STANISLAVA KUČEROVÁ
V letech 1848–49 byla uzákoněna Exner-Bonitzova reforma rakouského gymnázia. Až dosud mělo šest tříd. K nim byly teď připojeny dva ročníky „filozofie“, přípravky pro odborné studium na univerzitě. (Toto dvouleté studium probíhalo např. v Litomyšli, jak víme z Jiráskovy Filosofské historie.) Vzniklo tak osmitřídní gymnázium a na univerzitě se mohla filozofická fakulta – zbavená svého přípravného charakteru – postavit na roveň s ostatními fakultami. Ujala se vzdělávání nepočetného vědeckého dorostu a středoškolských profesorů.
Gymnázium poskytovalo dva na sebe navazující stupně středního všeobecného vzdělání, nižší, základní, propedeutický, od primy do kvarty, a vyšší, zaměřený vědecky a systematicky, tj. na vnitřní souvislosti, od kvinty do oktávy. Učilo se tu předmětům z cyklu filozoficko-historického i matematicko-přírodovědního. Centrální postavení však měly klasické jazyky. Nikoli pro získání jazykové dovednosti, ale pro vnitřní zušlechtění.
Zpočátku filozofická fakulta zahrnovala všechny uvedené obory. Postupně však došlo k osamostatnění přírodovědeckých fakult, na Universitě Karlově r. 1920. Nově zřízené univerzity, v Brně a v Bratislavě, byly založeny již se samostatnou přírodovědeckou fakultou. První republika zdědila po Rakousku školství kodifikované relativně progresivním zákonem z r. 1869. Koncem 19. stol. však již bylo přirozeně a právem kritizováno pro zaostávání za společenskými potřebami. První republika zreformovala školství 1. stupně a přikročila k reformě školství 2. stupně. Tady narazila na dualismus dvou paralelních školských útvarů: měšťanskou školu, připravující mládež na praktický život, a nižší střední školu, součást gymnázia, které existovalo jako škola studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže již od poloviny 19. stol. Byla to škola výběrová, přístupná na základě přijímacích zkoušek již po 5. třídě školy národní.
Proti dualismu razili reformisté heslo jednotné školy, která sjednocuje měšťanskou školu s nižšími třídami gymnázia a netvoří žádné nedemokratické bariéry. 5. ročník jako rozřaďovací se jevil jako předčasný. Věk 11–15 byl pokládán za období hledání, vyhraňování, objevování a ujasňování sklonů, vloh, zájmů, směřování. Kromě toho tehdejší přijímací zkoušky byly ovlivněny spíše zřeteli sociálními a ekonomickými než intelektovými.
Prvorepublikový ministr školství Ivan Dérer položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol s cílem ustavit školu demokratickou, školu pro všechny. Po dobu povinné školní docházky měly být žákům poskytovány stejné příležitosti k vzdělávání a všestrannému rozvoji. Společné školy jednotného typu měly odstranit nedemokratické vylučování některých skupin žáků z možného budoucího studia.
Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy od sebe zase oddálil.
Po r. 1945 se o jednotné škole v pedagogické veřejnosti znovu horlivě diskutovalo. Šlo o demokratickou reformu, zkoumaly se příklady v zahraničí, třeba ve Švýcarsku nebo v USA. Měli jsme mít školu sice jednotnou, ale vnitřně diferencovanou, podle oprávněných potřeb a zájmů žáků. Prof. V. Příhoda se svými spolupracovníky vedl takovou experimentální školu. Každý ročník měl několik proměnlivých pracovních skupin, kterými žáci procházeli podle svých výkonů, zájmů a výsledků. (Dnešní inkluze, pravý opak, by znamenala vytvoření samostatné pracovní skupiny podobně disponovaných žáků, nikoli jejich rozptýlení mezi ostatní. Neboť jednotná, vnitřně diferencovaná škola znamená obecně „všem stejně“, ale individuálně „každému to jeho.)
Vinou politického zvratu v únoru 1948 připravený návrh reformy nepodával dosavadní ministr školství J. Stránský, ale nový ministr nové vlády, Z. Nejedlý. Nosná idea devítileté školy, jednotné a vnitřně diferencované, při uvádění do praxe podlehla unifikačním, ideologicko-politickým tlakům. Nejedlého nástupce (E. Sýkora) dokonce zkrátil školní docházku, takže jsme měli „osmiletku“ a s proponovaným gymnáziem „jedenáctiletku“! Devítiletá základní škola a čtyřleté gymnázium bylo obnoveno až r. 1960.
Jestliže bylo osmileté gymnázium po r. 1989 zase obnoveno, jde o anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů. Je smutné oživovat znovu argumenty, které byly vyvráceny již za 1. republiky a pak znovu po r. 1945. V 21. století je zapotřebí dát kvalitní vzdělání všem, nejen některým. A takové potřebě odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2. stupeň školní docházky, otevřený pro všechny žáky.
Historii vývoje naší školské soustavy byly podány v Pedagogické encyklopedii autorů Chlupa, Kubálka a Uhra. Odpovědný, klasický a zakladatelský čin. 1. díl vyšel r. 1938, 2. r. 1939, 3. r. 1940. Vinou nacistické okupace a cenzury se uvedené kompendium bohužel nedostalo do rukou pedagogické veřejnosti. Jeden z autorů, prof. Dr. J. Uher, byl nacisty popraven. Ale ani po válce se nepodařilo dílo rozšířit. Patří k nenapravitelným škodám, které utrpěla naše kultura, že zůstalo neznámo.