VĚRA BERANOVÁ

Máme autory, tvůrce, umělce, jejichž tvorba se pravidelně objevuje ve výstavních prostorách galerií, v dramaturgických plánech divadel a koncertních sálů, v obsáhlých či skromnějších monografiích. Jsou však i jména, která zná jen malý okruh a která se, když mají štěstí, dostávají do obecného kulturního povědomí po mnoha letech, dokonce až staletích. Oprávněně pak tušíme, že jsou i autoři, kteří stále čekají na objevení.

Jistým příkladem právě tohoto objevení je i výtvarník Alva Hajn, jehož tvorbu vystavil Topičův salon na pražské Národní třídě. Výběr představuje jak malbu, tak i plastiku. K lepší orientaci v tvorbě i životních osudech autora přispívají výpravné katalogy, které jsou k dispozici. Díky nim má návštěvník ucelenější představu o Hajnově osobnosti a především o logice jeho tvorby. Vznikly na základě konference uspořádané v roce 2013 v Pardubicích, která měla ve své podstatě objevitelský charakter, tedy otevřela tvorbu Alva Hajna širší kulturní veřejnosti. Katalogy jsou vybaveny rozsáhlými texty, některé z nich se zamýšlí nad současnou, tedy i nedávno minulou výtvarnou tvorbou, a to v širších souvislostech. Jedním z autorů je i Milan Knížák, vystupující zde jako teoretik: „Možná jednou opět vznikne elitní umění, které bude stát na piedestalu a bude vnímáno celou společností, ale zatím tomu tak není.“ Musíme mu jistě dát zapravdu, ale zároveň se musíme ptát, jaká v době, kdy stál v čele Národní galerie, volil kritéria při nákupu nových děl.

Hledáme-li příčiny, proč tvorba A. Hajna nepatřila a pro mnohé nepatří k té „elitní“, najdeme jich několik. Je to určitá svázanost s regionem, tedy existencí mimo centrum. Velkou část života prožil autor na venkově bez těch „pravých“ kontaktů. Jeho studium nebylo také svázáno s elitními učilišti, stejně tak jako jeho pedagogická práce a jiné pracovní aktivity šly mimo významné umělecké kruhy.

Alva Hajn se narodil v roce 1938 a zemřel tři dny před otevřením své pražské výstavy v roce 1991. Obecnější známost jeho tvorby se tedy uskutečnila až po jeho odchodu. Za svého života byl považován za talentovaného osamělce, v podstatě za outsidera.

Výběr tvorby současné výstavy v Topičově salonu se skládá většinou z velkoformátových maleb a trojrozměrných objektů. Na první pohled je zřejmé, že zvolený výběr „plastik“ nebyl právě šťastný. Toto konstatování napadne jistě každého, kdo si prohlédne katalog věnovaný jeho plastikám, kde je uveřejněna zajímavější tvorba. Mnohem působivější jsou jeho malby. Vyznačují se názorovou celistvostí, i když jsou časově označeny různými desetiletími. Větší formáty působí svou kultivovanou barevností, pastózností. Zvlášť je to patrné na několika plátnech společně nazvaných Inspirace F. Kafkou.

Diváka jistě napadne, jaká je míra abstrakce v Hajnově tvorbě? Každopádně jistá míra sdělnosti, tedy jisté námětovosti, se zde objevuje. Často je to inspirace ukřižováním, které je vyjádřeno v různých technikách, také se zde objevuje možný zašifrovaný autoportrét. Rozdílnost ve vystavovaných malbách a plastikách je také v přístupu k materiálu. Zatímco na plastikách je patrný zub času a těžko je rozhodnout, do jaké míry to byl autorův záměr, či jsou vinny objektivní podmínky. Malby pak působí i po stránce formální velmi kultivovaně. Plastiky svým způsobem připomínají pokusy prvních konstruktivistů.

Návštěvníkovi se jistě může zdát, že zde vystavují dvě rozdílné osobnosti. Jistou odpověď nám dá prohlídka katalogů, které poukazují na autorovu širší propojenost tvorby plastické a malířské.

Současná výstava podstatně přispívá k širší, obecnější známosti tvorby Alva Hajna, který se tak přesouvá z pole těch osobností stojících na okrajích vývoje české výtvarné tvorby 20. století do jejího nosného proudu.