JAN JELÍNEK

Pravdivý příběh Titaniku. Tak je nazvána expozice v areálu PVA Expo v Praze-Letňanech. Loď se vydala na svou první a jedinou plavbu 10. dubna 1912 z anglického Southamptonu a na cestě do New Yorku se potopila na dno severního Atlantického oceánu po srážce s ledovcem 15. dubna 1912 ve 2 hodiny a 20 minut po půlnoci 640 kilometrů od pobřeží Newfoundlandu. Vrak Titaniku byl objeven v hloubce přibližně čtyř kilometrů téměř o 73 let později – 1. září 1985 – francouzsko-americkým týmem, vedeným Robertem Ballardem a Jeanem Louisem Michaelem na ponorce Argo.

Při katastrofě v mrazivých vodách zahynulo 1523 lidí, 705 jich přežilo. Mohlo být zachráněno více nešťastníků, kdyby nebyl snížen počet záchranných člunů na Titaniku proto, aby cestující měli lepší výhled na oceán. Majitelem největší lodi, jaká se tehdy plavila po moři, byla společnost White Star Line. Před vyplutím sebevědomě prohlásil kapitán Edward Smith, že si nedokáže představit žádnou zásadní katastrofu, která by se mohla stát na této lodi. A suverénně dodal: Moderní loďařství ji už překonalo! Krutě se mýlil tento statečný muž, který na palubě tonoucího obra zůstal až do konce a klesl s ním do hlubin Atlantiku. Poslední večer 14. dubna odcházela společenská smetánka z 1. třídy do salonu na slavnostní večeři na počest kapitána Smitha, jemuž tímto hodokvasem děkovala za bezpečnou plavbu.

Každý návštěvník výstavy obdrží vstupenku, na níž je zvěčněno i jméno a příjmení pasažéra, který tehdy na jaře 1912 plul na Titaniku do Ameriky. Tenkrát byla poukázkou na smrt. Na velkém panelu se seznamem přeživších i mrtvých se návštěvník dozví, zda plavbu přežil či zemřel. Na mne připadla vstupenka na jméno Edwarda Ryana, Ira, který se vydal za sestrou do New Yorku a doufal, že tu najde práci. Byl nadšen, že cestuje právě na Titaniku. Na něm se spřátelil s lodním inženýrem, jenž Edwarda provedl celou strojovnou obra.

Návštěvníci výstavy zhlédnou i dobový dokumentární film o výstavbě Titaniku, spuštění plavidla na vodní hladinu i slavnostní vyplutí k americkým břehům před více než stovkou roků.

Letňanská výstava představuje na dvě stovky exponátů, vylovených z vraku nejslavnější lodi světa s tragickým osudem. K originálním artefaktům patří osobní předměty cestujících a lodní vybavení. Spatříme rozbitý teploměr, jenž v motoru měřil teplotu oleje. Barometr. Drtivým tlakem odstřižené nýty, které spojovaly ocelové plechy Titaniku, silné jeden palec. Klíč k seřizování ventilů na pístových motorech. Ozubené kolo, nalezené mezi troskami na levoboku zadní části lodi. Kovové součásti lavičky z paluby. Pozlacená olověná mříž. Kožený lodní kufr, jeden z těch, s nimiž se nalodily stovky pasažérů. Pouzdro na kompas. Kus uhlí, jímž se topilo v kotlích Titaniku a v jeho kuchyních. Za den spotřebovaly až tisíc tun uhlí. Jedna z mnoha nástěnných lamp, namontovaných na ozdobném obložení stěn salonku v 1. třídě. Nádrže na vodu. Umyvadlo. Kohoutky na teplou a studenou vodu. Kávovar. Porcelánové šálky, podšálky a talíře s potiskem hnědých a růžových frézií. Konvice na čaj a servírovací příbory. Vidličky a lžíce. Láhev na šampaňské. Kuchyňské hrnce. Nádoba na hořčici. Slánka a kořenka. Talířek na vajíčko. Váza na květiny.

Zřejmě nejpůsobivější dojem dělají na návštěvníky výstavy vylovené osobní předměty pasažérů včetně šperků. Většinou pocházejí z majetku smetánky, jež se plavila v luxusních kajutách 1. třídy. Za každou věcí je dramatický příběh. Tajemno, zašifrované v hloubi oceánu. Co asi proběhlo hlavou bohaté lady Lucy v hrozných okamžicích blížící se zkázy, když se ještě za poklidu rozjařeně rozplývala u stolu slovy: „Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. To je naprosto neskutečné. Připadáte si, jako byste byli v Ritzu.“

Kdo pozbyl všechny ty věci? Dalekohled. Minci. Koženou peněženku. Řetízek z čtrnáctikarátového zlata. Srdce z desetikarátového zlata. Límečkovou sponu ze čtrnáctikarátového zlata s tyrkysem. Ozdobný platinový špendlík s šesticípou hvězdou. Dámskou stříbrnou síťovanou taštičku k večerním šatům do nóbl společnosti. Náramkové hodinky s porcelánovým ciferníkem. Krabici na žiletky a žiletku se štětkou na holení. Kožený obtahovací řemen břitvy se znaky mušle na rukojeti. Lahvičku na kolínskou se zlatým uzávěrem. Kousek hřebenu na vlasy. Dýmku v podobě kukuřičného klasu a kožený váček na tabák. Držátko na zápalkové krabičky. Ležák na cigarety nebo doutníky. Plivátko. Kartáče na šaty a na vlasy. Kartáček na boty. Věšák na šaty.

Vycházkový klobouk irského stylu se našel mezi osobními věcmi Edgara Andrewa.

Na výstavě se lze dozvědět, že například milionář John Jacob Astor IV. posadil manželku do záchranného člunu číslo 4, sám zůstal na palubě a zahynul. Majitel obchodního domu Macy‘s Isidor Straus a jeho žena Ida zemřeli společně, když paní odmítla nastoupit do člunu bez manžela. Rozhodně řekla: „Já svého muže neopustím. Žili jsme společně a společně také zemřeme.“ Chladnokrevně se měl zachovat milionář Benjamin Guggenheim. Popíjel brandy a pořádně se podíval na dno sklence, než klesl ke dnu oceánu. Jako opravdovému gentlemanovi se protivilo obsadit v záchranném člunu místo ženě.

Ale byli také lidé, kteří své rezervace na palubě Titaniku zrušili, neodpluli a zachránili si životy. K nim patří například průmyslový magnát Alfred Gwynne Vanderbilt a jeho manželka Edith. Od plavby je odradila Vanderbiltova matka, neboť ji zachvátila jakási zlá předtucha. Na loď nenastoupili, přestože už měli na palubě všechna zavazadla a služebnictvo, jež při neštěstí zahynulo. Přesto magnát krutému osudu čtyři roky poté neunikl: plul na lodi Lusitania, zasažené torpédem německé ponorky.

V letňanském reálu je k vidění i replika houslí z Titaniku; vedle nich je na fotografii zvěčněn jejich originál! Nejprve kolovala domněnka, že tento hudební nástroj zmizel na mořském dně. Jejich vlastník, Wallace Hartvey, houslista a kapelník Titaniku, zahynul v chladných vodách Atlantiku. Housle mu darovala jeho láska Marie Robinson v roce 1910; dala na ně připevnit stříbrnou destičku s nápisem: „Pro Wallaceho k našemu zasnoubení od Marie.“

Jak vypověděli svědkové, kteří se zachránili, na housle hrál s kapelou i ve chvíli, kdy se potápěl, píseň Blíž k tobě, Bože můj! Byl to pohřební melodram na rozloučenou se světem a Wallaceho milou. Housle s pouzdrem měl údajně přivázány k brašně, již nesl na těle, když byly vyloveny z moře deset dní po zkáze Titaniku. Našel se také telegram Wallaceho snoubenky. Děkovala v něm kanadským úřadům, jež jí housle po milém vrátily. Marie se už nevdala a po její smrti v roce 1939 její sestra věnovala housle kapele Armády spásy, odkud přešly do rukou učitele hudby. Ten se měl později svěřit, že se na housle nedá pořádně hrát kvůli jejich dobrodružnému životu. Od něho putovaly k poslednímu majiteli, který je vlastnil více než 75 let. Nakonec byly vydraženy 19. října 2013 v britském Wiltshiru za 900 000 liber, což je v přepočtu 27 milionů korun českých. Kromě houslí byly vydraženy i noty nalezené ve futrále.

Na výstavišti si návštěvníci mohou sáhnout na uměle vytvořený ledovec za zvuků reprodukovaných vzdechů, svistu, hukotu a skřípění ohýbaného kovu skomírajícího Titaniku, klesajícího do hlubin. Člověku až přeběhne mráz po zádech a citlivé duše si mohou připadat, že naslouchají skřekům i odevzdanému sténání smrtelně raněného mohutného tvora ze zvířecí říše.

Když Robert Ballard, spoluobjevitel vraku Titaniku, se v červenci 1986 v ponorce Alvin opět k němu vrací, nevyzvedává žádné předměty a vyzývá ostatní, aby z úcty k zemřelým ponechali místo nedotčené. Avšak tento masový podvodní hrob nezůstává v klidu. Komerční společnosti ignorují etiku a vyzvedají z vraku artefakty. Sto let po srážce Titaniku s ledovcem se ztroskotaná loď dostává pod ochranu UNESCO jako podmořské kulturní dědictví.

Za pozornost stojí fakt, že ještě před tragédií Titaniku vylíčil roku 1886 vidinu podobné katastrofy anglický novinář William Thomas Stead. Tento žurnalista nastoupil 10. dubna 1912 v Southamptonu na Titanik a sdílel kajutu 1. třídy na palubě C. Též zahynul a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno. Velkou intuici prokázal v roce 1898 americký spisovatel Morgan Robertson. V románu Futility (Marnost či Zbytečnost) předpověděl drama parníku, nazývajícího se v jeho díle Titan. A v roce 1935 se skutečný nákladní parník Titanian, plující v Atlantiku, jen o vlásek vyhnul srážce s ledovou krou!