DUŠAN SPÁČIL

Některé knížky v dobrém slova smyslu vyděsí. Třeba básnická sbírka Evy Frantinové Časovaná růže. Dvousetstránkovou knížku tvoří jen tři básnické skladby. První z nich, titulní, má 160 stran! Je to elegické pásmo psané volným veršem. Bez jediného mezititulku či jiného členění. Bez jasně definované dějové linky. „Který čtenář si na něco takového troufne v době, v níž kulturním vzorem jsou písničkové texty a klipy či příběhy Harrho Pottera? Nejspíš jich moc nebude,“ pomyslíte si v prvním okamžiku.

Jenže když jsem si Časovanou růži přečetl, vytanulo mi doporučení i pro ty, kdo vyrostli spíše než na Apolinairovi či Nezvalovi na současné popkultuře. Evina nová sbírka je totiž jednou z těch knih, která vás po otevření vcucnou jak chmurný lexikon kouzel mága pravda poněkud realističtějšího než je H. P. Ta kniha je temný kůň, na nějž nasednete a z nějž dokážete rozechvěle sestoupit či spíše vyčerpaně spadnout až s posledním slovem.

Chmurný, temná: těmito epitety ovšem zároveň naznačuji, že to není žádné lehké frivolní čtení. Časovaná růže je bilančním – a dosti trýznivým – ohlednutím za mládím i dospělostí, i za stíny dob předcházejících básnířčino narození (valná část Eviných příbuzných zahynula za 2. světové války v koncentráku). Za dobou totality i za dobou polistopadového zmatku. Až impozantní je přitom autorčina schopnost – trochu jak Bohumil Hrabal – vylovit z paměti ty správné střípky a vymodelovat tak znovu tvář doby, která se dnes ztrácí pod nánosy smyšlenek a frází. A dojemná je citovost osobního příběhu, který připomíná, že skutečná láska i přátelství trvají i desetiletí poté, co naši drazí odešli.

Ještě jedna asociace mi vytanula s Evinou trochu nezvyklou sbírkou. A to, že takovou knihu mohl napsat jen muzikant na slovo vzatý. Zkusím to vysvětlit.

Shodou okolností těsně před tím, než jsem tuto knížku přečetl, mluvil jsem s jedním nekonvenčním skladatelem. Vyrůstal tak jako já (či Eva) v době, kdy všude kolem duněl bigbeat. Navíc vizuálně je to zjev vyloženě rockový. Odhadoval jsem ho proto na jednoho z těch, kteří začínali svou kariéru v beatové kapele, kterou založil se spolužáky. Vyvedl mě z omylu. Žádné hraní po sklepech. Vždycky poslouchal vážnou hudbu. „A je to tak i teď – pravda, rád ocením hudební nápad v písničce, dokonce si i rád napíšu nějaký song. Ale popravdě řečeno, písnička prostě skončí za tři minuty. Je to skladba krátkého doletu,“ vysvětlil, proč si i dnes raději poslechne Beethovena než U2.

A nějak tak se dívám i na zatím poslední sbírku Evy Frantinové. Časovaná růže se má k většině současné básnické produkce jako vážná hudba k hitu skupiny Lucie. Nic proti hitům. (Mimochodem. Frantinová vzdělanou hudebnicí opravdu je – vystudovala konzervatoř, dodnes učí hře na housle.)