VÁCLAV PELCMAN

Píšeme si

Jsou básníci různí, jako vůbec všechno. Myslím, že lze poměrně snadno poznat básníka par excellence. Mám na mysli zejména básníka, jehož rodný či vyjadřovací jazyk je totožný s mateřštinou čtenáře. To si uvědomuji od doby, kdy jsem četl simultánní překlad básní jednoho cizího autora dvěma, či třemi básníky-překladateli. Téměř se ani nedalo poznat, že jde o stejnou báseň. Má obliba překladů básníků z jiných jazyků značně ochabla, respektive básně hodnotím s rezervou. O to ale teď nejde!

Mám před sebou útlou knížečku českých básní, jejíž autor Karel Sýs ji nazval Tři vzkazy spáčům (Periskop, 2015, str. 59). Aniž bych chtěl na někoho z našich dobrých básníků zapomenout, a máme jich dost, chtěl bych vyzdvihnout fakt, že v současné době tento autor jednoznačně vyčnívá nad angažovanou básnickou tvorbu. Kvalita jeho tvorby, podle mne, roste i s jeho věkem. Zejména básně z jeho předchozí sbírky Apokalypsa podle Joba (2013) vypadají, jako že plynou samy od sebe. Také tato jeho další knížka, jež je jakýmsi pokračováním předchozí sbírky, ukazuje na nevysychající potenci jeho tvorby kritických veršů.

Nic na tom nemění fakt, že na podobné básnění je podnětů víc, než je zdrávo. Žel většina nás, čtenářů, se zmůže jen na nějaká oprávněná prohlášení či konstatování „Stojí to za hovno“, ale básník o tom dokáže napsat stovky veršů. A ne nějakých jakýchkoliv, ale přesvědčivých, promyšlených a úderných. A jsou to verše psané ne pro pochlebování, ale spíš kárající a proto vyvolávající zlost a nenávist k autorovi, který se nějak nechce nechat přesvědčit o kladech současné doby. Máme sice proklamovanou svobodu slova, ale kdo z literátů (novinářů, spisovatelů, básníků i jiných kulturních tvůrců) dokáže ukázat, že „král má oslí uši“? Proto je objektivní čtenář rád, když se najde někdo, kdo dokáže uměleckou formou nastavit zrcadlo falešnosti doby.

Z obsahu „vzkazů“ lze jen obtížně něco vypíchnout. Stačí uvést jejich názvy: „A bude hůř!“, „Blahobyt v křivém přenosu“ a „Pouště hojnosti – oázy nouze“. Něco vytrhávat z plynulosti toku veršů jednotlivých vzkazů je ochuzením požitku z veršů čtených vcelku, bez přerušení. Je to třeba číst a k textům se vracet a tak nacházet stále něco utajeného, objevovat a obdivovat.

Problematikou tohoto básníka a jeho básnických sbírek vůbec, ale především vzhledem k potenciálním čtenářům, jsou tato fakta: k plnému porozumění všech jemných náznaků, jinotajů a vůbec textu básní je potřeba značného přehledu o politice, kultuře, filosofii, ale i znalostí praktického života. Druhým úskalím je skutečnost, že oficiální státní instituce rádoby demokratického státu nevytváří takovou atmosféru v ediční politice, aby tato poezie mohla proniknout k širšímu okruhu čtenářů, protože je jen velmi málo institucí, které jsou ochotny poskytnout této tvorbě prostor. Asi by bylo „taktické“, kdyby autor alespoň nějakou část společnosti nechal páchat to, co páchají, ale to on ne! Takže lze jen těžko najít někoho, kdo se, alespoň v něčem, nemůže cítit „potrefenou husou“! Není to však nějaká česká specialita. H. Jaeger ve svém románě Klub (1969) mj. konstatuje: „Básníci budou vymýceni. Zvítězí termiti.“ Ale problém je to starší, vždyť i český básník-bouřlivák J. Sv. Machar již na počátku 20. století napsal:

Hnusna mi ta poesie, / hnusna mi ta sladká voda, / jež se nyní hojně lije / ze všech koutů po vlastech. // Mám rád verše volné, smělé, / které třeba drsně zvučí, / odvahu však mají v čele / a ve štítu pravdy znak! // Mají tóny nehledané, / nevylhané, procítěné, / ať v nich bleskem vášeň plane, / nebo klidná idyla!

Myslím, že ani někteří kolegové básníci nejsou příliš rádi, když se jim ukazuje, jak je dnes také třeba psát!!! Je politováníhodné, že většina lidí si neuvědomuje, že jen kritika posunuje věci k lepšímu. Pokud je něco v obsahu básnických sbírek nesprávné, mělo by se to podrobit nemilosrdné kritice a ne dělat „slepého brouka“. Ale protože jí toho nelze příliš vytknout, tak se mlčí, což se jednoznačně projevuje jako nedostatek schopnosti k pochopení společenské závažnosti a potřeby takového básnění pro ozdravění společenského života.

Takže se bude muset čekat, až celková situace ve společnosti bude neudržitelná a pak budou třísky lítat? Život na Zemi je ohrožován právě tzv. pštrosí politikou, čili co tě nepálí, nehas. Po bitvě pak bude každý generálem, ale je třeba, jako to dělá básník Sýs, tlouci na poplach. Tlouci tak silně, až se probudí i ti nejzabedněnější spáči! Někteří se asi probudí, až je bude denně volat vyzvánění do kostela, nebo pětkrát denně volání muezzina z mešity za oknem.

Abych se vrátil k otázce překladu veršů a jejich četby a porozumění, domnívám se, že to je další handicap Karla Sýse, protože jeho verše musí být v plné míře nepřeložitelné. Možná, že kdyby vyšel překlad jeho veršů jinde, našel by si odpovídající cestu i domů.