JAN JELÍNEK

Nikdo není poražený

Slavnostního vyhlášení vítězů jedenáctého ročníku Kouzelného klíče, literární soutěže pro pacienty a zaměstnance psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice, se poslední březnový den skvěle zhostila Psychiatrická nemocnice Philippa Pinela ve slovenském Pezinku. Duchovním otcem a matkou soutěže jsou bývalý ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Ivan David, CSc. a bývalá mluvčí Dagmar Žaludová, která tuto soutěž organizuje již jedenáct let.

Věčný plamínek naděje

Slavnostní předehra vyhlášení výsledků začala v sále bezmála mysticky. Na věšáku zářil v lucerně věčný plamínek, symbol světla, naděje a víry v šťastnější žití. Na jeviště za hudebního doprovodu „připlulo“ několik mladých mužů nesoucích průsvitnou fólii, připomínající vlnící se vodní hladinu či mlžný opar jakoby zahalující lidskou mysl. Žena v černém držela v ruce kroužek, na který muži navlékli deset klíčů. Pak rozdělili fólii napůl posledním jedenáctým zlatým klíčem a navlékli jej na kroužek. A všechny klíče pak jejich opatrovnice zavěsila na věšák k svítící lucerně. Fólie je opět scelena a pokojně leží na podlaze sálu a v duších se rozhostí klid a mír.

Philipp Pinel – reformátor a humanizátor psychiatrie

Do letošního ročníku poslalo k posouzení pětičlenné porotě svá díla 82 literátů. Přivítal je ředitel nemocnice doc. MUDr. Pavel Černák, PhD., který toto originální klání považuje za krásnou ideu, která se zrodila na půdě bohnické léčebny a umožňuje vzájemné poznávání lidí uměleckým slovem, jež člověka pohladí. Nemocnice v Pezinku v tichém lesním parku pod úpatím Malých Karpat oslavila 90 let od svého založení. Nese jméno po lékaři Philippu Pinelovi (1745–1826), který po Velké francouzské revoluci v roce 1792 nasměroval psychiatrii k humanizaci a k novému trendu v přístupu k duševně chorým pacientům. „Do revoluce totiž byli tito nemocní a neklidní lidé fixováni, izolováni, ale reformátor Pinell jim dal svobodu a zároveň smysl pro hodnotnější život – práci, energoterapii,“ zdůraznil Černák. „Pinelův přístup lze označit za první psychiatrickou revoluci na světě. Druhá revoluce je potom spojena s Freudem a třetí s naší nemocnicí v Pezinku,“ dodal žertovně, ale s hrdostí v hlase ředitel. Nemocnice, největší zdravotnické zařízení na Slovensku v oblasti psychiatrie, na sklonku března hospitalizovala 480 pacientů.

Věrným partnerem a štědrým sponzorem Kouzelného klíče je již tradičně společnost ViPharm, jehož zástupci z ČR a SR patřili na slavnosti mezi čestné hosty. O svěží a přívětivou atmosféru v sále se postaral Jazz Band bratří Reginovců se zpěvačkou Mirkou Záhumenskou, od nichž zazněly např. skladby Blue Moon, Road 66, Stormy weather.

Dobíjí energii, kterou člověk potřebuje

Člen poroty Roman Janouch vyzdvihl vysokou úroveň slavnostního odpoledne v novém společenském sále Psychiatrické nemocnice v Pezinku, díky organizátorskému talentu Zuzanky Šipošové. „Jsem rád, že Kouzelný klíč tak vyniká a zároveň nám všem dobíjí energii, kterou tolik potřebujeme. Těším se, že za rok budu mít zase jako porotce tu čest číst básně a prózu již dvanáctého ročníku soutěže.“ Janouch se zároveň svěřil, že si nedávno přečetl agenturní zprávu ČTK, podle ní v Japonsku v literárních soutěžích soutěží už i roboti. „Toho bych se bál, a proto bude moc rád, když po vzoru Kouzelného klíče dál bude tato soutěž o lidech.“

Organizátorka soutěže Dagmar Žaludová připomněla, že v této soutěži nikdy není poražených. Všichni si mohli uvědomit, že něco dokážou, že jsou jedineční. A všichni soutěžící dostanou sborník soutěžních děl.

Mezi soutěžícími se našlo i tentokrát několik výrazných talentů. Básně a prózy autorů pacientů i zaměstnanců jsou obrazem jejich duše, otvírají nám jejich nitro.

Smyslem soutěže je vytvořit pomyslný most spojující nemocné s tzv. zdravými, podpořit vlastní iniciativy a aktivity soutěžících k potvrzení jejich vlastní schopnosti vyjádřit myšlenky a pocity a sdělit je jiným.

Dagmar Žaludová poděkovala literárním tvůrcům za to, že ji poctili důvěrou a dovolili jí vstoupit do jejich světa a vyznala se z úcty a obdivu k soutěžícím: „Jsem vám vděčná za krásné prožitky díky vaší literární tvorbě. Podstatné je, že vaše literární díla dávají vašim slovům smysl.“

Poděkovala všem, kdo Kouzelný klíč podporují: „Významnou podporu získává soutěž nejen od všech členů odborné poroty a hlavního sponzora – společnosti ViPharm, ale rovněž od ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martina Hollého, NBA. Vysoce si cením všech zaměstnanců psychiatrických zařízení, kteří věnovali svůj čas nad rámec svých pracovních povinností a motivovali pacienty k literární tvorbě a k účasti v soutěži. Jsem vděčná řediteli Psychiatrické nemocnice Phillipe Pinela v Pezinku, panu doc. MUDr. Pavlu Černákovi, PhD. a úžasné, úsměvem zářící Zuzance Šipošové, jakož i všem, kteří pomáhali vytvořit na slavnosti příjemné, vlídné a energií nabité prostředí, a tak jako mnohokrát předtím na slavnostech minulých ročníků Kouzelného klíče v různých psychiatrických nemocnicích, se postarali o dobrou zábavu a náladu.“

Další člen poroty Karel Sýs se svěřil: „Básník musí na sebe prozradit nejen všechno nejlepší, ale i nejhorší, co je v něm, neboť poezie nemá hranice jazykové ani citové. Básně, které by jenom hladily po srsti, by se nám chvíli líbily, ale brzy by vyčpěly. Básník, který na sebe poví všechno, se teprve tím stává velkým. A čím je člověk starší, tím hůře se mu na sebe prozrazuje dobré i špatné.

Teď zdánlivě odbočím. Na internetu se objevují kritické rozbory člověka, který sám sebe nazývá ‚přehodný člověk‘. Nu, posuďte sami. Napsal: ‚Básničky jakéhokoli druhu zřejmě už nikdo nečte.‘ Věřím, že se mýlí. I naše setkání svědčí o opaku. Někteří čtou, ale se zlou vůlí. Nedávno tentýž kritik napsal o LUKu: ‚Rozhovor J. Žáčka s K. Sýsem je na vstupenku do Bohnic nebo Dobřan.‘ Takže vidíte, že jsem se nijak nevzdálil od tématu. Vždyť jestliže básník na sebe všechno řekne, tak je přece nejspíš blázen, pomyslí si mnozí, protože tzv. normální člověk se tváří navenek tak, aby vypadal co nejlépe, ale básník říká věci, které lidé obvykle neříkají. Právě to je hlavní a možná jediné kouzlo poezie.

Proto se hluboce skláním před vámi, před lidmi, kteří nejen čtou, ale také píšou. Samo tvoření je důležité, i když výsledek nemusí a ani nemůže být vždycky zářivý.“

Sýs rozburácel sál osvěžujícím smíchem a sklidil velký potlesk.

Vavříny vítězství, čestná uznání i Pamětní listy

Pak přišlo vyhlašování výsledků a udílení cen a diplomů. V kategorii pacienti zvítězil Mirek Seifert z Brna, druhé místo obsadil Martin Konečný z Velkého Újezda. Třetí místo porota udělila dokonce čtyřem literátům: Anně Vodičkové z Hronovce, Antonínu Kopčilovi z Brna, Gabriele Watson z Havířova a Zuzaně Gašparovičové z Pezinku, jejíž poezie, podle porotkyně Taťány Lankašové, byla nejkrásnější slovenskou poezií 11. ročníku soutěže. Čtvrté místo připadlo Rastislavu Boškovi z Poltára. V kategorii zaměstnanci si první příčku vydobyli dva soutěžící: Josef Prskavec z Kosmonos a Ivan David z Prahy. Druhé místo získal MUDr. Přemysl Suchomel z Havlíčkova Brodu. Z třetího místa se těšily hned dvě ženy: Marie Tomanová a Vlaďka Kožuriková, obě z Prahy.

V kategorii Včelka roku sklidila nejvyšší vavříny Jitka Kavuličová (PN Šternberk). V kategorii Skokan roku se umístili MUDr. Přemysl Suchomel (PN Havlíčkův Brod), Anna Vodičková (PN Hronovce) a Zuzana Gašparovičová (PN Pezinok). Žihadlo roku bylo přiděleno Zuzaně Šipošové (PN Pezinok).

Čestná uznání dostali ti, kteří obdrželi od některého z porotců alespoň jedenkrát plný počet bodů (deset), a každý účastník soutěže dostal Pamětní list.

Sólo na klavír

„V soutěži Kouzelný klíč nikdy není poražených. Všichni jste zvítězili sami nad sebou, protože jste se nebáli soutěžit a dali svým slovům význam,“ znovu zdůraznila Dagmar Žaludová. „Zvu vás na dvanáctý ročník. Děkuji vám za to, že jste mi dovolili vstoupit do vašich snů prostřednictvím vašich básní a prózy. Obohatilo mě to a těším se na další slavnost Kouzelného klíče.“ Ivan David složil poklonu za skvělou organizaci soutěže nejen výrazné Zuzaně Šipošové, „jejíž úsměv má léčebný účinek, kterou jsem ale vyfotil, i když se právě nesměje“. Žertem pak vytkl hostitelům z Pezinku „jednu maličkou chybičku, s níž jsem se setkal. A to je pokus o ‚vraždu‘ vidličkou a nožem.“ Tím s nadsázkou ohodnotil skvělé pohoštění, kde nechyběl ani pověstný pezinský štrúdl. Na rozloučenou pak zazněl valčík Dmitrije Šostakoviče, který virtuózně zahrál ředitel nemocnice Pavel Černák.