že českou zem mají děti milovat jak matku svou, nade všecko, a že pro ni mají pracovat. A že na ta její slova nemají zapomenout. Na to odpovídá Barunka, a to jsou poslední slova filmu: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ A mládež vstává a opouští kinosál, zardělá a hořící nadšením a dojetím, se slzami něhy a lásky a s odhodláním zachovat společnému ideálu věrnost.
Většina dochovaných filmů z té doby patří k veseloherním žánrům. Přinášely chvíle radosti do bezútěšné doby. Některé vyznačuje naivní lidový humor, ale nikdy vulgárnost a sprostota. Mnohé z nich se promítají k potěše diváků dodnes.
Řada filmových výtvorů však plní vážnější úkoly. Za předlohy si bere díla klasiků české literatury, a tím zabezpečuje jak kult mateřštiny, tak literárně dějinnou kontinuitu, účinnější než povinná školní četba. Obsahuje jinotajné humanistické poselství o nezdolnosti prostého, obyčejného člověka, který má svou hrdost a čest.
Jako by divákům takové filmy říkaly: Nedejte se. Neztrácejte naději. Držte se a vydržte!
Mimořádnou působivost a účin propůjčuje filmům jak kamera a výtvarné pojetí, tak scénická hudba. Jsou tu vesměs okouzlující obrazy rodné země a provází je národní hudba, mluví k nám duše národa.
Uvedu jen několik titulů pro vzpomínku: Mlhy na Blatech, Jan Cimbura, Muzikantská Liduška, Humoreska, Turbina, Za tichých nocí, Pohádka máje, Pantáta Bezoušek, Tulák Macoun, To byl český muzikant, Z českých mlýnů, Řeka čaruje, Barbora Hlavsová, Městečko na dlani…
Lidé jsou různí, i mezi filmovými herci. I za protektorátu byli různí. Ale zdaleka nebyli všichni kolaboranti. Za každé doby, za každého režimu lidé pracují a jsou činní v různých profesích, kde musí zachovávat určitá pravidla a nařízení, uplatňovaná z moci vládnoucích. Ten, kdo dělá ve vztahu k mocným jen to, co musí, není kolaborant, i když odvádí svou práci, své dílo poctivě. (Jinak by kolaboranty byli všichni pracující, i otroci a nevolníci, řemeslníci a zaměstnanci všeho druhu, kteří respektovali vůli panstva po celou dobu lidské historie). Ten však, kdo projevuje okázale větší míru loajality, ochoty, úslužnosti a sympatie k vrchnosti, aby se jí zavděčil, aby si polepšil, kdo dělá to, co nemusí, je kolaborant. My víme, že některé hvězdy se znectily kolaborací. Jiné však byly za odboj popraveny. Jako celistvý kulturní útvar si český film za protektorátu zachoval svou národní identitu. A je nespravedlivé, ukazovat dnes fotografie shromáždění divadelních a filmových pracovníků, které bylo svoláno k „přísaze věrnosti Říši“ na 24. červen 1939. Účastníci shromáždění tam stojí a zdraví „arijským pozdravem“. Je třeba vědět, že to nedělají spontánně, ze své vůle, ale ze strachu, protože pod výhružným okem gestapa to dělat musí, jinak jde o krk. Ten akt „arijského pozdravu“ není tu aktem kolaborace, ale pečetí dokonaného znásilnění a ponížení. Velká většina přítomných si nezaslouží, aby byla s tímto gestem v historii zvěčněna.