MILAN BLAHYNKA

Rozprava o rozměru svobody a cenzury v kultuře se sotva může vyhnout termínu oficiální literaturaa umění, zasluhujícímu si pojmoslovné revize. Váša-Trávníček byli ve Slovníku jazyka českého (1937) velestruční: oficiální (nikoli –elní)=úřední.

Devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého (III, 1938-1940) je obšírnější: oficiální=jsoucí výrazem názorů příslušných rozhodujících míst, veřejnosti; cituje mj. TGM („byl jsem teď člověkem veřejným, oficiálním“) a Zeyera („Zkáza křesťanství byla, že se stalo oficielním náboženstvím“).

Tady už básník rozpoznal negativní účinek zoficiálnění. „Mluvím-li o Vrchlickém intimním, vylučuji z toho básníka reprezentativního a oficiálného, který Vrchlický také byl a býti musil; musil napsat například celou řadu básní k různým slavnostním příležitostem veřejným,“ napsal FXŠ.

A vysvětlil: „neboť byl de facto poeta laureatus své doby. Napsal dále řadu romancí a balad také skoro na objednávku, prostě proto, že tyto žánry byly v jeho době vysoce ceněny.“ K tomu dodejme: byly ceněny národní veřejností, nikoli víceméně národ utiskující mocí monarchie.

Vrchlický nebyl oficiální básník císařství, přestože ho sám císař jmenoval členem své Panské sněmovny. V ní pronesl jedinou řeč na podporu všeobecného hlasovacího práva, jistěže k malé radosti panovnického domu. Císařskou moc verši neslavil a ani jinak jí nesloužil.

Proto výraz „oficiální básník“ nemá u Šaldy význam apriorně pejorativní. V nekrologu JaroslavVrchlický a jeho dílo FXŠ neviděl minus v tom, že Vrchlický byl „oficiální básník český“ a dokonce „po své přirozenosti: rozený dvorský básník.“ To mu vůbec nevyčítal, naopak:

„Člověk je přímo nakloněn viděti v tom urážku osudu, že nedal zroditi se mu na některém malém renesančním dvoře italském nebo žíti mu na některém malém rokokovém nebo empirovém dvoře německém“, tam by se „mohl teprve vyžíti básnicky v tom, co tvořilo samu duši jeho duše…“

Problém Vrchlického „oficiálnosti“ Šalda spatřoval v tom, že Vrchlického duše a smysly se u nás nemohly nadechnout „uzrálého a sladkého kulturního vzduchu“ a z něho „sát a žít“, a že mu nezbylo tedy než pokusit se o nemožné: takovou kulturní atmosféru vytvořit svou gigantickou prací.

Nebývale vysoké frekvence a jednoznačně pejorativního významu dosáhl přívlastek „oficiální“ v exilových a samizdatových textech z let 1948-1989 o literatuře, jež tehdy vycházela jen s úředním povolením, a to často aniž dílo bylo skutečně „výrazem názorů rozhodujících míst“.

Básníci a umělci, kteří v letech 1948-1989 prožili dětství, dospívání, vstup do života jako adepti slovesnosti a jiných umění a pak vyzráli ve velké tvůrčí osobnosti, byli úplně jiného rodokmene než rozený oficiální, dvorský básník lumírovec: po staletích bez českého panovnického dvora, po dvou desetiletích demokracie a šesti letech drsné okupace jim byla všecka oficiálnost a priori protivná, cizí, nesnesitelná. To žel nechápou například dnešní oficiální Dějinyčeské literatury 1945-1989, jež míní, že například „pětatřicátníci“ nakonec „převzali roli vůdčích reprezentantů celé oficiální literatury“.

Nepřevzali a hlavně neusilovali převzít, bránili se jí, seč a pokud mohli, oficialita se až protivila jejich plebejství, ať už pyšnému plebejství venkovského typu vzpurných sedláků a lamačů kamene, ať hrdému plebejství jejich otců původně proletářů nebo někdejších podnikatelů a živnostníků, ještě před znárodňováním decimovaných bezohlednou konkurencí. Zmíněné akademické Dějiny české literatury 1945-1989 (IV, 2008, 331-2) si všimly a nezatajují, že texty „svým prorežimním laděním podporující politiku komunistické strany“ pětatřicátníci „jen zřídkakdy zařazovali do svých sbírek.“

Dějiny české literatury 1945-1989 přičítají tak pětatřicátníkům (a to vůbec ne k dobru) jakoby jejich zvláštnost, co bylo odjakživa normální praxí. Ani Vrchlický mnohá svá příležitostná oficiální veršování nevkládal do svých sbírek. Nečinil tak vždy ani Nezval; do žádné sbírky nepojal zdravice Rudé armádě, Čepobití tištěné k IX. sjezdu KSČ v Rudém právu aj.; ve sbírkách však tiskl i mnohé příležitostné verše, o nichž byl přesvědčen, že jsou dobrými básněmi. V sebraných spisech bývají verše mimo sbírky vydávány ve zvláštním svazku (u Vrchlického Žeň času, u Nezvala Pozůstalé básně).

Podle citovaných Dějin… se „nejagilnější členové této generace začali“ (všichni nejagilnější?) „i mocensky prosazovat a přebírat příslušné svazové a politické funkce“, ač si údajně dobře uvědomovali, „co to je poezie psaná na objednávku“. Tak se nepřímo opravňuje cejch „oficiální básníci“.

Tady je na místě otázka: existují nějaké důkazy o tom, že se „nejagilnější pětatřicátníci snažili mocensky prosazovat“, anebo je to jen dohad lidí soudících (možná podle sebe), že přece každý usiluje o mocenské pozice? Nevím, neslyšel jsem, že by se někdo z básníků devítky jakýmkoli způsobem dral nebo jen úslužně nabízel do funkcí, tj. do starostí, které jen berou čas a energii a odvádějí od básnické tvorby. Byl tu přece pořád v dobré paměti osud vynikajícího prozaika Jana Drdy, jemuž předsednictví ve spisovatelském svazu evidentně neprospělo – ani jeho tvorbě, ani jeho pověsti.

Jiná věc je, že moc, která není zcela padlá na hlavu, ráda své kritiky nebo (třeba jen potenciální) odpůrce (a takovými potencionálními odpůrci jsou vždy nevypočitatelní blázni básníci) pacifikuje nebo pokouší se získat. Zkrotl např. Josef Šimon, když se stal šéfredaktorem Odeonu? Jednal Michal Černík po zvolení předsedou Svazu českých spisovatelů podle představ panující moci, která jeho kandidaturu a zvolení připustila nebo snad dokonce předzjednala v naivní naději, že tohoto vlídného milého básníka ani nenapadne zlobit, například zvát do Svazu spisovatele, kteří byli po mnoho let tabu?

A je otázka, zda básníci přijímající nabízené posty a funkce vědomě riskovali, že si tím uškodí u veřejnosti, která nikdy nemá ani sebelidštější vrchnost v lásce. Věřili bláhově, že budou posuzováni i nadále hlavně podle svých knih? Riskovali, že budou paušálně ocejchováni jako „oficiální básníci“ a jako takoví že budou časem, dokonce velmi brzy nepřijatelní. Spoléhali na to, že své nabyté a jistě dost omezené „moci“ nikdy nezneužijí, že jim to všichni uvěří, a mysleli, že si tím ještě vylepší své jméno?

„Naše“ média si pořád ještě s někdejšími údajně „oficiálními“ básníky zadávají jen výjimečně. Řídí se neexistujícími, ale tím neúprosnějšími černými listinami. Akademické Dějiny české literatury 1945-1989 se cejchování pětatřicátníků chytře vyhýbají, dobře si vědomy, že ostrakizující nálepky, od nichž se však nedistancují a před nimiž nevarují, byť jsou běžné, podnes básníkům těžce křivdí.

V období 1948-1989 se dá označit za „oficiální“ vlastně všecka u nás legálně vydávaná poezie, neboť žádná publikace nemohla do knihkupectví bez úředního razítka a do jisté míry byly trpěny jen soukromé bibliofilské tisky o velmi malém počtu výtisků. Nicméně se zpeiorativnělým přívlastkem „oficiální“ už více než čtvrt století diskvalifikují, vytěsňují, odrovnávají jen básníci, kteří se nevzdali (třeba až v poločase jako např. Karel Šiktanc) své socialistické naděje, ačkoli oficiálně publikovali i její někdy ani nepříliš dobře utajení odpůrci.

Zatím bylo zveřejněno jen málo dochovaných dokumentů o tom, jak pětatřicátníci, jakmile se ocitli v mocenských postech a funkcích, nabízeli exilovým a samizdatovým autorům možnost návratu mezi legálně publikující (někteří té příležitosti využili), a dokumentů o odmítnutí takové možnosti.

Není třeba spekulovat o důvodech takových odmítnutí. Jsou pochopitelné. Pretendenti budoucích mocenských pozic nestáli o žádné dorozumění s údajně oficiálními básníky, měli přece zálusk na jejich totální vytěsnění. Navíc se strašně báli, že by mohli přijít o mučednickou korunu cennější nad zlatou.

Po listopadu 1989, kdy se stát vzdal povinnosti pečovat o rozvoj, ba samu existenci celé naší národní literatury a vrhl ji na pospas volnému trhu, je mnohem jednodušší rozpoznat, co je poezie (a umění vůbec) „oficiální“. Jednoznačně oficiální je vše to (to málo), co hmotně podporuje stát.

Ten granty, cenami aj. podporuje jen tu poezii a literaturu, jejíž autoři jsou nejvíce oddáni světu volného trhu. Ti by se sice strhali jeho velebením a skandalizováním jeho kritiků, ale jako klíšťata se drží míst a publikačních možností tam, kde plat a honoráře nejsou zcela vydány na milost byznysu.

Za zaznamenání na věčnou paměť stojí, že oficiální podpora slovesných tvůrců, neexponujících se nejstátotvorněji, ve srovnání se sumami vynakládanými na všelijaké atrakce, ohňostroje a show by vůbec nezatížila státní rozpočet. Poezie je však nelidskému světu byznysu nebezpečná.

Neboť se vzpírá tzv. dobrým mravům a regulím prakticky každé společnosti.

Za první republiky se oficiální podpory dostávalo autorům bez ohledu na národnost, politické přesvědčení a oddanost panující moci, a tak užívání epiteta oficiální o autorech a díle nebylo běžné, neužívalo se ani o sběratelích státních cen a poživatelích státních penzí. Závistivci nepsali o literátech oficiálních, ale „hradních“. „Oficielnost ať pravá či levá“ soudila revue Lumír, „nesvědčí básníkům.“

Nejlepší básníci let 1948-1989 se nechtěli jevit jako „oficiální“ a panující moci, diskreditující jejich ideály, proto jí odváděli jen nejmenší myslitelnou daň. Byli si vědomi, že „oficialita“ vrhá na tvorbu nežádoucí stín.

A tak jsme u paradoxu: plně oficiální je až ta dnešní „kritika“ osočující z „oficiality“ básníky, kteří byli a jsou stále jen sví, nepřitírali se a nepřitírají, nelísali se a nelísají k panující moci, a žádají-li o granty, činí tak u vědomí, že je patrně zas nedostanou. Neboť moc se jejich hodnot moc bojí.

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na témaRozměr svobody a cenzury v kultuře