MILAN BLAHYNKA

Edmond Konrád v jednom svém fejetonu vzpomíná, jak ho jelimánka – svého „patlíka“ – zavedla jednou Růžena Svobodová k pootevřeným dveřím pracovny svého manžela: „Seděl nad knihou a se zanícením četl. Oči mu zářily, usmíval se s výrazem hlubokého zadostiučinění. (…) Když se oba vrátili do její pracovny, paní Růžena řekla: Čte sebe. Nečte vůbec jiné knihy než sebe.“

Co se Edmondu Konrádovi jevilo jako kuriozita na zasmání, během několika desetiletí se stalo normálem k pláči. Autoři čtou jen sami sebe a i verky kamarádů sotva listují. Konkurenci i jenom možnou neberou do ruky. Není to úkaz specificky český. Pierre Bayard dokonce roku 2007 spáchal zpola ironický zpola vážný návod (2007, česky 2010, Host) Jakmluvit o knihách, které jsme nečetli.

Ryze česká a nikoli nová není ani inovace: „to“ jsem nečetl, nechci a nebudu číst, ale vím…“

Přiznám se, že jsem párkrát také dal průchod takové štítivosti, a dřív nebo později jsem litoval. Teď už snad lze jen litovat ty, kdo podobné přehlíživosti propadli nadobro; kdo soudí, že „ti druzí“ (ať exiloví a samizdatoví, ať legálně publikující, šmahem diskvalifikovaní slůvkem „oficiální“) za četbu prostě nestojí, a předem se o jejich díle ujišťují, že v nich ani nemůže být nic dobrého.

Neboť prý opustivše širší čtenářskou obec básnicky ustrnuli nebo dokonce básnicky zahynuli (jak to tvrdila propaganda vždy krátkozraká), anebo už ochotou, natož ctižádostí publikovat i pod dohledem moci promarnili talent, pokud jaký měli (jak to tradovala šeptanda neméně omezená a exilový tisk, podle jehož tvrzení málo nadaní hanebně zaplnili vakuum po umlčených Mistrech).

Čtenáři ani na propagandu ani na šeptandu naštěstí neslyšeli, dál objednávali legálně vydávané knížky z Klubu přátel poezie, zamlouvali si před knižními čtvrtky ve svých knihkupectvích ohlášené knihy svých autorů z edic České básně, Prstýnek atd., protože ani mnohatisícové náklady nestačily poptávce, ale pídili se i po samizdatech a po poezii po „mimo domov“ z exilových vydavatelstev.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem roku 1990 četl Jiřího Kuběnu, do té doby až na skromnou publikaci časopiseckou a bibliofilskou básníka samizdatového, jak se obdivně hlásí k Nezvalovi, o němž se v „lepším případě“ potupně mlčelo, v horším psaly lži, pomluvy a prokazatelně smyšlené historky. A ještě větší šok, když Jiří Kuběna skrze Jiřího Veselského navázal komunikaci se mnou.

Nestačil jsem žasnout, jak tento úžasně výkonný historik umění a památkář, výjimečně plodný básník a esejista, organizátor neoficiálního brněnského literárního života se samizdatovými přáteli básníky i v Olomouci a mnoha dalších místech, citlivě sledoval a znal i legálně vydávanou poezii a našel si i v ní hodnoty, o jejichž místě v české literatuře a kultuře nelze pochybovat a pochybuje se.

V tom si rozuměl s básníkem Jiřím Veselským, básníkem poém Maria (1948) i Únor (1958) i Žarošická pouť (1964), který ku konci šedesátých let dokonce pošetile snil o Doměfilozofů v Kuksu (který miloval), kde budou disputovat Václav Černý a Jan Patočka s Ladislavem Štollem!

Bláhovost? Bláznivina? Cosi, co si může představovat jen básník?

V jedné ze svých pověstných slovně invenčních a graficky barevně vyvedených dedikací napsal Jiří Kuběna do svého Nelítostného zastaveníčka (Petrov 1994), do své první konečně už normálně vydané knížky veršů, že mi ji posílá „přes zákopy / (zase ne až tak hluboké) / – vyplníme je Krví? / VÍNEM! / Bílým I Rudým!“

V tom „přes zákopy“ se už hlásil velkolepý program, který dva roky na to vyústil v každoroční setkání básníků na státním hradě Bítov, jehož se básník stal dbalým velkorysým správcem. Na Bítov 1996 pozval básníky (a publicisty) všech tří proudů české poezie, o jejichž splynutí ve vnitřně sice diferencovanou, ale celonárodní poezii se sice hodně mluvilo a psalo, leč skutek stále utíkal.

Z básníků před listopadem 1989 byl by Kuběna nepochybně pozval Miroslava Floriana, jehož mélické poezie si vážil a s nímž si psal. Vždy jemný a zdvořilý autor Otevřeného domu by pozvání jistě přijal a na Bítov přijel; necelého půl roku před ním však náhle zemřel. Na Bítově velice chyběl, byl by tam potkal Šiktance a Diviše a mohli si tam připít „přes zákopy“ obojím vínem. Mohli?

Nevím, zda koho ještě z „květňáků“ Jiří Kuběna a Martin Pluháček (ten sdílel Kuběnovu vizi a s velkým nasazením, taktem i šarmem ji pomáhal prosazovat) na první Bítov pozvali; nezahlédl jsem tam Miroslava Holuba; Jiří Šotola byl už sedm let po smrti. Pozváno bylo však nemálo básníků tehdy středního pokolení. Z devítihlavé „generace pětatřicátníků“ přijeli jen tři: Skarlant, Čejka a Sýs.

Z odstupu dvaceti let si mi zdá, že to byla chyba. Kdyby přijeli ve větším počtu a navzdory ne nejvlídnějším pohledům básníků a publicistů z exilu a ze samizdatu se vyznali ze všech svých činů, jež nebyly žádnými zločiny, a přednesli pár svých nejlepších básní, získali by si asi mlčící většinu v sále. Byla to chyba, ale zazlívat se jim nedá. Po sedmileté tiskové štvanici na ně se jim nelze divit.

Podle seznamu účastníků ve sborníku Bítov ‘96 (Petrov, Brno 1997, editor Martin Pluháček) se na prvním Bítově s názvem Slovo na konci milénia sešlo 111 básníků, kritiků a publicistů. Z nich jen 5 reprezentovalo proud autorů ve dvacetiletí před listopadem 1989 legálně publikujících bez větších a trvalých obtíží (ty obtíže však nutno připomenout; na Bítově o nich žel nepadlo ani slovo).

Autoři exiloví, samizdatoví a noví mladí byli na Bítově ve velké přesile. Neušlo jim to a touhu trpělivě vyslechnout těch pět, natož hledat cestu k vzájemnému respektu (ne smíření!) nejevili. Na Bítově chyběly dvě nezpochybnitelné levicové básnické osobnosti: Karel Kryl (který zemřel už 1994) a Egon Bondy (byl zván?), jakož i nakladatel Poezie mimo domov a také básník Daniel Strož.

Za fatální nevyváženost ovšem svolavatelé nemohli. Čtyřem čtenáři vyhledávaným básníkům z devítihlavé „generace pětatřicátníků“, kteří na Bítově citelně chyběli, položil jsem nyní otázku, zda byli pozváni (Žáček byl a mluvil až na Bítově ‘97, s Šimonem se mi nepodařilo kontakt navázat), a pokud k účasti na setkání zváni byli, proč nepřijeli a cože si o Bítově myslí z odstupu dvaceti let.

Petr Cincibuch mi napsal: „Na Bítov jsem asi pozván byl, ale nějak mě to neoslovilo. Já se žádných akcí po 89 neúčastním, a tak si ani nic o Bítovu nemyslím, prostě ho neznám.“ Mohu-li se pokusit o interpretaci lapidárního sdělení, básník po sedmi letech zkušeností v novém řádu nevěřil, že setkání básníků může jejich situaci a postavení poezie ve společnosti významněji prospět.

Michal Černík napsal podrobněji: „Pozvánku na Bítov jsem obdržel. Nejel jsem tam a omluvil se. Nejel jsem tam ze dvou důvodů. Byl jsem pracovně tak vytížen, že jsem si nemohl dovolit odjet ani v pátek. To jsme měli vždy poradu, já byl zástupce šéfredaktorky časopisu Vlasta (…), uvolňování na podobné akce bylo pracovně nepřijatelné. Navíc se mi na Bítov nechtělo. A auto nemám.“

Jaromír Pelc: „Na Bítově jsem nebyl a na okolnosti si už nepamatuju. Já byl v té době pohlcen různými podnikatelskými aktivitami, dělal jsem akciovku, která spravovala neziskový sektor, a plno jiných věcí. Prostředí literátů – jako sociální skupina – mě nejen přestalo zajímat, ale už z důvodů jakési duševní hygieny jsem se mu začal vyhýbat. Literátům, ne literatuře!“

A Josef Peterka: „Pozván jsem (bohužel? bohudík?) nebyl. Možná i proto, že jsem v té době zrovna měnil bydliště, nevím. Úmysl (…) asi byl ušlechtilý, ke mně dorazilo, pokud si vzpomínám, jen několik groteskních bláznivin.“

Napsal jsem také Jaroslavu Čejkovi, který na Bítov přijel, ale v nepříliš přehledném rokovacím sále jsem ho nezaregistroval, zato jsem si všiml, že tento po celý život vášnivý rybář vyrazil k vodě. Podle Jana Nejedlého Jaroslav Čejka „bítovské pohostinství využil jen k několikadennímu rybaření“ (Nové knihy 9. 10. 1996). Co když ho k němu zahnal pocit, že k vodě je puštěna celá jeho generace?

„Už si přesně nepamatuji, které setkání to bylo“, napsal mi nyní Čejka (přijel pak ještě na třetí a čtvrtý Bítov; to, na co si vzpomíná, byl Bítov první), „ale vím, že jednoho dne jsem odpoledne opravdu na pár hodin utekl, abych si mohl na Dyji pod Vranovskou přehradou zachytat lipany. Vrátil jsem se až večer do hotelové restaurace, kde se později Ivan Magor svlékl do naha a tancoval mezi stoly, načež se jeho učedlník básník Marks svlékl také, vyskočil nám na stůl a při ‚tanci‘ mi rozšlápl pivo. Někdo mě varoval, ať si dávám pozor, že Marksův přítel Jirous se rád pere. Měl jsem v sobě už také pár piv, a tak jsem si poklepal na svůj lovecký nůž, který jsem měl u pasu, a furiantsky jsem prohlásil: Ať si to zkusí a já mu uříznu ty jeho pedofilní koule“ (…).

Až potud nic nového o tom, k čemu došlo. Vždyť i Rovnost už 30. 9. 1996, ani v nejmenším nenakloněná literární „levé frontě“, která prý „svůj bítovský prostor promarnila“, soudila: „Nebyl to však důvod, aby se proti jejím protagonistům vystupovalo agresivně, a to se stalo. Zdi (…) hotelu Bítov se červenaly studem, když se katolický kritik M. C. Putna přiznal k navádění ‚Magora‘ Jirouse, aby Sýsovi rozbil hubu. (…) ‚Mezi nás se dostaly zrůdy!‘, křičel pražský básník Marks. ‚Jsem proti svobodě slova,‘ žádal Petr Kabeš.‘“ Foto: „Luděk Marks a Ivan M. Jirous nad stolem ‚levé fronty‘.“

Za pozornost však stojí, na co vzpomíná Čejka dále:

„Ráno jsem šel z chatky, ve které jsem spal, na snídani a přímo proti mně Ivan Jirous. Pomyslel jsem si, že se té rvačce asi přece jen nevyhnu. Ale on se přede mnou zastavil a zeptal se: Pane, vy jste taky básník? Odpověděl jsem, že leda tak v. v., načež Magor řekl: Vy jste nějakej slušnej člověk, obešel mne a oba jsme šli svou cestou.“ Ironie? Pohrdání? Anebo i kus porozumění?

Rovnost referující o večerním incidentu poznamenala: „Kuběnovu a Pluháčkovu integrační myšlenku někteří diskutéři nepochopili – fakticky žádali setrvávání české literatury v uzavřených ghettech.“ Básníci však střet nehnali na nože. Magoru Jirousovi stačilo Čejkovo ujištění, že je taky básník (byť „leda v. v.“)? A můžeme jen hádat: že by podle sloganu „když potká augur augura“?

Vzal Čejka vážně Kuběnovu a Pluháčkovu integrační myšlenku, anebo jí jen takticky využil?

To dobrý hráč, jakým Čejka i jako básník vždy byl, nechá jistě také navždy bez odpovědi. Ale mnohé napovídá, že se pak účastnil i Bítova ‘98 a ‘99, že o třetím Bítově podrobně a věcně referoval v Hospodářských novinách (2. 10. 1998) a dokonce o Bítově „s nadsázkou“ napsal, že je to něco jako „katedra poezie“, jejímiž zakladateli „jsou, jak jinak, dva moravští básníci, Kuběna a Reiner“.

Vlastně jen jemu (a Žáčkovi pod pseudonymem Tomáš Fuk) z devítky „pětatřicátníků“ se podařilo proměnit svou víceméně tichou účast na Bítově ve vydání básnické sbírky (Nejlepší léta mého života 1998) v nakladatelství Petrov, s nímž byl Bítov spojen pupeční šňůrou. Zůstalo ovšem u jediné knížky. Znamená to, že tato výjimka je jediný výsledek bítovského integračního úsilí?

Byla to výjimka potvrzující pravidlo nemožnosti pouhé komunikace? Bezprostředně po Bítově ‘96 se Rovnost zeptala svolavatelů, co říkají průběhu setkání a už 30. 9. 1996 o tom přinesla zprávu pod titulkem Hostitelé jsou s konfrontací spokojeni. Martin Pluháček řekl, že akce proběhla podle jeho představy, ale že po dvoudenní zkušenosti opustil původní plán každoročního setkávání.

Jiří Kuběna mínil, že „akce svůj účel splnila, ale ve smyslu konfrontace“; že když se smíchají „dva různé chemické prvky, nastane výbuch“ a že „vlastně o tom nám šlo“. Neboť „chceme-li něco sešívat, musíme mít nejprve ty cáry“. A nadto: „My jsme tu lidi nekádrovali, ale stávající povědomí to nestačilo strávit.“

Jak by bylo mohlo strávit, když se na Bítově sešli tvůrci, kteří zažili mnoho křivd a příkoří, a to jak exiloví a samizdatoví, tak legálně publikující – bez ohledu na osud jiných. Věznění, šikanování a těžký život v cizině, to jsou křivdy a příkoří, na jaké se nedá zapomenout a odpouštět je mohou jen světci. Otázka byla a je tu jediná: mohou za perzekuci ti, co nebyli postiženi a legálně publikovali?

Básníci hojně publikující v letech 1969-1989 zažili po roce 1989 křivdy a příkoří jiného druhu, evidentně „menší“, pokud vyhazov básníka z redakce, vyhození jeho knih z edičního plánu nebo už i z výroby nepřejde ve vyhnání ze země nebo uvěznění, ale „jen“ ve vyhnání na volný trh. Jenže volný trh práce a zboží nikdy nebyl a není až tak volný, jak se předstírá a do omrzení hlásalo a hlásá.

Nejenže z práce vyhození básníci nemohli dostat místo v oboru, protože i jejich přátelé se báli jim je dát, aby nebyli ocejchováni jako staré struktury. Z téhož důvodu je nebrali nikde ani do práce manuální, které se neštítili, jak to roku 1990 zažil i pranýřoval Jaroslav Čejka. Nejenže vyhozenému básníkovi žádné dožívající nakladatelství, natož zprivatizované nebo nové nevzalo rukopis k vydání, ale vydal-li si ho z úspor sám, nevzala mu knížku distribuce a knihkupci. Taková to byla doba.

Básníci devítky „generace pětatřicátníků“, kteří byli „u lizu“ před rokem 1989, svou situaci po tomto roce cítili jako o to absurdnější, protože obdobím nereálného, byrokratického socialismu sami procházeli s hřbetem často odíraným, ale podle svých možností i odvahy pomáhali proskribovaným, od nich se však vděku a ochrany až na ojedinělý případ nedočkali.

Už v novinovém komentáři Věry Jirousové o prvním Bítově se objevilo (v Lidových novinách 30. 9. 1996) vážné obvinění, že Karel Sýs svým posudkem „literárního díla“ prý „‚pomohl‘ v roce 1986 na dva roky do vězení severočeskému básníkovi Heřmanu Chromému“. Ptal jsem se na to Sýse už tehdy, žel nezapsal jsem si, co mi k věci řekl, a tak jsem nyní dotaz zopakoval a básník mi napsal:

„Co se týče Heřmana Chromého, pořád se snažil publikovat a napsal mimo jiné dlouhou báseň, kde spílal Husákovi. To samozřejmě někdo zachytil a chtěli ho nějak popotahovat. Obrátili se na několik redakcí se žádostí o názor. Já jsem napsal něco v tom smyslu (text nemám a už si to přesně nepamatuju; takových autorů, jako byl Chromý, otravuje redakce za každého režimu víc než dost), že autor nemá všech pět pohromadě a že tedy nejde ho nějak trestat. Což si myslím dodnes – ty básně byly naprosto ujeté a kromě nadávek tam nic poetického nebylo.“

Každý správný (zejména ochotnický) prokurátor takovou verzi odmítne jako alibistickou, jako taková může připadat i čtenáři, který si nemůže pamatovat, jak to kdysi chodilo, a nezná básníka tak dlouho a zblízka jako já, a tak mi přišlo jako na zavolanou, co mi teď napsal – ačkoli na causu Sýs a Chromý vůbec nedotazován – Jaroslav Čejka:

„O rok později označil básník Marks Karla Sýse v nějaké bítovské diskusi za estébáka. Po skončené diskusi jsem ho pozval na panáka a ptal se ho, jaké má pro své tvrzení důkazy. Řekl mi, že za důkaz považuje Sýsův ‚znalecký‘ posudek textů Heřmana Chromého, který byl u soudu s ním předložený jako důkaz obžaloby. Řekl jsem mu, že ten posudek mohl být účelově upravený, a vyprávěl jsem mu o vlastní zkušenosti s estébáky, kteří mi předložili v Bartolomějské Chromého dopis Husákovi a který, protože jsem ho odmítl označit za protizákonný (neobsahoval nic jiného než Heřmanovy názory – a právo na ně mu zaručovala Ústava ČSSR), později zfalšovali, jak mi řekl sám Heřman Chromý až po Listopadu.

Z jednoho ferneta tak byly nakonec čtyři, a když jsme se s básníkem Marksem rozcházeli, prohlásil, že se za mne bude modlit.“

Ve svém úsilí prolomit bariéru, postavenou okolo „generace pětatřicátníků“ jako berlínská zeď a po jejím slavném stržení už mnoho dalších zdí nemohoucích ničemu zabránit, Čejka samozřejmě „diskutoval“, totiž fernetoval s Luďkem Marksem, jak se dá snadno namítnout, nepřímo především za sebe. Ale může kdokoli dokázat, že si rozmluvu s ním vyfabuloval?

Na prvním Bítově explodovala nahromaděná hořkost a zkušenost obou táborů, a je víc než jen pravděpodobné, že jasnozřiví iniciátoři setkání si o hladkém splynutí tří proudů nedělali vůbec iluze. Znali přece, co píše Sýs a co se píše o něm i jeho přátelích. Slibovali si, že po bouři se vzduch nutně pročistí, ne že dojde k sbratření a narýsuje se tlustá čára. Bude jen jasno, jak si kdo splynutí maluje.

A přesně to se stalo. Sýs zřejmě jel na Bítov se svým pamfletem na soudobé poměry, končícím Halasovou hořkou výzvou „a co básník?“, aby ověřil, zda vítězná většina dostojí v praxi tomu, čeho se dovolávala, dokud byla utiskována; aby vyšlo najevo, nakolik snese jeho nevybíravé výpady podle Voltairova slavného „nesouhlasím s vaším názorem, ale udělám vše pro to, abyste ho mohl vyslovit“.

Jak jeho pokus dopadl, zaznamenal v MF Dnes 1. 10. 1996 Josef Chuchma:

Podle něho Sýsovo „spílání vyprovokovalo řadu účastníků k demonstrativním odchodům ze sálu či k ostré polemice,“ jak eufemisticky nazval spílání na Sýsovu adresu. Sýs těžce zklamal ty, kdo čekali, že pozvaní levičáci přijdou s prosíkem, sypajíce si popel na hlavu budou pokorně mlčet, v koutku zpytujíce svědomí, zda je opravdu odsouzeníhodný zločin publikovat, když jiní nemohou.

Básníci v jednom referátu o Bítově ocejchovaní jako „nomenklaturní“, což mohlo platit nejvýš o Čejkovi a jeho politické kariéře a o šéfredaktorském postu Sýsově, ne o jejich poezii, a vůbec už ne o Petru Skarlantovi, vycítili třeskuté napětí v ovzduší a až na Sýse, který organizátorům slíbil projev, moudře mlčeli, myslíce si své. Neponížili se a nejali se za nespáchané činy ospravedlňovat.

Když Jiří Kuběna po letech (knižně v Paměti básníka, Host, Brno 2006) vzpomínal na Bítovy, napsal, že jen díky jim „poznal Šiktance, Štroblovou, ale i Žáčka, Skarlanta, zvučná jména encienne režimu. Za komunisty se tu jako vlasatice mihl Karel Sýs, přednesl paličský projev a nediskutoval – vylít okamžitě komínem…“ Prý jsem to „statečně odnesl za něj“.

Tu musím Jiřího Kuběnu doplnit. Sýs věděl, že se neschyluje k žádné diskusi, ale k insinuacím a nadávkám, jakých si už užil dosyta, a prostě odjel. Mně bylo souzeno zůstat až do konce a nebyla v tom žádná statečnost, jen prostá slušnost splnit slib, že přednesu, jak mně se jeví situace v poezii na konci milénia, a – přiznám se – také trochu zvědavost, jak bude přijata má nekonfrontační řeč.

Ještě jsem ani nedokončil první odstavec, už se zvedl Karel Šiktanc a s mohutným prásknutím dveří (asi aby všem došlo, jak velká osobnost není na mne zvědavá) odešel. Neobával se snad, že se rozpovídám o jeho Patetické, vynikající básni o únoru 1948, napsané a vydané k desátému výročí události, a že ji snad pochválím a tím ji připomenu, když už jiní o ní po roce 1989 taktně mlčeli?

Bál-li se, strachoval se úplně zbytečně, na Bítov jsem nejel nikoho skandalizovat, vždyť každá skandalizace se nakonec obrátí proti svému původci. Na Bítov jsem jel s úvahou o tom, v čem si básníci mohou rozumět s jinými přes všecko, co je rozděluje. A byl jsem šťasten, že jsem mohl doložit, jak se takto hlásil a hlásí Kuběna k Nezvalovi, jak Nezval nedal dopustit na Demla atd.

(P. S.: Šiktanc šel v únoru 1948 se studenty, ne s dělníky, jimž pak v Patetické porozuměl.)

Tato stať není ovšem ani o Šiktancovi ani o mně, ale o Bítovu, Jiřím Kuběnovi a „generaci pětatřicátníků“. Z nich promluvil nahlas jen Karel Sýs provokativním shrnutím panujících poměrů nepříznivých lidskosti i poezii a mnohem provokativnější otázkou A co básník? Ale Jaroslav Čejka a Petr Skarlant v hysterické atmosféře také promluvili: výmluvným mlčením.

Měl jsem jako kritik, který generaci pětatřicátníků soustavně sledoval a psal, zahodit napsanou studii o podivuhodných přesazích mezi poezií Nezvalovou a Kuběnovou i soudobou nejmladší a za nepřítomné básníky během svých dvaceti minut vypočítávat, co všechno „pětatřicátníci“, sotva se domohli postavení, které jim to konečně umožnilo, zkoušeli udělat a skutečně udělali pro umlčené?

Měl jsem jmenovat Peterku, který půjčoval své jméno pro legální publikaci překladů Miroslavu Červenkovi? Měl jsem vyjmenovat autory, kterým nabídl publikování v nakladatelství Mladá fronta Jaromír Pelc, jen co se stal v něm šéfredaktorem, a připomnět, že při tehdejších dlouhých výrobních lhůtách vyšly už roku 1989 výbory z poezie Pavla Šruta Přestupný duben, Ivana Wernische Včerejší den a byl už k vydání připraven výbor z básní Karla Šiktance Jak se trhá srdce, a to v témže formátu a rozsahu jako výbory Sýse, Žáčka, Černíka, Peterky, Cincibucha a Pelce? Měl jsem uvést Jiřího Žáčka a to, co a jak se mu dařilo v Československém spisovateli prosazovat pro básníky v nemilosti?

Měl jsem připomenout, co slušnost nevynášet vlastní zásluhy přiměla přítomného Čejku, aby se nechlubil, že dávno před rokem 1989 nemálo riskoval, když v Tvorbě tiskl verše Ivana Wernische, a Sýse, který otevřel Kmen i autorům a básním nikoli svého srdce? Měl jsem, neměl? Možná dobře, že jsem s tím vším nevyrukoval. Byl bych asi demagogicky odbyt, že si ti „u lizu“ takto zjednávali alibi anebo dokonce tím rafinovaně zastírali „nelidskost“ režimu. Vše se dá přece zpochybnit a pomluvit.

Po přečtení bezmála všeho, co se o Bítově ‘96 na podzim toho roku napsalo, shrnul jsem své poznání a pocity v Obrysu-Kmeni pod názvem Bítovský paradox. Po dvaceti letech mám za největší bítovský paradox skutečnost, že tam tehdy nevyšlo najevo, jak právě už devítka z básnické „generace pětatřicátníků“ svými pocity a hlavně konáním anticipovala Kuběnovu a Pluháčkovu ideu Bítova.

Shoda přes obrovské, jinak nepřekonatelné světonázorové a politické rozdíly tkví v pocitu i poznání, že poezie (a také láska) je skutečnému básníku nade vše ostatní a nade vším ostatním, nad všemi normami a zákony každé společnosti, a že básník, pokud nepřijme až do krajnosti statut blázna jako Ivan Blatný, těžce hledá způsob, jak vycházet s kteroukoli společností jako občan.

Jiří Kuběna básník psal od raného mládí verše neohlížející se na žádné společenské konvence, aniž si v daných poměrech dělal iluze o jejich publikovatelnosti jinak než samizdatem a aniž básně podroboval sebemenší autocenzuře, která v liberálnějších šedesátých letech dočasně a do jisté míry umožňovala publikaci – a v padesátých až osmdesátých letech vytvořil monumentální básnické dílo.

Jako občan Kuběna žil a pracoval v opatrném konsenzu s panující mocí. Jako profesionál se významně podílel na záchraně a ochraně významných uměleckých památek, aniž se při tom trápil otázkou, zda tím nechtě nepomáhá vylepšit pověst systému, který občanům nedopřával mnohé svobody, po nichž toužili, ale rád předváděl, jak se vzorně stará o kulturní dědictví.

Devítka básníků generace pětatřicátníků měla výchozí postavení zdánlivě šťastnější, ve světě slibujícím úplné osvobození lidstva neměla teoreticky mít žádné problémy. Brzy se však její důsledná otevřenost všemu lidskému jevila byrokratické moci jako nebezpečná a poezie se proti vůli této moci prosazovala obtížně, a i básníkům pokládaným za „oficiální“ nezbývalo než taktizovat.

Přitom v pohledu na postavení poezie po vítězství svobodného volného trhu se „pětatřicátníci“ mohli nemohli shodnout s básníky, jimž rok 1989 vrátil všecky publikační možnosti, ale uvrhl je do prostředí poezii nepříznivého. O „katastrofálních poměrech“ hned na začátku Bítova ‘96 řekl Ivan Diviš: „Dnes má poezie moc nulovou, nikoho neovlivňuje,“ náš „prostor pro poezii je hermeticky uzavřen“, „nikdo to nečte, nikdo o to nestojí, všichni stojí vždy o láci, doslova o holé nic.“

Karel Šiktanc se pokusil nabídnout svou „malou víru – bránící se malověrnosti“ v budoucnost poezie úvahou, že „je tu snad trvale něco, co si samo v tu kterou chvíli žádá či troufá být vysloveno – ať už je to třeba jen popření němoty. Něco jako nezadržitelný křik nebo pláč. A jsme-li s tím dnes čím dál víc sami, věřme, že je to spíš k nabývání moci slova, nežli k jeho popření.“

Za této situace vlastně všichni na Bítově ‘96 skládali zkoušku zralosti.

Z hlediska řádného občana společnosti (ale jen z tohoto hlediska, ne z hlediska poezie), světa založeného na svobodě především volného trhu, obstáli na výbornou jistě ti, co se vrhli na básníka, opovažujícího se nevítat, ba pranýřovat svět, který nepřeje poezii, lásce a ohleduplné lidskosti. Ze setkání na Bítově bezpochyby odjížděli s pocitem triumfu, i když s minimální nadějí pro poezii.

Zkoušku zralosti úspěšně složili básníci z generace pětatřicátníků. Jeden z nich (Sýs) si (a nejen sobě) ověřil, že ochota opravdu respektovat básnické hodnoty a názory druhých je u smutných vítězů (smutných proto, že se ukázali jako spojenci hrobařů poezie) stále nulová. Jeho přátele potěšilo, že se nemýlili, když brzy vystřízlivěli z euforie a iluzí, jimž někteří na čas také propadli. A hrdě mlčeli.

V bítovské zkoušce zralosti jsem se já zrovna nevyznamenal. Říkal jsem si, jaké že mám štěstí na posluchače, když sledují můj výklad o přesazích mezi poezií rozdílného rodokmenu s viditelným zaujetím. Až v diskusi se ukázalo, že v části potom halasné šlo o strašné zaujetí proti mně, domněle „teoretikovi normalizační literatury“, jak ocejchovali básnické hodnoty, které jsem vždy hájil.

Předem bylo o mně usouzeno, že nemohu přiznat žádnou hodnotu jiným básníkům než těm, kteří jsou mi nejbližší, a když tak ve své výkladu činím, jen se mrzce „přizpůsobuji“, „vlichocuji “ se a „podlézám“. Prý jsme, Sýs a já, na Bítov přispěchali, napsal kdosi do Respektu (7. 10. 1996), s „pořádnou porcí kluzkosti“. Jako by má snaha „porozumět“ byla totéž jako „ztotožnit se“ a „přitřít“.

Jiří Kuběna a Martin Pluháček měli odvahu k tomu nemlčet. Nezalitovali, že nás pozvali, dále hájili naše právo vyslovit názor; a Pluháček o našich vystoupeních řekl (14/10) v Respektu:

„Tyto referáty jsme si totiž u obou zmíněných mužů s Jiřím Kuběnou předem objednali, a skutečnost, že je nakonec oba v dosti vyhrocené atmosféře také přednesli, svědčí spíše o určité dávce odvahy. Milana Blahynku jsme v poslední fázi před bítovským setkáním dokonce museli doslova přemluvit, když správně vytušil, co se asi na Bítově odehraje.“

Ve zkoušce zralosti exceloval Jiří Kuběna, když svou závěrečnou přednáškou vlastně přímo odpověděl na otázku, kterou původně položil Halas a kterou na Bítově vmetl shromáždění básníků všech možných vyznání, směrů a poetik a pisatelů Karel Sýs, na otázku A co básník? Básník Kuběna („Jsem jenom básník a nic víc“) odpověděl shrnutím shody v tom, že už není „skoro žádné zjevné přítomnosti (poezie) mezi námi“, a vyčerpávajícím výčtem, kdo všichni jsme tím vinni: nakonec…

„…celý náš dnešní svět a v úprku staletí stále bezohledněji dravá, zda spíš primitivní knutou moci, či rafinovanou drogou svobody bez zábran čili svévole (tím dvojpramenným bičem v rukou penězoměnců!) – tak či onak hrůzně – bičovaná doba“.

Jako „nejpřirozenější řešení“ budoucnosti poezie, konstatoval Jiří Kuběna, „tu byla pro ni navrhována posléze i její beztoho už ve dveřích stojící smrt“, ale tomu – stejně jako i „naštěstí nedokonalému“ loučení se „s představou vzájemné korespondence mezi básníkem a světem celistvým“ energicky oponoval, vždyť není „věru málo“ toho, za co vděčíme poezii, protože „živou krví tepajícím středobodem všeho umění, nejlépe zvěstujícím i ztělesňujícím Smysl všeho stvoření, je nepochybně Slovo, ono stejně božské jako lidské Slovo, které bylo na počátku a bude i na konci (…), a jeho Ustavičně Bohorodou Matkou nikdo jiný než ona Paní na Měsíci, drtící hlavu Hada (….), nic a nikdo než právě Poezie.“

Hluboce věřící katolický básník tu svým fascinujícím extatickým způsobem vyslovil vrcholnou důvěru v poezii, důvěru vlastní každému opravdovému básníku i nábožensky nebo jinak nevěřícímu, třeba i cyničtějšímu než deset Gellnerů, věřícímu však v osvobozující, tu utěšující tu zase burcující slovo poezie, když ve světě zaplaveném velkými slovy a slovíčky už ani dané slovo nic neznamená.

V tom se Jiří Kuběna jistě shodl k věci básnického slova na konci milénia se všemi básníky hodnými toho jména nejen na Bítově. S básníky „generace pětatřicátníků“ se (a samozřejmě s mnoha dalšími básníky) navíc ukázal zajedno i v tom, že nepřipouštěl možné zahnání poezie do údělu toho, kdo vydává jen „nezadržitelný křik nebo pláč“.

Křik, proč ne, když je ho zapotřebí, vydal ho, a skvělý, jaksi „mezi řečí“ mj. už jistý Jiří Žáček, ale slovo poezie je také radost, hra, vysokáhra, homérský humor. To vše jak u Jiřího Kuběny, tak u básníků tak nesmyslně pomluvených. Ocitoval Sýs k osmdesátým rokům Shakespearovo „vymknuta z kloubů…“? Jiří Kuběna píše „asi před obědem v poledne 3. 9.1988“ Smrtí Tanec: „I Bráně Pekel Už Se Vymkly Panty: Ne Od Smíchu, / Jen Že Je Potichu A Prostě Jenom: Zde Je! / Má hlad.“

 

Jiří Kuběna, občanským jménem Jiří Paukert, májové kotě, jak sám o sobě říká (*31. 5. 1936 Prostějov), syn vyššího důstojníka, hluboce věřící katolický básník a esejista. – Po studiu dějin umění na filozofické fakultě v Brně hned od 1959 pracoval jako historik umění v brněnském památkovém středisku. 1994 se stal na základě konkursu správcem státního hradu Bítov; byl jím až do 1996. Na hradě nadále žije, od 1996 se svým partnerem mladým sochařem Karlem Žákem. – Poezii píše od raného mládí, až do 1990 ji publikoval jen výjimečně časopisecky a bibliofilsky, hojněji v samizdatu; na něm se podílel také jako redaktor. Vedle vydání některých rukopisných sbírek a velkého výboru Krev Ve Víno (1995) uspořádal své básnické Dílo I-VII (1998-2013) do devíti svazků o 4436 stranách, esejistiku do knihy Paní Na Duze (1998) a memoáry Paměť básníka (2006). Část veršů i článků je doposud v rukopise. Spoluorganizátor (do 1989 neoficiálního) literárního a výtvarného života na Moravě, 1996-2000 a 2005 spolu s Martinem Pluháčkem-Reinerem hostil na Bítově celostátní setkání básníků a publicistů píšících o poezii.

mb