EVA FRANTINOVÁ
Tatínek referuje z ráje
Co si tu uděláš to budeš mít
chceš Beethovena uvidíš ho
jak ho chceš vidět
oblékneš si ho jak chceš
třeba do pyžama
nebo bude stejný jako z učebnic a obrazů
v rozevlátým kabátě
chceš Rossiniho?
poskládáš si ho jako stavebnici
můžeš se stát jeho perem notou Lazebníkem
támhle jde Mario Lanza pětiletý
zítra ho nechám zestárnout
on si ze mne taky může udělat co chce
třeba vynález na motor nebo na slzu
nebo můžu být chvíli zbytečnej a bez motorky
a vedle pěvce jde Rumunka Zinaida Palli
a Mario del Monaco
zpívají… a za nimi celý sbor: Nechte vzdechů nechte lkání…
a s nimi i Escamillio a za ním celá hospoda!
Co si tu uděláš to budeš mít
Chceš zahradu? Skleníky? Švestky jak pěstě?
Anglickýho lorda nad talířem švestkových knedlíků pod tvarohem?
Chceš nocovat na Orlím hnízdě?
Mám tam svůj spacák
vejde se do něj i děda
Chvíli můžeš být ve středověku chvíli ve dvacátým století
můžeš si prožívat
jak dlouho chceš 15. 3. 1939
nebo ho pořád vymazávat gumou a proměnit seve slovo Mír
Hermína si tu udělala z obědů Domovinu
pro nášupy tu tancuje
a její Franta pije z kapsy svého posledního nedošitého saka
tlustí se ládujou a hubnou a dietolog si je nafukuje
aby měl co dělat
někdo zezdola vypadne nahoru jak mince z rozbitýho automatu
před dalšího klademe cestu
a tváře se odlévají do podobných forem
není moc na výběr
viděla jsi mne letos na ostrově Lošinj
ale já už se ale tady pět let dívám na támhletoho člověka
hází kříže do ohně
nemá pauzu ani třístupňový pivo
a za ním čeká zástup – každý si chce jednou hodit
za maminku za babičku za Mojžíše a Abrahama
ale nemocný duše tu jsou v nemocnicích
a jsou tu patra
v těch nejvyšších umějí dělat stromy kameny zvířata a lidi
tam vysoko některý duše už zůstanou navždycky
zezdola přišly vyřízený jako budíky
který už nenatáhneš
některý
ale většinou si můžeš vybrat z katalogu
kam chceš dolů kdy a ke komu – do Francie do rodiny vinaře?
do Prahy na Vinohrady?
na Cejlon?
potom se zatáhne opona
možná za stovku let budu tvým strejčkem
nebo sestřenicí
možná jsem jimi už byl
zapomeneš
kdo tě poslal
ale duše nejde dolů nikdy celá
zbytek je tu
ty jsi já
já jsem ty
my oba jsme třetí a čtvrtý a milióntý
spějeme v náruč
proto nedělej nikomu bolest
duše se spouštějí kolem kosmické knihovny plné čtenářů
dole se potom ptají
Proč já proč se to stalo zrovna mně?
proč mě zajelo auto
když jsem skákal panáka
Proč jsem básníkem?
Skladatelem a ještě jenom jarním?
jenže zapomněly
že si všechno vybraly z katalogu
ženichy nevěsty majetky značkový věci kontejnery i hadry
operace zkoušky proklínané Čechy
kožichy senátorská křesla blechy
pouště i pralesy dobu povolání
Sbohem a šáteček
takže znova
Chceš se stát jedlíkem? Jez! Truhlářem? Je tu síň hoblíků!
Toužíš k pošťákům nebo k námořníkům?
K tulákům? Louky nepřetržitě kvetou…
Chceš bádat? Navrhni laboratoř!
Plavat? Nikdo takový tu nezůstal ještě bez tempa!
Chceš dělat v dole Hlubina?
Sem těžní klec!
Nebo se zúčastníš francouzské revoluce
u stolu sedí všechny partaje
od pravěku po dnešek
prezident Novotný se psem Padni komu padni
Havel Sukarno Hácha…
támhle na oválu pořád běhá Zátopek…
támhle holčička z Barrandova
které přidělili kolej
po které přijela její osudová tramvaj
holčička bude přebíhat přes koleje a věčně se vyhýbat tramvaji
přeskakuje marně a slzy její matky tvoří na ubruse
slovo uhni
které nevysychá
támhle hotelový pokoj v Amsterodamu kde Davida Oistracha
přepadla poslední slabost
ale on stále hraje
támhle jsou spící vojáci a všechny minulé i budoucí války
v zákopech ideálů a různých učení a ismů
a kniha Tak pravil pád
kniha o zemi
támhle zklamaní z prohry oči jak slepé nábojnice
ale paže stále zdvihají
do nocí plných křišťálu a vzpour
nešťastní bez výstřelu i s jedním výstřelem
jedni moc zrychlení druzí zpomalení
a kolem jejich nohou v bagančatech Berlín Drážďany Irák Ukrajina…
a hodně dětí
proč umřel Kája ve třech letech
aniž mu stačili vyrobit skleněnou trumpetku
duši to stačilo ke konečnému výbrusu
teď dělá Kája z Benešova kameny i lidi do celého světa
lidi dole pláčou zbytečně
co se mu lepšího mohlo stát
nad vším je světlo
to se nadechuje a vydechuje jako živý obří míč
nudí se hledá branku
možná už nemá za koho hrát
za lež za pravdu za socialismus kapitalismus sebe
za propocený tričko nebes
všechno má a mít může
proto si vymyslelo divadlo
a škádlí přízraky
přízrak – no to si někdo tady vzal víc paliva
takže ho vidíš mihnout se za skleněnými dveřmi
já ti přece taky někdy ťukám na rameno
a volám na tebe
ty nejsi nikde jinde než na školení v divadle
světlo se nadechne a to je smrt
vysavač s hvězdným sáčkem
a vydechne – posílá duše dolů do matek a připravených domovů
podle jejich přání
panelák nebo chýše
tady jsou taky vrstvy
duše se baví spolu ne každá s každou ale podle úrovně
dělají hloučky různobarevných stínů
všechno je projekce
když píšeš tak se čistíš
každý se čistí něčím jiným
a stejně je to krásný
světlo prská umění na vaše hlavy i bez čtenářů
a co je za ním nevím
byl jsem jen jednou
a tatínek…
Perseidy po záruce
Ten den měl sako střižené nůžkami modré oblohy
kravatu nad městem Šibenice
na kravatě se houpal ráj
ten nehybný
a ne že ne
spolu s ním novinářské hymny století
a tvoje oko – herní dělo s rudým podsvícením
Toshiba Qosmio X70
oko v elektronické samotě
v tenkém lehkém těle bez otravné mechaniky
oko co ale stále reaguje na dvojklik básně
a prst paměti
oko se sklopným víčkem radostí
jež čas neucítí ani v batohu
vy máte v sobě displej dítěte
poklepávají na vás dřevěné kostky
řekl soused
a jejich záda zdobí logo Rybízová zahrada
a jejich klouby – reproduktory
všechno se do vás bezdrátově nahrálo
přehráváte tam a zpátky
dědečka
a sklářskou vesnici
v zalesněném údolí
a papírový knihy
Kouzelné městečko Opravdový blankyt Bacha černý paraple
Zatím co ty spíš
Z mého života
nad sebou dálkový ovladač a nabíječku
vy jste ještě natahovala hodinky a na svém zápěstí
ty jó
vy jste točila knoflíkem rádia ze žlutého bakelitu
nedělní hry šly a šly
žila jste v ýtý pravěku na ostrově Utržená periférie
ano můj svět byl nárazuvzdorný mrazuvzdorný vodotěsný
jizerská zrcadlovka
od jednoho roku
produkt co nezestárne
jsem Pařan Závislý
vyvolávám si den co den heřmánkové chvíle a šustění kostkovaných košil
když je vybalovali pod stromkem
z kterého sněžilo stříbrnými řetězy
noc měla uhlíkové tělo a tablet koberce svítil dlouho
déle než lino v kuchyni
můj herní notebook
my všichni stali jsme se cinefily v obýváku
a pouštělo se Díky
ozvučené šustěním dárkového papíru
a dědečkova dechu
a dechu jeho syna nad mým ramenem
v modré teplákové soupravě
dnes by to mohla být špičková novinka
nejvyšší model z portfolia lásky
na to vám žádná banka nepůjčí
přístup odepřen
realita je nadupaná tichem
jenže mnozí neslyší
ach upravují chytrý mobil na zbraň hromadného ničení
okouzlilo to celý sál na Hackerfestu
ach proleťte s námi celý svět
kupte si na něm většinový podíl
znáte už naše military sny
pestré magazíny?
zašpuntujte si s nimi hlavu
hlavu českou muzikou
s Vořechem Voříškem Škraloupem Škroupem
staňte se neviditelným na netu
my jsme se s chutí schovávali za rohy
v každém případě přihlášeni k odběru novinek dne
nainstalováni v zázraku Rukypodání
nebo Pozdravu
nebo snítky kopru
myš v komoře
kocour nikde
mámo táto
proč musíme být svědky: slunce kolabuje to sedmitečné
i to skutečné
olympiáda honí svaly
svaly olympiádu
jak oka ovčí vlnu na jehlicích marnosti
možná se básní trefím do terče
jako když osamělý mořeplavec natrefína rybu
v našem Mrtvém moři
než čelo večera obejmou dlaně hvězd
a slabiky se posypou jak drť z korku
z úst dvouletého vietnamského dítěte
Jsme bohatí
v češtině i v němčině
první souvislou větu
vyklopí Bonni
a jednou přecedí zuby
Jsme staří
za sebou plynoprachová mračna
a otevřené hvězdokupy bankovek
zanikající Hyády Plejády Perseidy po záruce
dětmi svých dětí vyloupený záchranný balíček pro přežití
chutnou nabídku vozů Alhambra Reference
včetně pojištění
a v hlavní roli příběh radost
Bonni si může už dnes zaplatit
drahokam z vlastního bratříčka
– na jeden kámen stačí hromádka kremačního popela
a deset gramů vlasů
Davida
za sebou kvarteto bílých dlaždiček
na které cákla slina poslední hrající žíně
Listy bezejmenné
jak létací dveře na nádražích – kus co se stále hraje
a přece se musí napsat
– protože pro Kamilu a od Leoše
za sebou
návěsné bloky dní ověšené pomocnými motory věcí
jež nikdo neodhodí
– není kam a kdy
mise končí
aniž se roztavil kamenný plášť v nás
co tedy zbyde na pultech v tržnici štěstí
neodevzdané daně dosednutí
radiační stíny stesku v igelitce za korunu
mražená něha
ovládací centrum pravdy s překladačem
co chybuje
záloha na dřevo civilizace
štít rutinních cest od člověka k člověku
čtvero ročních období instant
v pytlících
jež bouchneš jako Franta z Kavalírky do hrnce titanových životů
my vaříme v nich a za vás
pečlivě podle zásluh rozdělená ledová kůra
žízní rozpukaná ústa
uhlovodíková jezera lží
ohmataný časopis Budižtma
žraločí kůže v plavkách závodníků
metalové ikony s filharmonickým doprovodem
zakonzervované podmínky
jánabráchu
kradené pomníky
v předsíních dvoumetrové minerály dary zaměstnaných
na dobrých adresách
čínské žehličky – špehují za vás
odměňte se prádlem vlastní kůže sami jak špionážní spotřebiče
hostitelé rodinných štěnic
vysloužilí i zasloužilí
jádro i pudl
letenky na Mars v komerční lodi pro veřejnost
na kraji Hostivaře
počkejte
ani já ale nechci zůstat sama v síti
nohu na stupátku
sorry
já zkoušela stav beztíže
zavěšena ještě na tatínkových dlaních
a dávno před důchodem odlétala
do nového světa
všechno se správně poskládalo
na nedělním rozhraní Vinohrad a Vršovic
z výšky jsem zahlédla první metaforu
Labuť Ještěrku Lištičku Velkou medvědici Chemickou pec
prolétávala jsem jí v tatínkových dlaních
dlaních štědřejších než hotel
do kterého želatinová něha napumpovala x dolarů
krásný a silný zážitek
a já se nikdy nevrátila k zemi
a tvář mám odřenou o šedý plášť zimníku
má tvář jak přesně vybroušené hlavní zrcadlo
putuje v podvěsu pod letounem Bezpečí
za zvuků Dvořákova Larga
a mění se
a nemůže se odpoutat od stanice
jak dopis od poštovní schránky
jak návratový modul odpovědi
katapultující se na osvětlenou stranu obálky
kterou dlužíme sobě
jak ruka od kapsy
kam jsme došli kdo to ví
nemohu koupit vaši knihu ani za padesát
já totiž platím dneska oběd
trojrozměrné šero u stolu
platím za to že šnorchlujeme tímto dnem z kterého utíkají tuleni
tulím se jedině k účtu v čokoládových šatech Dezert
na poušti
modlím se k sedmi talířům stvoření
blížím se k věku nedojedl znamená opustil
srdce mám unavené jako pres
přes nějž se tlačila káva s černou pěnou
na zapřenou
každý jsme stolkem
od narození sloužíš pro použité nádobí
buď oběd nebo báseň
buď báseň nebo nic
buď nic anebo dotisk zoufalosti
který rozešleš v povinných výtiscích
do každé české rodiny
zoufalostzadarmo nekupte to
a přece den přes záda přehazuje sako
střižené nůžkami modré oblohy
zpěv tryská
– chvíle
v které je rozbíjena
busta
Krista…
A tak se ještě koukni na ta záda
v přesných košilích s ještě přesnějšími proužky
plazí se po nich pramínek vlasů a také tetování
koukni se na ta záda – je pátek odpoledne
před velkou obrazovkou dělají zkoušku
jak před vypnutou černou tabulí
i seriál si můžeš představovat
jak prázdný byt snít o prosluněném apartmánu
jak vybydlená banka čekat exekuci
ale báseň nikdo a nic nezabaví
koukni se na ta záda
dělají malé úsporné pohyby
před sebou napřažené ruce
jak ruce slepců
ze židle zvedne je pípání mobilu
kuře v rýži po indicku krákoře
zbytek české melodie
koukni se na ta záda v pátek odpoledne
miliony domácností takhle žije
na stehnech přepínače
dnes se jim narodil vnuk Hugo
jediná investiční příležitost
Jenda do země zadupán
a někteří mají depresi z bohatství
a většina z žití jentaktak a šetří na zlámané knoflíky
jsou parketem pro případné zakázky – valčíky
možná že jo možná že dneska ne
možná se sejdem možná se rozejdem s prací
naše pole zpustošili
naše chýše vypálili
mládež vlasti odcizili
píseň česká?
tvůj obraz dívko i s perutěmi andělskými
nasprejujeme na betonovou zeď
a pro ostatní mícháme barvy na počkání
počkejte Braniboři
počkejte všichni ze Strastí
první splátka z každé půjčky
udělá radost handicapovaným dětem
splátko budeš jen má jen má!
budeš u nás budem žíti ve spojení
bez žalosti bez starosti
budeme snášet jen lipový med
z míst poražených stromů
– domů…