Znamená rozpad SSSR a porážka evropského socialismu „konec dějin“?
Někteří upozorňují, že rozpad SSSR a společenství institucionalizovaných evropských socialistických státu posílil Spojené státy a vůbec kapitalismus natolik, že americký učenec Francis Fukujama mohl označit liberální kapitalismus za poslední alternativu vývoje a nazval ji „koncem dějin“ ve smyslu definitivního vítězství kapitalistického společenského systému (vydal o tom stejnojmennou knihu Konec dějin).
Je tomu skutečně tak? Vždyť ani americký establishment (jako mocenská elita) nevěřil, že by se SSSR mohl tak lehce rozpadnout. Zpočátku nebyl na to ani připraven a obával se, že z toho vznikne chaos v tak silné jaderné velmoci světa s možnými důsledky pro celý svět. Ale po neúspěšném pokusu M. Gorbačova o přestavbu společnosti, kdy šlo spíš o naplnění jeho mocenských ambicí a skupiny kolem něj než o společenské reformy pro lidi, a zejména poté, kdy USA získaly přímý vliv na prezidenta B. Jelcina, který inicioval rozpad SSSR, začal tam establishment usměrňovat vývoj po svém.
Zánikem SSSR byla odstraněna jediná reálná protiváha Spojeným státům. Obě supervelmoci se předtím dlouho učily respektovat jedna druhou. Amerika měla strach hlavně z vojenské síly SSSR a západní Evropa z míry vyzbrojení a bojeschopnosti Varšavské smlouvy. USA a SSSR pečlivě dbaly o to, aby nedošlo (třeba z omylu) k termojaderné válce mezi nimi. Pracoval jsem v USA dlouho jako diplomat a mohl bych o tom uvést mnoho příkladů. Zmiňuji to i ve své knize Neopomenutelné maličkosti (z diplomacie i odjinud), která vyšla ve vydavatelství OREGO v roce 2013.
Sjednocený globální velkokapitál se zánikem SSSR zbavil obávaného protivníka, který hájil práva pracujících všude, a dokázal se rozhodně postavit i za práva koloniálních a závislých národů. Z veliké hospodářsko-finanční krize konce 90. let, zrovna tehdy, kdy se dostal do hospodářských potíží SSSR a evropský socialismus, kapitalismu jako zázrakem z nebes pomohly obrovské hodnoty těchto zemí, dosahující několika desítek bilionů (ne miliard!) dolarů, které na Západ přelili velcí „privatizéři“, spekulanti a všichni ti, co si mohli mezi prvními beztrestně ukrojit největší krajíce z koláče státního a národního majetku v bývalých socialistických zemích v tzv. právním vakuu. Paradoxně plody rukou pracujících zemí budujících socialismus zachránily proti jejich vůli kapitalismus od kolapsu.
Ještě horší krize, hlavně finanční (bankovní), udeřila na kapitalismus v roce 2008. Vzešla přímo z USA a zasáhla celý svět, někde více, jinde méně, avšak vážně ohrožovala už samu podstatu kapitalistického systému. Na jeho záchranu státy napumpovaly do velkých bank obrovské zdroje ze svých rezerv vytvořených rovněž daňovými poplatníky, aby dodaly novou krev pro transfuzi systému, který se ocitl na „jednotce intenzivní péče“. Zejména USA se kvůli tomu ještě více zadlužily. Jejich vnitřní i vnější dluh je obrovský a již přesáhl míru únosnosti. Jiný stát by byl dávno v hlubokém bankrotu. USA nyní potřebují urychlenou akumulaci kapitálu, kterou establishmentvždy v minulosti hledal ve válkách. Dnes mu však jde o takové války, kde bojují za zájmy USA většinou jiní, aby ztráty vlastních vojáků neznepokojovaly americké veřejné mínění, které zejména po vietnamské válce bývá na ně už hodně citlivé. USA dnes potřebují války vedené cizíma rukama, avšak americkými zbraněmi. Jen bomby a rakety budou řídit Američané z výšky a z dálky. Na zemi ať hynou jiní.
Dosti paradoxní, ale ne nepochopitelné z hlediska působení globalizace je to, že dostávat se z krize roku 2008 pomohla Americe rovněž Čína. USA jsou největším odbytištěm čínského zboží a Čína má v USA kolosální investice ve výrobě, v bankách, v cenných papírech i jinde. Kdo by chtěl nechat padnout takový stát a o tu hodnotu přijít?
Zůstanou Spojené státy podle tvého úsudku nadlouho jedinou globální supervelmocí usilující o ovládnutí světa?
USA jako jediná supervelmoc prosazují dlouhodobě své zájmy v globálním měřítku. V tom jsou předvídatelní a důslední. Ještě mají na to dostatek prostředků, ale jak říkal Archimédes, každá sila se váže, tedy vyčerpává. Tak, jak tomu bylo v případě SSSR, který rozložili zevnitř, podobně mohou skončit i Spojené státy. Osobně si myslím, že USA čekají tak do deseti patnácti let velké sociální otřesy, které mohou přerůst i do občanské války. To už nebude válka mezi Severem a Jihem, ale mezi bohatší a chudou Amerikou, včetně nespokojených národnostních skupin černochů, Indiánů, Latinoameričanů, Asijců atd. Válka mezi skupinou vykořisťovatelů, spekulantů, vyděračů, rasistů a těmi ostatními. A nebude lokalizována na jednu část země, jako byl loni například Baltimore. Zachvátí mnohé části rozlehlé Ameriky. Nepomůže ani Národní garda s dobře vycvičenými a vyzbrojenými záložníky z různých válek. Hněv lidí a snaha žít po novém způsobu převálcuje tuto velikou, bohatou na přírodu a pohlednou zemi. Poté se začnou kymácet poměry v Evropě, zejména západní, a už to bude i tady. V takové situaci nečestným zbohatlíkům v bývalých socialistických zemích, včetně naší, nepomůže ani ochranný deštník NATO, pod který tak spěchali hlavně proto, aby byly chráněny jejich nahrabané majetky.
Jestli si někdo myslí, že jsem fantasta nebo zlopřejný hlupák, tak bych mu mj. doporučil, aby si přečetl knihu prominentního amerického politologa Zbygniewa Brzezinskeho, který určitě není levičák, a je dobře informovaný o poměrech doma. Kniha je z roku 2013 a má název Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power (Strategická vize a krize globální moci). Píše v ní, že Amerika má šest kritických oblastí, které ji ohrožují. Mám s sebou výtah z jeho myšlenek:
1. Zvyšující se obrovský dluh. Jen veřejný dluh USA je už kolem 60 procent jejího HDP. Rostoucí zadluženost zvýší podle něj zranitelnost země, ohrozí postavení amerického dolaru jako světové rezervní měny, podemele roli USA jako hospodářského modelu, jejich vedoucí roli v organizaci G-20, Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu, omezí schopnost zlepšit poměry doma a též americkou kapacitu nutnou pro vedení válek.
2. Druhou hrozbou je defektní americký finanční systém. Představuje časovanou bombu hrozící nejen americké, ale taky globální ekonomice vzhledem k riskantnímu a velikášskému postupu. Vytváří morální hazard vyvolávající pobouření doma a negující americké postavení v zahraničí tím, že prohlubuje vlastní sociální problémy. Excesy, nevyrovnanost a neodpovědnost amerických investičních bank a investičních společností, posilovány neodpovědností Kongresu v oblasti některých deregulací financí, jakož i spekulace Wall Streetu, urychlily finanční krizi roku 2008 a následnou recesi, které vyvolaly hospodářské těžkosti milionů lidí. Krize roku 2008 podle Brzezinského prohloubila příkop v životních podmínkách těch, co stáli na vrcholu tohoto finančního systému a zbytkem země.
3. Další hrozbu vidí v rozšiřující se nerovnosti v příjmech. Uvádí, že podle US Census Bureau se v USA tato nerovnost prohlubuje od roku 1980. Horních 5 procent dostávalo 16,5 procenta z celkového národního důchodu, zatímco 40 procent chudších domácností jen 14,4 procenta. K roku 2008 se rozdíl ještě prohloubil na 21,5 procenta v prvním případě a 12 procent ve druhém. Podle oficiální statistiky americké národní banky Federal Reserves v roce 2007 pouze jednomu procentu nejbohatších rodin v USA patřilo ohromujících 33,8 procent celkového národního bohatství země, zatímco chudší rodiny vlastnily jen 2,5 procenta z něj. Tohle zařadilo USA v globálním porovnání na první místo v sociální nerovnosti mezi vyspělými ekonomikami světa. Sociální mobilita zde stagnuje již několik desetiletí, zatímco nerovnost v příjmech rychle roste.
4. Dalším nedostatkem, na který Brzezinski upozorňuje, je americký vzdělávací systém a úpadek infrastruktury země.
5. Za velikou zranitelnost USA považuje též její veřejnost, která ví jen málo o zbytku světa, o globálním zeměpisu, o současných událostech, nebo dokonce o klíčových etapách světových dějin, což částečně vyplývá z nedostatků vzdělávacího systému. Průzkum ukázal v roce 2006, že mezi dospělými mladými Američany bylo 63 procent těch, kdo nemohli najít Irák na mapě, 75 procent nemohlo najít Irán a 88 procent Afghánistán, a to v době drahé americké vojenské přítomnosti v této oblasti. 30 procent z nich nevědělo, proč bylo založeno NATO a proti komu bojovaly Spojené státy v 2. světové válce.
Úroveň těchto neznalostí je podle Brzezinského způsobená rovněž absencí informační kvality mezinárodního zpravodajství. S výjimkou snad pěti velkých novin a místního tisku, americké TV poskytují velice omezené zpravodajství o skutečných příčinách a důsledcích událostí ve světě, když pomineme informace o senzačních nebo katastrofických událostech. Kumulativním efektem takové neznalosti je to, že veřejnost více podléhá demagogicky vyvolávanému strachu, zvláště podnícenému teroristickými útoky a cíleným zpravodajstvím ze světa, řízeným z mainstreamových center. Tato neznalost dělá z amerického politického prostředí živnou půdu pro extremistické zjednodušování, podporované zainteresovanými nátlakovými skupinami, místo toho, aby se pozornost soustřeďovala na objektivní hodnocení složité globální reality doby.
6. No a šestá přítěž je podle něj uzamčený a vysoce stranický politický systém. Politický kompromis se v USA stal velmi prchavým zčásti proto, že média, zvláště TV, rozhlas a blogy jsou stále více v područí stranických sporů, zatímco relativně neinformovaná veřejnost je náchylná k manichejské demagogii. Zároveň to přiživuje představu o americké neschopnosti řešit tíživé sociální potřeby.
Brzezinski tvrdí, že existující politický systém USA je vysoce závislý na finančních dotacích na politické kampaně, a jako takový je stále zranitelnější před dobře dotovanými, avšak úzce motivovanými domácími i zahraničními nátlakovými skupinami a lobbisty prosazujícími své zájmy na úkor celonárodních. Ještě horší je, jak potvrzuje studie Rand Corporation, že „tento proces s hlubokými kořeny do šířky i hloubky a s politickou polarizací sotva lze lehko změnit… Země se nachází v etapě pokračující politické války mezi levicí a pravicí.“
No a ještě jedna věc je důležitá pro charakteristiku příčin možného výbuchu nespokojenosti. Brzezinski ji vidí, a myslím oprávněně, v tom, že USA uplatňují nadále podle své potřeby Monroeovu doktrínuk zemím latinské a karibské Ameriky, znamenající, že „Amerika patří Američanům“, kterou podle mne ovšem chápou spíš tak, že celá tato Amerika patří USA. Brzezinski připomíná, že v roce 1848 USA zabraly Texas, Kalifornii a americký jihozápad (Arizonu, Nové Mexiko atd.). Odtrhly tak od Mexika více než 50 procent území. Dnes na území USA je kolem 31 milionů lidí, kteří jsou etnicky spojeni s Mexikem. Brzezinski v této souvislosti dokonce vynalezl pojem „teritoriální sebeurčení“, které podle něj znamená, že přítomnost mnoha bývalých Mexičanů v USA by mohla jednoho dne vyvolat nepokoje a pokusit se tato území vrátit zpět rodnému Mexiku. Takové vyhlídky tedy má z pohledu zasvěceného amerického profesora i praktika citadela dnešního kapitalismu – Spojené státy.
Jak vidíš perspektivu americko-ruských vztahů po letošních listopadových prezidentských volbách v USA?
Hodně bude záležet na tom, zda zvítězí ve volbách republikánský nebo demokratický kandidát. Republikánští prezidenti se v minulosti více zasloužili o strategické dohody s SSSR na principu přibližné parity, což potřebuje jako sůl dnešní velice riziková doba, v níž systém závazných záruk mezi hlavními raketo-jadernými velmocemi byl téměř zcela demontován. Ne vinou Ruska. Spojené státy (za prezidenta G. W. Bushe ml.) první denuncovaly smlouvu, kterou měly USA s SSSR o protiraketové obraně. A právě ta byla fundamentem strategické rovnováhy a bezpečnosti. USA a celé NATO, v němž menší evropské státy (včetně bývalých členských zemí Varšavské smlouvy), jako kdyby jim chyběla historická paměť, nyní účelově přiživují rusofobii, která umožňuje Američanům obkličovat ruské území jako mohutnými kleštěmi. Je naivní si myslet, že Rusko si klekne na kolena a nebude přijímat účinná protiopatření, čímž se ovšem situace ještě více vyostří v neprospěch celé Evropy. Návrat ke smluvně zaručeným strategickým dohodám, které budou respektovat oprávněné zájmy obou stran, je proto sine qua non garantované bezpečnosti.
Nemyslím si, že po amerických prezidentských volbách vztahy USA – Rusko, NATO – Rusko, i v tom lepším případě, budou procházkou po Něvském prospektu. Rusko, aby jej USA respektovaly tak, jako bývalý SSSR, potřebuje nejen rostoucí vojensko-strategickou schopnost, kterou nepochybně má, ale především vyšší ekonomickou výkonnost a větší objem konkurenceschopného hospodářství. SSSR se v době největšího rozkvětu podílel na tvorbě světového HDP asi 18 procenty, zatímco ruský podíl dnes je mezi 5–6 procenty. Rusko však má předpoklady pro podstatný rozvoj, a to jak pokud jde o možnosti územní, surovinové, tak i energetické. Chybí mu ovšem účinný systém řízení a racionální podpory výrobních i podnikatelských aktivit v průmyslu, zemědělství a službách, rozumné stimuly včetně kreditování a poskytování výhodných úvěrů, správná dělba práce na tak obrovském území, ale i jiné věci. Mezi nimi např. udržet oligarchy mimo velkou politiku, stimulovat je, aby zisky drželi doma a nepřelévali je do tzv. daňových rájů. A hlavně co potřebuje v první řadě, je vskutku mravenčí každodenní práce lidí tak, jak to umí Číňané. Kéž by si tohle Putin a jeho sestava lépe uvědomovali na prospěch země i míru ve světě.
Ptal se KAREL SÝS