MARIE VESELÁ

Perla

Říká se,

že ta bílá slza

smutek nosí,

nevěřím,

i radost pláče

perly rosy,

nebo ráno

tráva smutní,

když noc

odchází,

protože se

nedočkala.

Labutí píseň

I dnes,

když po šesté

svíce zahořela,

jak lilie

bílá

se skvěla celá,

když nadechl se

plamen.

To, co žilo,

jako píseň labutí

do hlubin

nezapadne jako

kámen,

v modlitbě

k tobě,

není slovo

amen.

Co zůstává

Když uprostřed ledna

je cesta zavátá,

čekám

na první poupata.

Je to první

dobrá zpráva,

tak, jako ta,

co odcházející

člověk

zanechává,

když život končí

smutek nemá

břehy,

co zůstává

je ruky stisk

a pohlazení plné

něhy

a láska,

co nikdy

neumírá.

Jaro na Vysočině

Podej mi ruku,

projdem se spolu

českou zemí,

sladkou

i hořkou

vůní luk a lesů,

touhu po té

pouti s tebou

tak dlouho

v sobě nesu.

Teď, v březnu,

když už

napršely

zlaté deště,

vrby pročísly si

vlasy,

vlny v řece

drnkají o kamínky,

jak kytary –

pod splavem

slyším soprány

i basy.

Meruňkový sad

Zahrada meruněk

nad Dyjí,

budí se k jaru,

stromy mají už

růžová, nedočkavá

ústa,

chodníček k brance

zarůstá

a ty,

spíš na pahorku

v Polabí.

Korunami stromů

občas

chvěje vítr,

občas

i trávu pohladí.

Po nebi táhnou

bílé labutě,

labutě bílé

z Polabí.

Ztracená báseň

Ztratit báseň

znamená

ztratit dítě

v davu.

Horečně hledám,

skoro ztrácím

hlavu.

Papíry víří jako

běláskové,

nejlepší je přece

vždycky to poslední,

to, co je nové.

Po měsíci

najdu,

ó to shledání,

šťastný úsměv,

tichý podiv

a světe div se

zase škrtání.