MILAN KOHOUT

Plzeňané, jak generálové po bitvě, začali halasně oslavovat osvobození Plzně americkou armádou, až když to bylo schváleno porevolučním sametovým režimem.

A s typickým prdolízalským přehnaným aktivismem v novodobém přepisování historie odřízli zbytek republiky osvobozený sovětskou armádou od Plzeňska, jako by jen otočili zrcadlo bývalé komunistické propagandy na druhou stranu. 

Slzy dojetí se však valí po tvářích našim odéesáckým antikomunistickým „hrdinům“, když se na májových oslavách vždy objeví američtí staříci, kteří tenkrát v roce 1945 ani nevěděli, v jaké zemi jsou, když jim jejich velitelé určovali postup na demarkační linii načrtnuté chvatně velkými vůdci kdesi na Jaltské konferenci. Proto také američtí vojáci po osvobození Plzně v klidu pokuřovali a odpočívali a dál se nehnali, i když Praha volala o pomoc, protože do ní ještě nedorazila sovětská vojska.

Mezi staříky samozřejmě vždy chybí ti američtí vojáci, kteří seděli před příjezdem svých spolubojovníků v letadlech a naprosto nesmyslně několik dní před koncem války bombardovali Plzeň a zabili v ní stovky civilistů, aby se velkokapitalista zbavil nepříjemné tovární konkurence.

Ale od socialismu osvobození Plzeňané hrdě vztyčili dva žulové sloupy připomínající budovy World Trade Center v New Yorku a vytesali do nich zlatý nápis hlásající věčnou oddanost Spojeným státům. 

Jak švejkovsky zněla ona slova nápisu, si uvědomujeme my starší, neb si pamatujeme, že na každém pomníku blahořečení komunismu byly stejné nápisy o věčné věrnosti, jen název velkého bratra byl jiný. 

Tržní systém, tak vítaný našimi Plzeňany, neklade důraz na kvalitu výrobků, ale na rychlé obohacení. Takže nějaký podnikatelský porevoluční vykuk dodal na sloupy pomníků rychlou jehlou ze skály vykutané monolity a vzal tučné „money“ a utekl. 

Po několika letech se na „věčných“ žulových kvádrech objevily trhliny, tak krásně metaforicky znázorňující celý podfuk kapitalismu velkého bratra, který se do Čechie navezl s investory, a hrozilo, že se dvojičky zřítí na kolemjdoucí pravicový lid plzeňský.

Rada Plzně se dlouhou dobu drbala na hlavě, ale pak přece jenom poslala jeřáby, aby pomník s definitivní platností odstranila. 

A to přesně před dalšími právě přicházejícími májovými oslavami slavného osvobození Plzně. 

Ale američtí staříci už zřejmě na pomník zapomněli, a tak to snad Plzni před novým velkým bratrem projde. 

Možná, že ale teď dojde na moji ideu, a to postavení nového pomníku, děkujícího Iráku za naše osvobození od nedostatku ropy, trvajícího po celá desetiletí bývalého režimu.

Ideu, kterou jsem po napadení Iráku naším velkým bratrem v roce 2003 prosazoval při performanci před dnes již neexistujícími plzeňskými dvojičkami a kterou jsem patřičně zabalil do třech hlavních náboženství, točících se kolem ropných polí.