RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Jaro sa už koná, tady sa ani nečaká na svatého Řehořa a chlapi vtrhnú do pola, už aby sa pro ně vyvářalo, a tak enem starost, moji milení, eslivá sa v tej Praze už roznéslo, co tady v súsednej dědině (rači nemenuju, aby snáď z teho nebyly nakonec akési opletačky) nedávno vyvédli. Vzali do písmena, že sa máme zastávať porobených národú a vyvěsit na baráky, jak na ně spomínáme. To sa dozaista až k nim dostane, jak na obci a možná aj na kostele bude viset jejich prápor. Páter malý biskup sa v rádiu radoval, kolik tibetských letos viselo. V tej súsednej dědině to vzali doopravdy a zehnali si kdesik aj vlajku porobených Kurdú. Měli byste to dat do televize, tá by to istotně dala do hlavných správ!

A eště cosi eště veselšího. Panáčkovi biskupovi, temu onému, akosi neide pod nos, že sedumnáctý listopad bude dnem študentstva. Zdá sa mu, že sa tým pozakryje to veliké, co bylo roku 1968. Ále to sa vystavil posměchu. 1939 doplatilo životem na svoju odvahu jedenást či kolik študentů a tisíce ich pozavírali do koncentráka, 1968 sa hlásilo, že umřel jeden jediný, ale brzo sa ukázalo sa, že ani ten né. A dyby aj on byl mrtvý, jak nebyl, taky to byl, jak hlásili, študent. Tajak aj potem Palach a ten další, co sa v zimě upálili. To každý ví, a študentom sa furt děkuje, jak byli stateční a šecko začali, tak aj v letě po pražském jaru a potem v zimě. A teď kemusi aj v parlamentě překážá Den študentstva? Není to veliká prča?

Pozdravuje Vás Vaša RENÁTA SLOVÁČKOVÁ