ALEXEJ MIKULÁŠEK

Karel Sýs jest básník několikerého prokletí. Byl a je kaceřován za kdeco, za neúctu k pestrobarevným dobovým fetišům (a zvláště k jejich vyznavačům), za své politické přesvědčení, dokonce za pornografickou erotičnost. Vadil a vadí nosem i barvou legitimace, vyznáním i kritičností, stylem psaní i šokující otevřeností, strefovali se do něj nýmandi a hlupáci všeho druhu (dnes uložení v nálevu establišmentu nebo univerzit). Jejich zásluhou patří k „nejvykřičenějším“ umělcům dneška, minimálně jako ten „kontroverzní“ a černý vzadu, vystrkující na nás krevnatou hlavu. Ovšem už nikoli zásluhou udavačů a přehorlivých strážců veřejného „vkusu a mínění“ je patrně jedním z nejlepších slovesných tvůrců české literatury posledních desetiletí, jistě literatury po roce 1989, jen živořící na suchopáru tzv. svobody. Ale co dělat, když o četbu nebo poslech „básní“ museli dnešní dědečkové pravdy a lásky snažně prosit, nebo se dokonce divákům a posluchačům ospravedlňovat – jsou krátké, nebude to dlouho trvat, to přežijete.

V Sýsově dosud poslední sbírce nazvané BÁSNĚ VŠEHO DRUHU (Příbram, nakl. Periskop, 2015, ilustroval Kamil Lhoták; kniha byla vydána za podpory České nadace 2000) najdeme texty opravdu velmi rozmanité, a to tematicky i formálně.

Spíše než o sbírku (v žánrovém smyslu slova) jde o autorskou antologii básní neřízenou jednoznačným autorským zadáním, o čem by to mělo být a jak komponované. Zde sbírka jako by vznikla „sbíráním“, jak by napsal Pavol Janík, ale přesto všechny verše mají své oči a háčky, vidí na sebe a přitahují se.

Už název napovídá výraznou motivickou a jinou heterogenitu – podobně jako jiná sbírka obsahující dlouhé Básně až na zem (2006). Volný i vázaný verš, básně rýmované i nerýmované, lyrika intimní i politická, verše rýmované pravidelně i sporadicky, texty písňové i prozaické, satiry a sarkasmy vedle lehounkého smutku, někdy sotva postřehnutelného, tím vším jsou příspěvky v ní soustředěné osobitě a jednoznačně „sýsovské“, podobně jako u jiných můžeme mluvit o příznakových textech máchovských, nerudovských, březinovských, sovovských… až po aktuálně černíkovské nebo žáčkovské. A co tedy zakládá jejich specifičnost, osobitost, poetickou nezaměnitelnost, jen obtížně napodobitelnou rukopisnou linku?

Jde především o mimořádnou, někdy eruptivní, jindy spíše amébovitou či plazmatickou fantazii, obraznost a obrazotvornost. Nedávno zesnulý Gabriel García Márquez věděl, že „světlo je jako voda“, a proto v něm lze plavat, potápět se, šnorchlovat, pozorovat cizokrajné ryby a sbírat mušle, v něm a na něm pádlovat stejně jako se plavit do úžasných dálek (aniž opustíme Madrid), a určitě by pochopil, jak blízko k sobě mají paneláková lodžie, džungle, Bohové křesťanů, židů i muslimů, věčné jaro a dvojtečka ve tvaru dvou sněhových vloček. Magický realismus, tak by to možná nazval. Surrealismem by to možná nazval surrealista, blbostí pak jistě blbec bez přívlastků(Lodžie). Každému, co jeho jest… Ale v podstatě jde o cosi jako „asociacismus“, a přestože nám internetový vyhledávač Google při zadání tohoto slova nabídne jen a pouze devět odkazů (líbí se mu podstatně více psychologický asocianismus, ale k čemu zde spory o normativní terminologii!), jak jinak pojmenovat metodu či princip tvorby, která je logicky-nelogicky postavena na obrazně asociativních řetězcích, na polích a sítích objevených básnicky a vůbec umělecky už před více než sto lety představiteli evropské a světové avantgardy.

Karel Sýs je legitimním pokračovatelem Nezvalovým, Aragonovým, Tzarovým nebo třeba Éluardovým. I s nimi přísahá na marxismus a s nimi se nenechává v umění ničím dogmaticky svazovat. Imaginativní řetězce vznikající jakoby náhodou mají tendenci být kdykoli zaměnitelné jinými (ve stadiu zrodu), ale mohou být stejně tak ulpívavými a obsedantními. Projevují se ve všech jazykových i tematických rovinách textu, od těch elementárních, jakým je vábení rýmového echa („Les stáčí víno do ucha / opilá ucha jsou hluchá“, báseň Pravda někdy zvítězí) až po „vyšší celistvost“, danou plazmatizací tématu, fantazijními poryvy, vlnami, přesahy, prostorovými i časovými expanzemi, „přetlakem smyslu“. Generujícím principem asociativního spoje může být nejednou jazyková podobnost, zvuková i významová, např. v básni Malá daktyloskopie čteme: „List za listem / prst za prstem / otisky vlastních prstů listujem“.

Vedle onoho „asociacismu“ je druhým stěžejním principem Sýsovy tvorby vidění světa, resp. jazyka jako palimpsestu, něčeho, co je v něm latentně skryto a co z něj „přirozeně“ prosvítá, především však tvorba onoho „palimpsestu“, kdy oním prosvítajícím a „nosným“ textem může být známý popěvek, propagandistické heslo, modlitební zvyklost, přísloví, literární postava, známá báseň, ale třeba i nějaká vědecká či pseudovědecká definice, dokonce i recept z kuchařky etc. Pomocí asociací vniká do poezie v tolika rovinách a takovými cestami, že by jejich analýza jistě patřila do nějakého „tlustého žurnálu“ nebo akademického sborníku. Autor např. s velkou oblibou aktualizuje ustálená spojení obrazné povahy známá nikoli jen z idiomů, přísloví či okřídlených slov, ale vůbec ze světa uměleckého, slovesného či mediálního (průmyslu reklamního, zábavního nebo propagandistického). Stačí záměna slova ve frazeologismu či víceslovném pojmenování a máme místo krasobruslení „trojitý odpíchnutý břich“ (Zvuky noci). Kdo by neznal máchovské, tragické a jakoby rozervanecké „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. A seifertovské, poetistické, hravé „na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích“. U Sýse stejné motivy (smích, žal, hluboký, opozice uvnitř-vně) skrývají „dopisy odeslané v neděli“, kdy nechodí pošta a všichni, živí i mrtví, odpočívají, jako by nepotřebovali ničeho než návratu k sobě samým: „kondenzovaný žal / nadržený smích / hluboký v obálce žal“, ale také „zpožděné SOS“ nebo „pohlazení jež nepřijde včas“ (Co myslíš Jiří?). Ale to jsou stále jen aktualizace textu, byť s četnými narážkami a doprovodnými významy.

Výraznými tematickými okruhy, kolem nichž většina básní krouží, popř. je přímo centrizuje, jsou víno a dionýsovské povznesené veselí („Psát povinně? Jedině o víně!“), radost ze života v přítomnosti přátel, sklenice dobrého moku, pěkné lidové písně… Nejednou má podobné magické účinky milenecká láska, při níž „mé tělo na tvém na psí knížku hospodaří“ (Zvuky noci). Všudypřítomné jsou autobiografické motivy, ale nikoli jako ozdobná stafáž nebo samoúčel, ale jako sebeuvědomění a poznání minulého a snad i budoucího, šitého „horkou jehlou“ (Cestou z porodnice). Básně inspirované smrtí maminky a stylizované jako vzpomínka na ni patří k těm nejpůsobivějším. Tu a tam nejednou zableskne i tematika židovství, konkrétně judaismus (příznačná je báseň Tóra je boží roláda) i holocaust autorových předků z matčiny strany (Návrat nežádoucí). I jeho pojetí židovství je trochu rouhavé (díky bohu za něj), spíše než výsměch je v „boží roládě“ rozehráno a svinuto klevetění strážců věčných „pravd a lásek“. A pochopitelně nechybí tematika sociálně kritická, předvádění a panoptikalizace absurdit tohoto k mnohým krutého společenského systému a jeho režimních metamorfóz.

Na povrchu vystupuje toto vše jako prostá aktualizace, jako vzájemné přibližování vzdáleného, jako pole a terén sta a sta aluzí, narážek, přestrojení (travestie). Např. do prostoru Nerudovy Romance o Karlu IV. je vnesen erotický prvek jakoby z Písně písní, v podobě „Pocty paní Duškové z Velhartic“ s parafrází známé Nerudovy pointy (o českém víně a charakteru českého národa): „Od lýtek šplhej ke stehnům / vinice začne hojné víno rodit / jež trpké zdá se sice / Ty přichyl k němu ret a pyj / a neodtrhneš více“ (s. 11). Dochází tak místy k erotizaci skutečnosti literární i mimoliterární, což někoho urazí, jiného překvapí i malinko pohorší, dalšímu vykouzlí úsměv na rtech a někdo se začne až hurónsky chechtat. Zázračnost a magičnost se však skrývá v každé metafoře.

Některé básně jsou dedikovány přátelům a blízkým básníkům, uvedeny motty vážnými i těmi druhými: jsou to citáty výroků literárních postav i reálných persón, osobností i postaviček, které se vepsaly do paměti autorovy. Básně jsou dedikovány kupř. B. Brechtovi, M. Černíkovi, F. Dostálovi, L. Hessovi, A. C. Norovi, D. Strožovi, jsou psány jako „pocta Ondřeji Sekorovi“, k „památce Karla Aksamita“… A tak promlouvají postavy z Nezvalova Pana Marata, Haškova Švejka, z románů R. L. Stevensona, ze vzpomínek Fráni Šrámka, A. Rimbauda, J. W. Goetha ad. Podobně tak Sýsovými texty prosvítají, někdy v bizardním, jindy v mihotavém jiskření, Tóra (Šestá kniha Mojžíšova končí vzkazem „S Pánem Logem!“), Nový zákon (Epištola k Židům), J. Vrchlický („za trochu lásky šel bych do Sedlce-Prčice“), F. Halas („Chci se sám stát řízkem / být kýmsi smažen polykán a pochválen“), J. Verne („Písek je Protopaříž“), M. Gorkij („Leviatan skučí polykaje / mé dětství mé jinošství mé univerzity“). Někdy čteme koláž z metafor, kde si podávají ruce emblematické metafory a opisy z díla K. H. Máchy („Ztrhané struny zvuk“), V. Hálka („Kdo v zlaté struny zahrát zná“) a J. Hory („Struny ve větru“), ale ouha, ona lyrická poezie, přirovnávaná ke strunnému nástroji vyluzujícímu libou melodii, jest zahnána do kouta krutou pointou: „Slyš nářek ovčích střev / z něj zebe“.

Známe-li písně pijácké a rozverně milostné, lidovou tvořivost poněkud přisprostlou, anekdoty peprné, vyprávěnky burleskní až na hranici „dobrého vkusu“, jistě pochopíme básně podobné noty, plné rozvernosti, peprnosti a burlesknosti. Nosnými pletivy se ovšem stávají „žánry“ městského folklóru s jeho historkami, anekdotami, říkankami, písničkami etc. Je jasné, že právě tyto „veršíky“ budou autorovi předhazovány jako doklad pokleslosti vkusu. Proboha, to ten bobr je opravdu…??!!! A ta makarónská báseň Učitel národů…!!!???

Jakkoli se zdá, že Sýsovi je blízká a nejbližší lehká múza, těkavost, amébovitý pohyb, že není schopen „hloubek“, je v každé básni skryto něco, co by nemělo uniknout pozorným očím. Při dalším a dalším čtení jsou tyto vrstvy textu objevovány a zvažovány, což je dobrodružství ne nepodobné bláznivé jízdě na neřízených raketách metafor. Jistě, můžeme se těšit z nápaditosti, z mimořádné autorovy invence a smyslu pro paradoxy, ale nikdy by nám neměly uniknout ty roviny textu, k nimž nám cestu dláždí asociační spoje a tekuté písky palimpsestu. Nenajdeme je vždy v podobě přímého duchaplného konstatování, bonmotu nebo aforismu, a i zde je sporné, zda je možné je chápat doslova nebo jako parabolu (srov. je „lepší svobodně zdít / než za svobodna zednařit“), zda se nenacházejí spíše v kladení otázek a zasévání semínek pochybností a bystrozraku, popř. ve vrstvení a rozkmitávání různých nápadů, ve srážkách asociací, v kalambúrech a karambolech (srov. Tajnost nad tajnost). K tomu je někdy užito i dvojsmyslu, např. verš „Nikoli peklo nebylo vytopeno“ (báseň Ne) sám o sobě může znamenat jednak „v pekle byl chlad“, „peklo bylo uchráněno povodně“ nebo že prostě někdo někde zapomněl zatopit (žádné peklo, ani žádné teploučko). Nebo „Dokonalost korunuje kaz“ (Cestou z porodnice), kdy si podmět s předmětem mohou vyměnit místo. Jindy je čistě jazykovým médiem, médiem gramatiky zájmen („Nic proti ničemu / nikdo proti nikomu“), paronomázie („někdo proti nikomu / kanon proti nikonu“) a slovní hříčky („nic proti ničemům“) konturován obraz současné prázdnoty a bezčasí, „duto po převratu“ (Zamořená léta).

Poslední Sýsova básnická sbírka dává tušit, že autorova fantazie, invence, odvaha, kritické vidění a senzitivnost s věkem nic neztrácejí na své razanci.