LUDMILA LUXOVÁ

Přehlídka recitace a zpěvu děl ruských autorů v ruštině existuje v Českých zemích a na Slovensku nepřetržitě již padesát let a je vůbec nejstarší evropskou soutěží a přehlídkou v uměleckém přednesu v cizím jazyce. Nebyla založena na něčí pokyn, ale přirozeně vznikla v době, která tomu přála.

Vznikla z obliby ruské kultury, ze školních akademií a z Lidových kurzů ruského jazyka, kde se při výuce zpívalo a recitovalo. Inspirací k poetickému názvu soutěže byly první verše Puškinovy básně, parafrázující Horatiovo Exegi monumentum: „Já postavil si památník, jenž přečká říše…“

Byl to dobrý nápad poznávat ruskou kulturu prostřednictvím uměleckého slova a hudby – ostatně žádný národ není dost velký, aby jej nemohly obohacovat kultury jiné. V 70. a 80. letech dvacátého století se Puškinova památníku každoročně v Československu účastnilo více než půl milionu soutěžících. To jsou veliká čísla! Ať už to bylo z povinnosti nebo z potěšení, byla za tím ohromná pozitivní energie. Účinkujících, ale především jejich učitelů, nebo spíš„naučitelů“.Právě takovou je i ostravská učitelka Klaudie Eibenová:

Začala jsem učit v roce 1966 a recitační soutěž Puškinův památník mě provází mimo mateřských dovolených každoročně až do dnešních dnů. Začalo to tak. Jako učitelka jazykové školy jsem byla zvána do poroty obvodních a městských kol soutěže. Bez osobních zkušeností, bez kantorských zkušeností. Legrace to byla náramná! S mnohdy těžce skrývaným údivem jsem sledovala, jak se chlapeček bije do prsou a tvrdí – „…ja kommunist“, holčinka převrací oči ke stropu a téměř před omdlením rozhodí ručkama a šeptne – „…ja tvoja“… Byla jsem ale jako porotkyně shovívavá. Vybavovala jsem si sebe sama v největší roli svého školního divadelního života – v roli Julia Fučíka!

Texty na míru jsem vybírala pro jednotlivce tak dlouho, dokud mi pod psaným slovem nezazněl jejich hlas. Děvčatům a klukům muselo sdělení „sedět“. Bavili jsme se o jednotlivých verších-obrazech-myšlenkách tak dlouho, dokud z dětských úst zněly zcela samozřejmě a z projevu bylo patrné, že vědí, co a proč sdělují, a že to světu odhalují právě ony. Když první žákyně na mém novém působišti vyhrála ústřední kolo, dozvěděla jsem se, že vyhrávají pouze mimořádně talentovaní jedinci. Tak jsem si ty mimořádně talentované začala „vyrábět“ z těch, kteří chtěli. Moje soutěžní skupiny byly jakýmsi vzorkem průměrné třídy; jedničkáři, ale i ti, kteří měli nejraději přestávky. Pro některé žáky byl úspěch v Puškinově památníku jediným úspěchem za dobu školní docházky. Tím více se snažili. Díky této soutěži si uvědomili, že prací jsou schopni něčeho dosáhnout a mít z ní radost.

Již třicet pět let je hlavním organizátorem přehlídky písničkář, překladatel a hudební historik Jiří Klapka, který je předsedou České asociace rusistů. Co vás přivedlo k zájmu o ruskou kulturu?

K ruské literatuře a vlastně i k Puškinovu památníku mě přivedlo hlavně to, že pocházím z pražských Dejvic. Někteří moji spolužáci měli ruské babičky, což byly ženy našich legionářů nebo ruských emigrantů. Moje vlastní babička se s těmito dámami přátelila a já v jejich rodinách poznával jinou ruskou kulturu než tu oficiální. Na návštěvách jsem se setkával se srdečnou pohostinností, se zvláštními buchtami, ve kterých proti našim zvyklostem bylo maso, houby či zelí, se zvláštními červenými polévkami, ale hlavně se zdvořilostí, vzdělaností, noblesou a atmosférou nějakého zvláštního tajemství. Věčné světlo pod ikonostasem, vůně tenkých svíček zapalovaných o svátcích, nostalgické písně ze starého gramofonu a také opravdový zájem citlivě naslouchat druhým a pomáhat. S ruskou kulturou jsem se poprvé potkával asi jinak než většina mých vrstevníků. A také jsem recitoval česky i rusky, zpíval po klubech, hrál divadlo a pár let jsem byl vedoucím studiového Divadla Iris, kde jsme mimo jiné uvedli starý ruský text, objevený prof. Světlou Mathauserovou Balada o Vasiliji Zlatovlasém, kralevici České země.

Na organizaci národního kola Puškinova památníku jsem se poprvé podílel v květnu 1981 a v listopadu téhož roku jsem byl dramaturgem koncertu vítězů, který se konal v Mahenově divadle v Brně (nyní Národní divadlo Brno). Vedle špičkových amatérských interpretů zde vystoupila řada předních profesionálních umělců, mezi nimi Marta Drottnerová a Vlastimil Harapes. V srpnu 1982 se v pražském Paláci kultury (dnes Kongresové centrum) konal V. Mezinárodní kongres rusistů MAPRJAL, kde se na samostatném koncertu představili nejlepší čeští a slovenští účastníci Puškinova památníku společně s vítězi hudebních soutěží Písně přátelství a Melódie priateľstvá. Mimořádný dojem z koncertu podtrhla i technika – šlo o jedno z prvních použití aidoforu v Československu – snímání interpretů a současné promítání ve zvětšeném formátu na zadní projekci. Jedinečnost mládí, upřímnost i artistnost účinkujících, umocněné zvětšením, vyzvaly k dlouhotrvajícímu potlesku ve stoje. Úspěch koncertu přispěl k dalšímu rozvoji soutěže, přinesl i mnohá pozvání k vystoupení do zahraničí. Od prvních ročníků soutěže byli její nejlepší účastníci zváni na Svátky poezie – Puškinské dny, probíhající zejména v Michajlovském, později také v Moskvě, v Leningradu, ve Vladimiru a na dalších místech, setkávali se s recitátory a zpěváky z dalších zemí, rozšiřovaly se kontakty mezi našimi a ruským divadelníky.

A jaký byl tehdy repertoár?

Ten se vyvíjel společně s dobou. Do pozadí postupně ustupovaly vážné texty, jistá sošnost, patetičnost a vynucovaná angažovanost byly nahrazovány radostí z tvorby a humorem. V hudební oblasti měly od začátku 80. let své místo písně Bulata Okudžavy i Vladimíra Vysockého, romance a lidové písně z repertoáru Žanny Bičevské, vedle klasiky zněly i rockové úpravy zhudebněné poezie, cikánské písně a populární hudba. Součástí každého ročníku soutěže byly semináře, kde jsme účinkujícím říkali: vyberte si text, který je vám nejbližší, hledejte situaci, mluvte pravdu, poslouchejte se, mějte emoce.

Zájem o ruskou kulturu – o to nové „perestrojkové“ i to předrevoluční, dříve zakázané, včetně tvorby ruských umělců-emigrantů eskaloval v roce 1989, aby se po sametové revoluci propadl na samé dno nezájmu. Ruský jazyk přestal být povinný předmět, dostal se na úroveň jednoho z cizích jazyků a na většině škol jej zaměnila angličtina nebo němčina.

S ruskou kulturou to bylo stejné. Nadlouho téměř zmizela z tisku, rozhlasového a televizního vysílání, ale v repertoáru divadel byly ruské klasické i současné hry stále. Ruské písně se dále zpívaly na koncertech Jaromíra Nohavici, Jiřího Vondráka, Milana Dvořáka, na rusistických akcích, na přehlídkách soutěže Puškinův památník, v klubech i na festivalech např. Jiráskův Hronov, Trstěnický faun a na folklorních přehlídkách.

K. Eibenová: Jsem ráda, že moji žáci nemají zábrany mluvit na ulici rusky a ve vlaku ochotně sdělují, že jedou na přehlídku v ruské recitaci. Doba se mění, lidé reagují přívětivě. První léta po revoluci byla pro výuku ruského jazyka až záštiplná. Když jsem si přišla pro své žáky před školu na odpolední vyučování a zavolala: „Ruštináři, pojďme!“, udělala se ulička a ozvaly se posměšky. Pak jsem je raději svolávala slovy: „Holčičky, chlapečci!“ Usmívali se všichni. Vím, že shovívavě nade mnou. Ale těm mým dali pokoj. Posměch je přešel úplně, když kolektivy reprezentovaly ve Vídni, dvakrát po týdnu na festivalu ve Španělsku. Interpreti vystupovali na mnoha rusistických akcích v Evropě. Videozáznamy jejich vystoupení byly představeny na řadě mezinárodních konferencí – doslova od USA po Čínu. Model naší přehlídky pak inspiroval ke vzniku podobných soutěží.

Mezi událostmi posledních let bych zmínila odhalení Puškinovy busty v Praze a vydání Zpěvníku ruských písní.

Jak probíhal letošní jubilejní ročník?

J. Klapka: Viděl jsem téměř všechna krajská kola a každé bylo něčím výjimečné. Liberecké kolo netradičním propojením vystoupení v ruštině, se zpěvem a recitací ve španělštině, francouzštině, němčině či angličtině s případným názvem Linguafest. Mezi jednotlivými jazykovými oddíly byly hudební předěly, o než se postaral pěvecký soubor Cum amore, který jednotlivé části programu zahajoval písní v příslušném jazyce. Toto by ale nebylo možné na Moravskoslezském, Jihomoravském a Pražském kole, kde pro velký počet interpretů, probíhaly přehlídky paralelně na dvou místech. Někde byla nejzajímavější vystoupení v sólové recitaci – Praha a Střední Čechy, Plzeň, Ústecký kraj, jinde zářily kolektivy – Hradec Králové a Pardubice, ve zpěvu pak – Moravskoslezský, Jihomoravský a Olomoucký kraj. Co spojovalo všechny krajské přehlídky s tou celostátní, byla veselá, spontánní a srdečně atmosféra plná pozornosti, vzájemného obdivu i fandění.

A celostátní přehlídka?

K. Eibenová: Finále 50. ročníku proběhlo 6. června 2016 v Ruském středisku vědy a kultury v Praze. Interpretů bylo víc než dvě stě s programem skoro na pět hodin. Se slavnostním projevem pozdravil účinkující i hosty mimořádný a zplnomocněný velvyslanec RF v ČR Alexandr Zmejevskij. Zdůraznil, že Festival ARS POETICA-Puškinův památník je unikátní jev v oblasti umělecké, jazykové i jako prostředek vzájemného poznání. Milými a vtipnými proslovy potěšili přítomné poslanec Parlamentu ČR Stanislav Berkovec a senátor Jaroslav Doubrava.Vedoucí Zastupitelství Rossotrudničestva v ČR Leonid Gamza připomněl přítomným výročí narození Alexandra Sergejeviče Puškina i 50. výročí soutěže ARS POETICA-Puškinův památník. Popřál hodně úspěchů všem finalistům a předal Jiřímu Klapkovi medaili Rossotrudničestva za dlouholetou spolupráci. J. Klapka zazpíval Puškinovu romanci Já vás měl rád a jako předseda organizačního štábu Festivalu představil svoje spolupracovníky, členy porot a přivítal čestné hosty, mezi nimiž byla zástupkyně Ministerstva kultury ČR Ivana Vozková, předseda Česko-ruské společnosti Tomáš Lukavský i předsedkyně Koordinační rady ruských krajanů v Česku, básnířka Ljubov Vondroušková, která předala panu Klapkovi pamětní medaili a plaketu. Ocenila možnost zapojování dětí z ruskojazyčných rodin do přehlídky a jejich vystoupení společně s českými interprety, přispívající i k jejich integraci v českém prostředí.

Ze scény zněly verše A. S. Puškina, S. Jesenina, B. Achmadulinové, B. Okudžavy, A. Vozněsenského, S. Michalkova, próza A. P. Čechova i D. Charmse, ruské národní písně, romance, populární hudba i současné poezie. Jak hodnotíte jako předsedkyně porot úroveň vystoupení?

K. Eibenová:Všeobecně byla konstatována vysoká umělecké i jazyková úroveň. Protože se jedná o vítěze krajských kol, byla všechna vystoupení něčím zajímavá a porota měla při rozhodování velmi složitý úlohu i přesto, že se neudělují pořadí, ale mimořádná ocenění poroty. Získalo je celkem 15 jednotlivců a kolektivů. Byli mezi nimi žáci brněnské základní školy i vesničky Raškovice v Beskydech, studenti gymnázií z Chrudimi, Frýdku-Místku, Havířova, Ivančic, Loun, Nymburka i Žatce, posluchači univerzit Karlovy z Prahy, Západočeské z Plzně i brněnské Masarykovy univerzity.

V průběhu dne se uskutečnila také malá slavnost u pomníku A. S. Puškina na Puškinově náměstí s písněmi, verši a položením kytic. Říká se o vás, že sbíráte Puškinovy památníky? Prý jste je viděl od Washingtonu po Šanghaj.

J. Klapka: Ano, je tomu tak, sbírám Puškinovy památníky spatřené. Když nepočítám ty v Rusku a na Ukrajině, tak je jich přesně dvacet. Některé jsou zajímavé svým zpracováním, jiné svou historií, jiné polohou. Ten ve Washingtonu je například na rozcestí ulic – v jedné je socha T. G. Masaryka, v druhé Tarase Ševčenka. V Šanghaji je bronzová busta umístěna na šedivém žulovém podstavci připomínajícím pootevřený vysoký oltář. Pomník postavili ruští emigranti a byl odhalen v roce 1937 u příležitosti 100. výročí Puškinova úmrtí. V roce 1944 byl zničen, zase odhalen v roce 1947, zničen v roce 1966 a opět odhalen v roce 1987. Na bruselském pomníku má Puškin pod těžkým kubistickým kabátem buď mohutnou muskulaturu, nebo mocné hokejistické vycpávky. Většinou bývá prostovlasý, jen někdy má cylindr. Na území Československa byla prvním pomníkem krásná velká busta z bílého mramoru od Ladislava Snopka, odhalená v roce 1977 v Brodzanech. Tady by mohl mít příběh název Jak Puškin, sto čtyřicet let po smrti, spasil jeden krásný zámek nedaleko Partyzánského. Zámek, zachránilo od nebytí, když se na patřičná místa doneslo, že v něm žila Puškinova milovaná (doslova) švagrová AlexandraFriesenhofová, sestra jeho ženy Natálie. A Natálie Puškinová, znovu provdaná Lánská, zámek navštěvovala i s dětmi z obou manželství. Podivuhodnou náhodou to objevil Nikolaj Rajevskij, ruský vědec velkého rozhledu, žijící v Praze. Navštívil Brodzany nedlouho před vypuknutím II. světové války, hovořil s pravnukem Asji, ale po odtržení Slovenska nemohl ve výzkumech pokračovat. V květnu 1945 byl Rajevskij odvlečen do Gulagu. Po návratu vydal v Alma Aty knihy Až promluví portréty a Portréty promluvily, díky kterým se svět dovídá o Brodzanech, kde se po veliké rekonstrukci stal zámek literárním muzeem. O postavení pomníku Puškina v Praze se začalo hovořit již v roce 1937 a znovu v polovině 90. let. Trvalo však téměř dvacet let, kdy se hledaly prostředky i souhlas veřejnosti – byl např. odmítnut návrh proslulého sochaře George Franguljana, až nakonec byla přijata klasická podoba básníka v provedení Vladimíra Surovcova. Pomník financoval Nadační fond Rusko-české smíšené obchodní komory.

Vliv Puškinova díla na naší kulturu je nesporný. Když se před sto padesáti šesti lety objevil první překlad Evžena Oněgina, byl to takový zázrak, že mladíci začali psát poezii! Jmenovali se Hálek, Neruda, Zeyer, Stašek, a ti mladší Machar nebo Hašek. Puškinovo dvojverší je dokonce i ve Švejkovi. Máme šest kompletních překladů Evžena Oněgina, činoherní i operní představení a již padesát let přehlídku, která nese Puškinovo jméno.

Pěkně si to Alexandr Sergejevič předpověděl: „Já památník si postavil, jenž přečká říše.“