EVA FRANTINOVÁ

„Den má víc smrtí nežli réva zrn / a hořkosti je pln a všechny ti je dal / abys z nich báseň lisoval, pro starost srdcí našich.“ Tohle jsem napsala ve své poslední sbírce Časovaná růže. Že to nápadně připomíná „kdybych měl tolik životů kolik má réva zrn“?

Letos je tomu 41 let. Ten říjnový den jsem utíkala z budovy konzervatoře do knihovny na Mariánském náměstí, abych se „zakousla“ do regálu nadepsaného Poezie. Abych poprvé listovala knížkou Pootevřený anděl v šedé obálce, a později objevila další knížku Karla Sýse Dlouhé sbohem v tmavě zelené obálce, a také obálku světle zelenou – Florianovu Jízdu na luční kobylce…

Nikdy jsem neviděla Miroslava Floriana na vlastní oči, vídávala jsem ho jen na reklamních letáčcích, v Nových knihách, v časopisech, a do paměti se mi možná mylně vrylo, že jsem ho na fotkách vídávala vždy ve světlém baloňáku. Anebo ve svetru-roláku. Ať tak či onak – záleží na tom?

Záleží na tom, že jsme spolu neprohodili slovo? Recitovala jsem si často jeho báseň o révě, o přání mít tolik životů, zrnek na rozdávání, recitovala jsem si ji tak, že se později názvuk na báseň objevil i v mé knížce. I když je Časovaná růže z jiného těsta než mnohem hravější a průzračnější a melodičtější poezie Miroslava Floriana, spatříte v ní básníka ve světlém baloňáku. Básník jde s ohrnutým límcem mojí básní jako deštivou ulicí…

Život Miroslava Floriana skončil při přebírání ceny na pódiu v sále vinohradského Národního domu, tam, kde první potlesk zalil kořínky mé naděje, na těch samých prknech a před sametovou oponou, kde jsem poprvé jako dítě hrála na housle. Náhoda?