MILAN BLAHYNKA
Název JÍZDY (TÉMĚŘ) KRÁLOVSKÉ (Obec Vlčnov 2014, ilustroval básníkův bratr Karel Kozel) dal Petr Kozel své básnické sbírce jistěže fascinován slavnou vlčnovskou Jízdou králů, verši o níž se knížka otvírá a k níž se vrací i básní Poslední neděle v květnu), ale jistě také proto, že všech devět ilustrací po knížce rozesetých jsou (až na malé děvčátko v kroji) obrázky muzicírujících a tancujících svátečně vyšňořených šohajů a jejich koní.
Kdo by hádal, že sbírka je nějaká regionální publikace pro rodáky a ctitele úžasně barevného folkloru, prohádal by. Barevné jsou jen desky knížky, frontispis a ilustrace jsou patrně jenom černošedobílé reprodukce obrazů hýřících jásavými barvami slováckého folkloru. Jestli snad prostě na barvy i na stránkách protilehlých stránkám veršů nebylo, zase jednou jsme svědky zázraku jménem z nouze ctnost: barevné ilustrace by na sebe strhávaly až příliš čtenářské pozornosti a úlohy textu a ilustrace by se obrátily, slovo by se jevilo jako cosi nezajímavě šedého, méně významného. A to by byla velká škoda, neboť verše Petra Kozla vůbec nejsou regionální, nezamykají se do skanzenu folkloru, mají obecnější a už vůbec ne reklamně slavnostní a sváteční ctižádost. Dokládá to i jejich jazyk, nařeční je v celé knížce vlastně jen pár signálů, „legrúti“, „búdy“, „do kosárka“, „hojasa“, verš „Na krála matičko na krála“ a „kateřinka“, což je nářeční jméno pro chryzantému (neplést si ji s Kateřinkami, pražským ústavem pro choromyslné).
Ne že by Petr Kozel nesdílel sváteční radosti jízdy králů, tance a dobré pohody Nad vínem (přímo tak zní název jedné básně). Nad ním si připouští, že „je sto důvodů k radosti“ a sám život nás „občas zbaví úzkosti“, ale to opravdu jen občas.
Kozlův Noční sad končí veršem „a do tance mne vyzve noc“, závěrečná báseň Nad vínem končí verši „Tak raduju se nad vínem / je pěkné“, „Od strachu k radosti spěchají písně“, ale mnohem víc veršů klade otázky („Na koho asi žalují / zabití šohajíci“ z pomníku padlých ve válce; „Na co dnes myslí spící květiny“), teskní („A listí / už je dotrháno“), soucítí („Jen v teple pod prachovým peřím / srdéčka bijí koroptvím“; to Po honu) a žaluje (Boží muka: „Na zbytky nártů pohlíží Kristus / spodinou podruhé na kříži mučený“). Je starostlivý hospodář připomínající si nejen na vinici své viny: „Chybil jsi v řezu / a neozval se pláč / a nikdo nelál / nikdo nehartusil / a keř ti nevyčetl // Střihl jsi chybně / a jako výtka tichá / padl ten pahýl do trávy / a réva shovívavě mlčí / Léto tvé chyby napraví.“
Ne že by v Jízdách (téměř) královských nebylo básnicky neztvárněného starého obecného poznání („K volání lidí tak přečasto jsme hluší“) a tu a tam básnicky nedonošená myšlenka („hlazením kamene jsem následníkem řeky“). Ale Kozlova básnicky suverénní jízda životem, vynalézavá práce s rýmem neotřelým (lidé : neubyde) i pouze gramatickým (od svítání : k dospívání) ztrácí punc banality jak díky 12 veršům mezi nimi, tak díky objevné vazbě („válčí k dospívání“), umění zámlk, pojmenování (čas, který se zouvá z podzimu a převléká se za zimu je „transvestita“), skryté erotičnosti a zjevné obraznosti („voňavá paní učitelka“ „štíhlými prsty“ dolévá „z převeliké láhve“ školní „kalamáře“ a čtenář je tak svědkem proměny inkoustu v opojné víno), to vše mě osmělilo, abych v názvu recenze parafrázoval název sbírky.
Básnická přesvědčivost typu „Tak do kočiček daleko / I do Hromnic a do popelů / Jen k soumraku je blízko / už od svítání“ nespadla z nebe a není dar, je výsledek jistě mnohaleté tvůrčí práce se slovem, ostatně doložitelné. 12 ze 44 básní Jízd se četlo už ve „výběru z lyrické tvorby“ sešitku Podzim a ti druzí, vydaného před časem Domem armády v Olomouci, další dvě básně otiskl Petr Kozel v katalogu Krajiny mého srdce, vydaného k retrospektivní výstavě obrazů jeho bratra Karla (Olomouc 2013). V katalogu jsou i tři další básně s poznámkou „z připravované sbírky Obeznávání“ a medailon, v němž Petr Kozel osvědčil i dar vykladače malířské osobnosti a díla. Nezbývá než se na Obeznávání i jinou slovesnou autorovu aktivitu těšit.