MIROSLAV VEJLUPEK

Den má víc smrtí nežli réva zrn / a hořkosti je pln a všechny ti je dal / abys z nich báseň lisoval, pro starost srdcí našich

Eva Frantinová: Časovaná růže

 

Málo platné, pořádek v sobě ve věcech duchovních nejsi-li sto zjednat si, zbude na tebe jen nicotné živoření.

Potom tedy tím lépe, že se známe s člověkem, který to vše zvládá bez neurotických excesů, bez chlubivé sebestřednosti, bez smilnění s mocnou a všehoschopnou bulvární konjunkturou. Vždyť naučily nás politické režimy, že jsi-li schopen lhát si a hrát v divadle bez opony roli Vítězslava Úslužného, smrt nebude mít co po tobě zanechat a co ti vzít. Známe se s moudrou ženskou bytostí, která nadto zvládá rekapitulovat ve formě básnické, aniž by charakter ztratil na významu.

Známe se s Evou Frantinovou.

Někdy dříve jsme to již napsali, a tím spíš tohoto roku nám nemožno opisovat z literárněvědných letáků, časovými společenskými poměry objednanými, když humanitní vědy tak často neví kudy kam. Frantinová napsala elegický básnický triptych, tentokrát nestrofovaný (Časovaná růže, Perseidy po záruce a Tatínek referuje z ráje) a obrazí v něm niterné stavy lidského individua ve střídajících se érách těch kterých živoucích symbolů (Hácha, Novotný, Havel…). Ovšemže i v érách měňavých společensko-etických hodnot.

V biografiích politických režimů a technologiemi determinovaných sociálních revolt i revolucí může obstát jedinec nepodvádějící v dražbách etika. Resumé Evy Frantinové přidá na vráskách, ale vysvětlení přece jenom skýtá: „ty nejsi nikde jinde než na školení v divadle / světlo se nadechne a to je smrt / vysavač s hvězdným sáčkem / a vydechne – posílá duše dolů do matek a připravených domovů / podle jejich přání / panelák nebo chýše / tady jsou taky vrstvy / duše se baví spolu ne každá s každou ale podle úrovně / dělají hloučky různobarevných odstínů / všechno je projekce / když píšeš tak se čistíš.“

Málo platné, nařasit rýmy, ozdobit je karnýry a čekat, jaký efekt to přinese, to není z technik Evy Frantinové, není z pokleslostí Evy Frantinové. Její verše – kus života těžkého:

Zoufalost zadarmo nekupte to / a přece den přes záda přehazuje sako / střižené nůžkami modré oblohy / zpěv tryská / – chvíle / v které je rozbíjena / busta / Krista…“,

především ale naprostá zdrcenost, když

„… vzali nám všechno Slávku chce se plakat / trávu lesy poštu podnebesí školu a na nárožích akát / čistou bolest sůl bez příměsi / rozhovory z očí do očí sůl jodizovanou / ach zemi v kolébce nám danou“.

A což potom když smutek se rozprostřel nad torzem přítomnosti,

kde vadla ve váze časovaná růže / rosa pimpinellifolia“ a „nežli se celá rodina pohroužila do počítačových obrazovek / jak loutky do černého divadla / nikdo nic neřekl / co bylo ve škole / co v práci / jak ti to dopadlo / … / a kdy začne výprodej zlevněných konců / kdy skončí konce a jestli mezi nimi budou značkový“ a k čemu pak letenky na Mars v komerční lodi pro veřejnost.

Bože můj… ještě že… naštěstí… „tatínek ale stále sedí na šlapadle / ve šmolkových plavkách z kasilonu“.

Máme za to, že básnickou knihou Časovaná růže dosáhla poetka na dosavadní svůj vrchol myslitelský. Doputovala s ní do knihoven nekonfesních čtenářů, a je to v tomto pětiletí už počtvrté. Vždyť se rozpomeňme: Kapesní déšť (2011), Z hvězdy pod okap (2011), Sešívaný cherubín (2013) a (zatím) naposledy Časovaná růže (2015). Frantinová není typem lyrizujícím, a nic divného, v její citové paměti stále rezonují epochy nezapečetěných dějin. Tu epochy dávající naději a optimisticky slibující perspektivy, aby nakonec samy vyhasly, ondy epochy lidskou bytost znevolňující politicky či diktaturou peněz – v té se jedni identifikují, druzí plahočí; a také epochy, které zabíjejí… Nacisté bezmála vyvraždili celý rod Evy Frantinové.

Básnířčina elegie je hlubokomyslná a nutí domýšlet, čím život materiální a čím nadreálný. Je příznačné, že teprve ve finální části triptychu (Tatínek referuje z ráje) vyvstane v recipientově mysli alternativa k pozemskému divadlu: snesitelná rovnováha a uvolnění ducha TAM. Rozumějme ducha byvšího ve stálém kontaktu se světem, odkud již odešel. Frantinová nazírá materiální svět a nadreálný svět mystický jako prolínající se vzájemnosti. Proto i ji máme za básnířku neokopírovaných existenciálních pocitů našich let.

Cenný je poznatek, že v Časované růži ani stopy po afektech a hysterii. Triptych stvořil neobyčejně vnímavý člověk velkých etických nároků, stvořil po ose slovních znaků báseň – tatínek – divadlo. Znaky jsou to oživlé, jen ono divadlo pořád a napořád s ansámblem neduživých.

Reflektovat svět roků spočítaných našimi dny, diagnostikovat choroby v kosmické lokalitě ČLOVĚČÍ LHOTA za období rozpadu civilizace, která svůj osud neřídí, ale hroutí se do něj, toť umění nadčasové. Uviděli jsme, že Eva Frantinová vládne právě takovým.