FRANTIŠEK J. KOLÁR

V podzimních měsících roku 1940 jsme se stěhovali z Chomondeley Parku do výcvikového prostoru Leamington Spa, který se nacházel nedaleko Birminghamu. Tam začal normální vojenský život s cvičákem a důkladnou bojovou přípravou. Naše jednotka se proměňovala v obrněnou pancéřovou brigádu, z mého útvaru se postupně stávala tanková jednotka. Já měl na tehdejší dobu značnou tělesnou výšku, do tanku moje postava příliš nepasovala, takže jsem byl na nějaký čas přidělen k osvětovému náčelníkovi, kterým byl proslulý plukovník Roman Kokrda, který krká u krba, jak jsme posměšně říkali, když velel našemu uprchlickému transportu z Bělehradu do Sýrie. Že mě k sobě povolal, za to mohlo to, že Kokrda, jezdecký důstojník z legií, kromě válčení zřejmě nic neuměl, ničemu nerozuměl, neznal jazyky a byl v anglickém prostředí naprostým cizincem. Tak se nutně musel obklopit několika lidmi, kteří byli schopni mu něco přeložit z angličtiny, napsat dopis a podobně. To nebyli politruci, jen takoví pomocníci, aby oficír mohl plnit své základní povinnosti. U plukovníka Kokrdy jsem byl s JUDr. Karlem Finkem, pražským právníkem, s nímž a jeho ženou, Angličankou Sylvií, jsme se přátelili i po válce. Obětavě pomáhali mé rodině, když jsem byl v padesátých letech nezákonně vězněn. U plukovníka Kokrdy jsme spolu dělali slovník a učebnici angličtiny pro vojáky, což bylo v té době velice potřebné a prospěšné. Dalším naším úkolem byla přednášková činnost.

Díky tomuto svému zařazení jsem se také dostal do blízkosti armádního deníku, který se jmenoval Naše noviny. V jejich čele byl pozdější redaktor Svobodných novin a Lidové demokracie Dr. Rostislav Kocourek. Byl to zastánce masarykovských idejí, důsledný demokrat a antifašista, člověk, který v tehdejších podmínkách v armádě, kde řada oficírů tíhla k agrární straně nebo dokonce k fašizujícímu Národnímu sjednocení, představoval pokrokový ideový proud, který vyznačoval i jím vydávané noviny. Rostislav byl jedním z bratrů Kocourkových, z nichž další, František, byl novinářem, statečným rozhlasovým reportérem. Zemřel v nacistickém koncentráku v Osvětimi. Stejně tak bratr Miloš pracoval v novinách, v rozhlase a po válce i v televizi.

Poněvadž naše skupina osvětového náčelníka působila ve stejném domečku jako redakce Našich novin, tak jsem s nimi někdy spolupracoval, napsal jsem pro ně třeba nějaké fejetony, byli rádi, že to pro ně někdo dělá. V redakci ještě pracoval haškolog Zdena Ančík, už před válkou člen KSČ. Psal humoristické básně a povídky a v Londýně roku 1944 vydal pro vojsko i veselou knížku Scvrk se nám cvrk, která v nadsázce přiblížila náš čtyřletý vojenský život. Po válce pracoval u Václava Kopeckého, přežily ho však hlavně jeho zásluhy o přiblížení díla Jaroslava Haška. Rychle jsem se skamarádil se Zdeňkem Kováříkem, malířem a kreslířem, ilustrátorem Našich novin. Vytvořil nemálo obrázků dokumentujících denní život v jednotce. V redakci jsem měl přátele, kteří mi byli názorově blízcí a ani Kocourek mi po lidské stránce nevadil, třebaže jsem s ním několikrát polemizoval. Jednou napsal do Našich novin článek, který velice sprostě napadal německé antifašisty, kteří působili v armádě. Bylo jich tam hodně, byli to sociální demokraté a komunisté, kteří včas utekli ze Sudet do vnitrozemí a potom odešli do emigrace a armády. Kocourek žel trpěl nacionalistickými protiněmeckými emocemi, které promítl do svého textu. Já na to reagoval v londýnské Nové svobodě článkem Hurráinternacionalisté, v době, kdy už němečtí antifašisté byli zpět u bojových jednotek. Článek se líbil paní Patzakové, kunsthistoričce, překladatelce a redaktorce časopisu. Ta mi velice fandila, bylo mi něco přes dvacet a ona už byla starší žena, viděla ve mně nadějného autora, mé komunistické smýšlení brala jako dětskou nemoc, ze které se brzy vylížu. Tak u mne objednávala i velice závažné materiály, měla liberální, demokratický přístup, moje názory respektovala. A stejně i její manžel, šéfredaktor Václav Patzak.

Ve své polemice, samozřejmě velice slušné a neosobní, jsem se pokusil německou otázku vysvětlit, odmítl jsem odsuzování lidí jen pro jejich národnost, bez ohledu na jejich názory a postoje. S doktorem Kocourkem jsem ještě několikrát v různých věcech polemizoval i na stránkách Našich novin. Samozřejmě, že jsme diskutovali na nejvyšší úrovni slušnosti a zdvořilosti. Koneckonců jsme si tam nic sprostého ani dovolit nemohli. A Rosťa Kocourek mě potom přizval k oficiální spolupráci, došlo k tomu po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem.

Vojenská veřejnost, ale i běžní lidé v Anglii nevěděli příliš o tom, co se v Sovětském svazu děje. Naše noviny využily toho, že dík svým vztahům s londýnským vedením KSČ jsem přece jen měl více informací. Tak jsem jim napsal čtyřstránkovou přílohu, náš kreslíř k tomu přidal portréty Stalina, dalších nejvyšších činitelů a maršálů. V textu jsem přiblížil základní údaje o Sovětské armádě a Sovětském svazu, to co jsem pokládal za nejdůležitější. A pak jsem už s Našimi novinami spolupracoval až do konce války.

Svoje nejdůležitější články, jak už jsem zmínil, jsem psal pro Novou svobodu a Nové Československo. Snažil jsem se o principiální stati, byl jsem mladý a měl jsem ctižádost být seriózní a na úrovni. Vyjadřoval jsem se skutečně k věcem, které tehdy byly důležité. Pouštěl jsem se i do článků pranýřujících nekritické antiněmectví. To se tehdy nenosilo, to bylo kacířství, poněvadž mezi českým národem i mezi vojáky byl silný nacionalismus, protiněmecký šovinismus. Těžko se našim vojákům žilo vedle našich německých antifašistických kolegů, zatímco těmto německým zejména sociálním demokratům a komunistům se ještě hůře žilo vedle těchto šovinistů. Bylo to pochopitelné, byla válka, Němci na našem území řádili, popravovali, ničili lidi, posílali je do koncentráků, a tito Němci, kteří sdíleli osud s námi, tedy nemohli počítat, že jim příslušníci českého a slovenského národa budou projevovat přízeň. To je pochopitelné, ovšem jedna základní věc byla nutná a o ni jsem se pokusil, ukázat rozdíl mezi dobrými a špatnými Němci, mezi Němci antifašisty a Němci fašisty. To byl hlavní smysl mých článků.

Tak vypadala moje novinářská a publicistická činnost. Těch článků bylo hodně, nejspíš i díky tomu, že v armádě, která zatím nebojovala, jsem měl dost času. Tam tolik práce nebylo, úplně volno bývalo každý den večer a v neděli, částečně i v sobotu. Vždy jsem měl přístup k nějakému volnému psacímu stroji, k dispozici jsem měl noviny a časopisy. Velice poctivě jsem tehdy četl britský deník Times, kde byla spousta objektivních informací.

V té době jsem se sblížil s Pavlem Eislerem, který k jednotce přišel v roce 1941. Pavel byl jen o pár měsíců mladší než já, měli jsme společný zájem o ekonomii, oba jsme ji těsně před okupací začali studovat na vysoké škole, já v Praze, on v Londýně. Zatímco já jsem před válkou působil v Mladé kultuře a ve středoškolském komsomolu, on se stejně angažoval v německém studentském prostředí, samozřejmě z komunistických a antifašistických pozic. Byl původem z Teplic a vyrůstal v českoněmecké židovské rodině. Když nacisté zabrali české pohraniční oblasti, emigroval do Velké Británie, kam za ním krátce po okupaci dorazili také jeho rodiče a bratr. S Pavlem mě sbližoval i společný zájem o novinařinu a publicistickou činnost. Na živobytí si v emigraci vydělával v jednom londýnském nakladatelství, hodně tehdy psal též do novin a už v lednu 1939 (ještě ne dvacetiletý) vydal svou první knihu Poland – Hitler – and the West, brzo následovala její rozšířená verze zahrnující i válku Německa proti Polsku.

Za tuto levicovou publicistiku a za otevřenou kritiku chamberlainovské zrádcovské politiky byl jako nežádoucí cizinec uvězněn a cestu do naší jednotky mu po půlroce umožnil až příchod Winstona Churchilla na Downing Street 10. S Pavlem Eislerem jsme často debatovali o možnostech socialistické transformace ekonomiky v poválečném období, byl velkým znalcem tehdejší ekonomické literatury na britských ostrovech, osobně se znal s řadou tamějších levicových národohospodářů. I on pomáhal vytvářet koncepce naší ekonomické skupiny v armádě, které jsme probírali s Ludvíkem Frejkou.

Pavel byl vynikající řečník, vášnivý polemik, kamarád s náramným smyslem pro humor, zároveň člověk, který snadno nacházel nová přátelství. Pro něj bylo asi nejdůležitější to, které navázal s lordem Walterem Laytonem, britským liberálním politikem, nakladatelem a novinářem působícím v The Economist a v News Chronicle. Lord Layton byl rovněž zakladatelem důležitého Czech Refugee Trust Fund, pomáhajícího tisícům českých uprchlíků v Anglii. A Pavel se zahleděl i do jeho dcery Jean, koncertující houslistky, která se roku 1944 stala jeho ženou.

Po válce Pavel Eisler působil na více významných zahraničních diplomatických a ekonomických postech v rámci OSN. Tehdy jsem už pracoval ve Frejkově Národohospodářské komisi ÚV KSČ a často jsem se na Pavla obracel, aby mi poslal nejnovější ekonomické publikace, kterými mě ochotně a vytrvale zásoboval. Když se pak roku 1948 vrátil do Prahy, byla už naše komise rozpuštěna. Frejka, který odešel řídit národohospodářský odbor Kanceláře prezidenta republiky, si Pavla Eislera vzal k sobě na Hrad. Oba jsem rád navštěvoval, všechny nás však brzy postihly tvrdé represe – Frejka skončil na šibenici, já v dlouholetém vězení, Pavel byl nucen odejít pracovat do výroby. Tady se k životu probudilo jeho těžké zranění, které nešťastnou náhodou utrpěl při obléhání Dunkerquu, což mu znemožnilo vykonávat práci soustružníka v ČKD. S Jean se pak živili příležitostnou prací, zejména překlady, nad vodou rodinu v těch těžkých letech tehdy držela materiální výpomoc britských příbuzných. Přes všechny své vlastní problémy Pavel s Jean pomáhali mé rodině, když jsem byl ve vězení. Můj syn Vladimír často vzpomínal, jak coby malý chlapec bydlel několik týdnů u Eislerů na smíchovském Černém vrchu, kde si prožil chvíle přímo královské péče a pohody.

Pavel Eisler se později mohl vrátit ke své odborné práci, k pedagogické činnosti na Vysoké škole ekonomické. Rychle se zařadil mezi odborníky uznávané i v zahraničí. V létě 1966 ukončil jeho nadějnou kariéru blesk na Allalinhornu ve Švýcarských Alpách, který ho usmrtil a zároveň zranil jeho ženu. Mohl jsem ho tehdy už jen vzpomenout v novinách.

Pokud jde o naše vojančení, dlouho jsme se zdržovali v Leamington Spa, ve výcvikovém táboře, který se nacházel nedaleko Birminghamu. Tam jsme se připravovali na frontu, ale byl tam i určitý kulturní vojenský život. Tedy chodilo se do hospody, s čímž se pojilo mnoho zajímavého. Já měl koníčka v publicistice, místo toho, abych chodil s holkama, jsem hodně psal. To byla moje zřejmá slabost, stejně tak i to, že jsem celoživotní abstinent. Někdy jsem se ale nechal přesvědčit a šel s kluky do hostince, tedy do public house. Bylo to však poněkud složité, alkohol se směl podávat jen v určitých hodinách, pro některé to představovalo velký problém. Tuším, že alkohol byl k mání jen od sedmé do deváté večerní hodiny. Hospodští byli disciplinovaní, takže naši tam běželi hned v sedm a pak se zpravidla snažili toho vypít co nejvíc v co nejkratší době. Takže mnozí odtud odcházeli vrávoravým krokem. Jinou oblíbenou zábavou v hostinci bylo házení šipek, kterými jsme se trefovali do slaměného terče. A hrály se pochopitelně i karty. Ale nejenom se pilo, tím hlavním zaměstnáním mnoha vojáků bylo narazit si nějakou dámu.

Byla válka, člověk netušil, kdy umře, bombardování bylo časté a kdykoli sem mohla dopadnout nějaká bomba. Z toho vyplýval takový režim, že my bez svých partnerek, a zdejší ženy, často vdané, jejichž manželé byli někde v koloniích nebo na frontě, jsme se dávali dohromady. Češi, Slováci, Poláci a později i Američané byli vnímáni jako opravdoví přeborníci a každý měl nějakou tu squaw. A na lov se chodilo do těch pověstných anglických parků, kde se domlouvalo další, tedy následovalo třeba pozvání do bytu. To, že Angličané jsou oproti třeba Francouzům nějak puritánští, vůbec není pravda, alespoň tehdy nebyla. Ve Francii, kde byla silná katolická výchova, si náš vojáček ženu narazil dost těžko, protože žena ze slušnější rodiny tady nechodila do hospody a nenamlouvala si vojáky, a tím méně vojáky zahraniční. Samozřejmě tam bylo hodně prostitutek, velice zavedených, ale slušné dámy se takto nechovaly, zatímco v Anglii se za svou sexuální potřebu nijak nestyděly. Anglie je země s reformovanou církví, která má mírnější principy než katolická Francie, a za války se tady navíc žilo ze dne na den, s touhou užít si, pokud to jde.

Ukázka ze vzpomínek novináře a publicisty Františka J. Kolára U Dunkerquu za svobodu, v Ruzyni o čest, které připravuje k vydání nakladatelství FUTURA