Karel Sýs hovoří s Emilem Hruškou

Literatura faktu patří k nejprodávanějšímu literárnímu žánru, ať už jde o autory české nebo zahraniční. Čím bys to mohl vysvětlit a co o tomto žánru soudíš?

Soudím o žánru literatury faktu, že se bude stále rozrůstat a kvést, neboť jeho hnojivem je chuť čtenářů po poznání, podaném mu nikoli suchopárně až únavně, ale jaksi pohostinsky, dle chuti. Otázky a hledání, spojené se zájmem lidí o historii, politiku či osobnosti, nejsou ve století elektronické komunikace vůbec vyčerpávány obrovským kvantem dostupných informací, začasto předkládaných syrově, surově, ale hlavně často anonymně. Na autora literatury faktu si lze sáhnout, vidět jej, a také je možno vybrat si mezi autory toho, jehož poetika ve smyslu stylu tvorby mi vyhovuje. Tak to napsal ten a ten, a já se mohu přístupnou i snad zábavnou formou poučit, mohu s ním polemizovat a stále ho vidím. Vím, kdo je „pachatelem“!

Tím si vysvětluji také to, proč patří literatura faktu k nejprodávanějšímu žánru, alespoň v Čechách. Možná s tím souvisí razantní úbytek vzdělanosti v humanitních vědách (v přírodních však také), kdy vzdělání a komunikace jsou nahrazovány zvládáním počítačových programů a vyťukáváním SMS plných pravopisných chyb… Tedy to, že člověk, který ještě úplně nezblbnul, nějak podvědomě tíhne k věcným, ale jazykově a stylisticky dobře napsaným knihám faktu, které mu svým způsobem nahrazují – pokud jde o člověka, který čte a má knihy rád – i prózu, jež hyne – možná se pletu – na úbytě. A to pokud jde o dobrá díla, nikoli o krvavé fantasmagorie, životy tzv. celebrit a kuchařky, kterými jsou nacpány Levné knihy. Mám samozřejmě na mysli kvalitní knihy literatury faktu, neboť i tento žánr zaznamenává mnoho grafomanů a rádobyautorů neznalých jazyka ani základů řemesla.

Ty sám jsi nejen autor literatury faktu, ale taky prozaik a básník. Připomenu třeba básnickou sbírku Krizový stav, prózy Muž dvou rakví nebo My, hoši z pohraničí. Především ale „faktické“ tituly Pán protektorátu, Peripetie sudetoněmeckého principála, Aktovky v dějinách, Nacisté a české poklady… Co tě vede k tomu, opustit básnickou imaginaci a pustit se do historie, do nastolování otázek a přinášení odpovědí, které jsou i kontroverzní? Souvisí nějak literatura faktu s „běžnou“ prózou nebo dokonce s poezií?

Literatura faktu představuje podle mne amorfní rozhraní mezi literaturou odbornou a třemi hlavními literárními druhy: epikou, lyrikou a dramatem. Souvisí nejvíce s epikou, tedy s prózou, ale fakta lze koneckonců zpracovat i formou epické básně nebo dramatizace – tady bych uvedl zejména rozhlasovou dramatizaci skutečných událostí či života známých osobností. Ano, kdysi jsem jaksi spontánně „pokoušel“ poezii a prózu, než jsem, vlastně už cele, přešel do mnohobarevného lesa zvaného literatura faktu. Tento les mě prostě odlákal a získal si mě, a já jsem v něm našel svůj posed.

Jako každý žánr je literatura faktu dobrá a špatná. Jaké atributy by měla mít ta dobrá? A co znamená napsat dobré dílo literatury faktu z hlediska nároků na autora, a to i osobnostních?

Těch atributů je celá řada. Dobrá literatura faktu by měla vyvěrat z dobrých pramenů. Co jen existuje knih, jejichž autor si opatřil na dané téma tři čtyři publikace (nejlépe jen české, neb v cizích řečech jaksi nečte) a z nich vypotil „dílo“ čtvrté nebo páté! Pokud autor literatury faktu nepracuje s různými a relativně četnými prameny, je to poznat. A navíc – vždyť je to pro samotného autora úžasné dobrodružství, pátrat po zdrojích, navštěvovat místa událostí, mluvit s lidmi, fotografovat… Při psaní literatury faktu „sicflajš“ nestačí, nutno respektovat také to, že vlka živí nohy… Možná to bude znít jako klišé, ale odpovědný autor literatury faktu nesmí fakta překrucovat v intencích svého světonázoru, pozitivních nebo negativních emocí k dané látce. Autoři prózy mají vždycky pravdu. Nikoli autoři literatury faktu. Ti se jí však mohou dotknout. Tím doufám odpovídám i na poslední část otázky.

Dá se mluvit o české škole literatury faktu? O tradici? Koho bys zařadil mezi přední české autory tohoto žánru, ať současné či už nežijící?

Tradice české literatury faktu je dlouhá a pestrá. Podle mne sahá až do počátku 17. století, kdy Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic napsal dílo Putování aneb Cesta z království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. Nebo že by to šlo dokonce až ke Kosmově kronice?

Pokud jde o autory, omezím se jen na ty moderní, tvořící v posledním půlstoletí, a uvedu namátkou ty, kteří mě, jak se říká, oslovili: Jaroslav Andrejs, Ludvík Souček, Roman Cílek, Karel Kašák, Rudolf Kalčík, Jiří Mucha, Dušan Hamšík, Zdeněk Hrabica, nelze opomenout Miroslava Ivanova, autora však kontroverzního, a to i osobnostně, dále pak Zdeněk Mahler, Ivan Brož, Luboš Taraba, Ota Holub, Bořivoj Čelovský, Stanislav Motl, Jaroslav Kmenta, a mohl bych pokračovat. Česká literatura faktu má řadu dobrých autorů.

Jakou budoucnost má podle tebe literatura faktu? A proč právě takovou?

Myslím si, že na tuto otázku jsem už odpověděl. Budoucnost má skvělou. Nebo – lépe řečeno – mohla by mít. Pokud bude mír.