ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 (volné pokračování z LUKu č. 2 /2015)

Dalším představitelem tzv. užšího Pražského kruhu byl Oskar Baum, básník a prozaik, avšak od narození zrakově postižený, po hádce s českými školáky jako jedenáctiletý zcela oslepnuvší. Franz Kafka prý vysvětloval Gustavu Janouchovi v dopise, že ztratil zrak jako Němec, „jako někdo, kým vlastně nikdy nebyl a co mu nikdy nebylo přisouzeno. Oskar Baum je pravděpodobně jen smutný symbol tak zvaného německého žida v Praze“. Z této autobiografické konstelace, témat slepoty, židovství a z pozice jinakosti pramení Baumova literární tvorba. Nebezpečí, že bude chápán jako pouhá senzace, rychle „vyždímán“ a „odhozen“, se tohoto básníka zvlášť důvěrně dotýkalo, tvrdí Brod v jednom posudku svého přítele. Po debutu r. 1908 napsal mj. román z maloměsta Der böse Unschuld (Zlá nevina), který otevírá tematickou linii líčení židovského života, jež sahá až pozdnímu Das Volk des harten Schlafes (Národ hlubokého spánku), 1937. V r. 1922 O. Baum začal pracovat jako hudební kritik v Prager Presse. R. 1933 se angažoval v hnutí pro emigranty, po okupaci se nabídl k dispozici Židovské kulturní obci v Praze. Zemřel na následky operace, krátce před odvlečením do Terezína.

Román Zlá nevina byl vydán r. 1913 ve Frankfurtu nad Mohanem. Odehrává se v prostředí českého maloměsta, v němž tvořili okolní židé jedinou německou společnost. Hlavní postavou je Julius Budweiser, syn ze středostavovské židovské rodiny, student v Praze, který je na letních prázdninách ve svém rodném městě překvapen tlachy, že je odpovědný za těhotenství Mali Beinsteinové, dcerky chudého židovského domkáře; Julius s ní před rokem udržoval známost. Podezření otravuje klima maloměsta, kde se člověk cítí „tak sám a ztracen a odkázán na jiné“. Milostné téma se proplétá se společenským konfliktem, kdy se bratr Mali staví do čela chudšího českého obyvatelstva; to ovšem nemůže zničit lásku mezi Juliem a Ellou Restovou, dcerou bohatého továrníka. Julius, u vědomí své neviny, důvěřuje svědectví Mali. Když chce (Mali) z hanby utéct do Prahy, doprovází ji. Když je domnělé těhotenství Mali odhaleno jako psychosomatická porucha, pochopí Julius, že ne „vina“ štve lidi proti sobě, ale „zlá nevina“, rozhořčení plynoucí z pochopení smutné pravdy, že není viníka, dokonce není ani obětního beránka, jehož je jinak nutně zapotřebí. Autor románu dále zdůrazňuje, že šovinisté nenávidějící jinou rasu či národ si neuvědomují, že i rasy či národy zastávají pouze své přirozené místo a zaslouží si být nenáviděni stejně málo jako jejich protivník. „A to je to, co tak popuzuje /…/, že také protivník je stejně jako my v právu a že pravý nepřítel zůstává neviditelný, neuchopitelný a stále stojí proti nám.“

V dalším medailonku představuje A. Teufel/ová Ernsta Weiβe, který chtěl být původně průměrným občanem, ale stal se jedním z nejmarkantnějších autorů literatury expresionismu. Studoval v Praze a ve Vídni, byl Brňan, syn obchodníka se suknem, po studiu nastoupil místo chirurga na jedné vídeňské klinice. V r. 1913 vydal svůj první román Die Galeere (Galeje). Nikdy nepatřil do užšího Pražského kruhu, přátelil se však s Kafkou. R. 1916 mu v Berlíně vyšel druhý román pod názvem Der Kampf (Boj), později nazván Franziska. Zda může být nazván „Kafkův román“ je nejisté, ale Kafka se v něm poznával, účastnil se totiž práce na textu. Co ho na románu fascinovalo, byl konflikt mezi láskou a uměním, jak ho cítil v předtuše zrušení zasnoubení s Felice. Protagonistce románu, Franzisce, se podařilo na konci románu konflikt vyřešit a stát se „celým člověkem“. Smrtí své rivalky a zrcadlové postavy překonává svou vlastní slabost, svou lidskou lásku k Erwinovi a poslední zbytek svého měšťáctví. Kafka pochopil význam románu stejně jako jeho Felice, která ho komentovala slovy: „Asi nemohu tuto pravdu přežít.“ Pravdu, že mezi smrtí a rezignací na lásku neexistuje žádná třetí cesta.

Otto Pick byl syn drobného židovského obchodníka a vyrůstal v dvojjazyčném prostředí. Navštěvoval reálku, potom pracoval jako bankovní úředník, našel si ale cestičku ke kruhu v kavárně Arco. Přátelil se s Brodem i Kafkou a příležitostně s nimi cestoval. Od r. 1921 byl fejetonista Prager Presse, stručně shrnoval snahy moderny v antologiích Tschechische Erzähler (Čeští vypravěči), 1920 a Deutsche Erzähler aus der Tschechoslowakei (Němečtí vypravěči z Československa), 1922. Vlastní práce uveřejňoval v expresionistických časopisech (Die Aktion, Akce) už před 1. světovou válkou. Především byl „prostředníkem mezi kulturami“, překládal bratry Čapky, Langera, Šrámka, Březinu a naopak Werfela, Zweiga do češtiny. V r. 1939 uprchl do exilu v Anglii, kde v roce 1940 umírá.

Další heslo představuje Pickův sborník novel Die Probe. Novellen (Zkouška. Novely), 1913, vydáno v Heidelbergu. Sborník mapuje vztahy pražské scény k heidelberskému kroužku Hermanna Meistera. Šest novel popisuje převratné body života, promeškané, „prošvihnuté“, nepochopené a … podařené. Stejně tak jako diagnóza doby také poetika i etika pravdivosti tvoří hlavní téma Pickových novel.

Osobnost filozofa, esejisty, teoretika sionismu, člena užšího Pražského kruhu, spoluautora M. Broda Felixe Weltsche zmiňuje W. Schmitz v hesle Anschauung und Begriff. Grundzüge eines Systems der Begriffsbildung (Názor a pojem. Hlavní rysy systému abstrakce), Lipsko, 1913. Text představuje filozoficko-psychologicky orientovanou práci, bohužel čtenářsky poměrně neatraktivní: neprodalo se ani 150 exemplářů knihy, takže autoři neušetřili na příspěvku nakladatelství.

Židé nejsou zralí pro obrození a politický program není cestou k jejich probuzení. Na tomto názoru založil bývalý protivník Theodora Herzla a redaktor Wiener Welt (Vídeňský svět) Martin Buber svůj program kulturního sionismu. Spoléhal na obnovu židovství změnou jednotlivce a společnosti. Tento lid se konstituoval, podle M. Bubera, jednotou řeči, kultury a tradice, na které západní židé skoro zapomněli a které jim byly připomenuty v Buberově přepracování chasidských legend. Vyrůstal v haličském Lemberku, narodil se ve Vídni. Haskala, židovské osvícenství a chasidismus, mystické lidové hnutí zde byly jen různými projevy jednoho a téhož lidu. Chtěl zprostředkovat spojení asimilovaného západního židovstva s chasidským východním židovstvem a vytvořit novou jednotu. Jestliže se někomu podařilo zatraktivnit v nesionistických a nežidovských kruzích židovskou otázku, byl to Buber – „tlumočník Východu pro Západ“. Nejbližší mu byla pražská židovská mládež. Po neúspěchu projevu na V. světovém sionistickém kongresu se věnoval v Berlíně kulturní práci. Vystoupení před pražským studentským sdružením Bar Kochba o smyslu židovství bylo zlomem v jeho životě i v sionistickém hnutí (leden 1909) a vedlo ho k celoživotní přednáškové činnosti, při níž se opakovaně vracel do Prahy. Jeho kroužek studentů, „přátel a soudruhů dle přesvědčení“ vytvořilo ideální společenství k realizaci onoho konceptu dialogu, který sám formuloval slovy: „Nevedu žádnou přednášku, vedu rozhovor.“

Teprve Tři řeči o židovstvu (Drei Reden über das Judentum) Frankfurt n. Mohanem, r. 1911, z něho učinily charismatickou osobnost, která stála v centru židovské inteligence západní Evropy, „apoštola židovství před lidstvem“. O jeho řeči se zajímala i Židovská obec. Kroužku kolem Bar Kochby umožnil „chápat svou židovskou identitu jako bránu do duchovně zavazujícího světa“.

V hesle pojednávajícím o jeho čtvrté pražské přednášce na téma Der Mythos der Juden (Mýtus židů), r. 1913, předneseno před Bar Kochba, vysvětluje A. Teufel/ová, že se silněji než v jeho raných řečech stává patrné, proč tak bezpodmínečně setrvával na své ideji „židovské renesance“ a na přesvědčení o její nutnosti.

Sborník Jüdische Prag (Židovská Praha), r. 1917, je uveden zvláštním pozdravem, který se čte jako legenda o religiózním probuzení: M. Buber v něm vzpomíná na společná pražská setkání jako na probuzení společenství, které láká na cestu k osvícení: „Mluvil jsem a vy jste poslouchali v plné pýše, vy jste mluvili a já jsem poslouchal v plné pokoře, potom jsme ale stále mlčeli, společně mlčeli.“ A z tohoto společného mlčení a „řečnění“ povstalo v Buberově vzpomínce slovo osvícení: „Sabat!“ Buber neváhal tomuto osobnímu prožitku přikládat takovou mystickou hodnotu jako legendě o rabi Löwovi – ve světle jeho mýtů podávaly oba „zprávu o božské události jako smyslové skutečnosti“.

Další heslo téže autorky představuje text Mathiase Achera alias „jidiš“ básníka Nathana Birnbauma, otištěný rovněž ve sborníku Židovská Praha. Autor v něm kritizoval pražské židy a vyzdvihoval tzv. východní, neboť jsou „domáčtější, zemitější, rozkošatělejší než pražští“. N. Birnabaum byl také propagátorem jazyka, jímž v r. 1907 – podle údajů z časopisu Sebeobrana – hovořily dvě třetiny židů, a organizátorem prvního kongresu jidiš v r. 1908 v Polsku. V Sebeobraně se objevily dvě básně v jidiš (v latinské transkripci a s německým slovníkem), aby připomněly tuto zapomenutou židovskou řeč. N. Birnbaum byl přesvědčen, že národní jednota všech židů je dosažitelná jedině cestou společné řeči a kultury. Proto se vehementně zasazoval o uznání jidiš jako národní řeči a o znovuoživení jidiš literatury. Charakteristické splynutí původně chasidského s revolučním, částečně socialistickými idejemi, budou razit i národně humanistické koncepty M. Broda a F. Weltsche jako specificky pražskou formu sionismu.

M. Brod ve své autobiografii uvedl tři rozhodující impulsy na své cestě k sionismu: osobnost T. Herzla, program M. Bubera a setkání s východními židy. Příležitost mu poskytlo mj. pohostinské vystoupení divadla jidiš z Lemberku, které vystupovalo od října 1911 do ledna 1912 v Café Savoy. Pro mnohé Pražany bylo prvním velkým setkáním s autentickou židovskou lidovou kulturou. Vše ovšem dopadlo jinak. Přispěl k tomu také ruch kavárny, neboť někteří hosté – podle Kafkových vzpomínek – rušili svým hlasitým hovorem dokonce i „scény umírání“. Ovšem i sami herci, jak vzpomínají Brod i Kafka, byli diletanti, „šmíra“. To neplatí o Jizchaku Löwym, o jehož „prosazení“ do „velkého světa“ se snažil s téměř otcovskou péčí F. Kafka.

Od dob, kdy v Praze řečnil M. Buber, viděla sionistická mládež ideál živé víry a mesianistického činu v hnutí chasidů. Když je poznali na vlastní oči, způsobilo to přinejmenším léčivý šok, neboť nemohli v praxi odpovídat principům sionismu. Jako doklad uvádí autor hesla Kafkovy dojmy z jeho, Brodova a Langerova setkání s rabínem z Grodecku, který prchl z Haliče do Prahy. Ze zajímavých deníkových poznámek vyberme pouze dvě informace: Je oblečen do plátěného kaftanu, pod ním jsou vidět spodky. Škrábe se v plnovousu, smrká skrze ruku na podlahu. Jmenovaný Georg Mordechai Langer je jedním z mála, kterým se podařilo překonat rozpolcenost mezi touhou a ostychem a svoje okouzlení přetvořit v praktický zájem o mystickou víru a obec věřících. Opustil Prahu r. 1913 a následoval Belzera Rabbise, „hlavního propagátora chasidismu“. O Langerově působení vydávají svědectví jeho knihy Die Erotik der Kabbala (Erotika kabaly), 1923 a Die neun Tore (Devět bran), 1959.

Další heslo je komentářem fotografie členů des Vereins jüdischer Hochschüler Bar Kochba in Prag (Sdružení židovských vysokoškoláků Bar Kochba v Praze). Sdružení vzniklo v r. 1896 ze studentského sdružení Maccabäa a o tři roky později fúzovalo se Sdružením židovských akademiků (Verein jüdischer Akademiker). R. 1901 se stal předsedou Hugo Bergmann, který dal sdružení vlastní orientaci: soustředění na vzdělávací práci, prostřednictví mezi jidiš a hebrejštinou, stejně tak mezi historií a přítomností. Získali za člena M. Broda, O. Bauma, F. a R. Weltsche, F. Kafka sice do něj nikdy nevstoupil, ale účastnil se jako host programů. V důsledku konfliktů s oněmi sionistickými kruhy, které vyžadovaly praktické angažmá, došlo k rozštěpení pražského sionistického hnutí na duchovní skupinu Bar Kochba a silněji politicky orientované, bojovně naladěné studentské uskupení Barissa.

R. 1910 pozval Bar Kochba na slavnostní večer v hotelu Central vedle B. Feiwela i úspěšného autora Jakoba Wassermanna. Měl hovořit na téma „Židovští umělci v německé literatuře“. Wassermann nebyl žádný sionista, chtěl být uznán současně jako Němec i Žid. Přesto se jeho typologie židovství nápadně blíží kulturně sionistické, proto není divu, že ho M. Buber požádal o příspěvek do svazku Bar Kochby Vom Judentum (O židovství), 1913. Ovšem onoho večera četl, ke zklamání členů spolku, jen ze svého románu Juden von Zinsdorf (Židé z Cínovce).

Výše uvedený sborník byl vydán sionisty, jak se říká v jeho programovém úvodu. Nechal ho vydat historik Hans Kohn ve své funkci předsedy spolku Bar Kochba. Představoval plod publicistické práce sdružení a je současně posledním obsáhlým dokumentem onoho „duchovního“ sionismu, který vznikl v Praze jako „forma židovského expresionismu“ před 1. světovou válkou. Je prezentován jako duchovní hnutí mládeže. Za duchovní otce tohoto pražského hnutí, které – jak Kohn kriticky zaznamenal po válce – bylo předurčeno na jednotlivce, ale „tím připravovalo sionismus jako cestu pro moderního člověka“, jsou v předmluvě svazku uvedeni Ascher Ginsberg a M. Buber, který přispěl nejen statí Mýtus Židů, ale pomohl i při koncepci a sestavení svazku; navíc navrhl známé, proslulé spolupracovníky, např. J. Wassermanna. Do sborníku přispěl i Arnold Zweig.

Robert Weltsch se obrátil na Arthura Schnitzlera, autora románu Der Weg ins Freie (Cesta na svobodu) ohledně přednášky v Bar Kochbě. Ten ji odmítl. Sám podal ve svém díle tuto analýzu židovského postavení: „Kam jen přišel, tam potkal židy, kteří se styděli, že jsou židé, nebo takové, kteří na to byli pyšní a měli strach, že by se mohlo myslet, že se stydí.“

Fotografie na výstavě připomínala osobnost Huga Samuela Bergmanna, v jehož domě se Brod seznámil s Herzlem. Bergmann pochopil, že sionismus nenabízí revolučně nový přístup. V tomto byl podporován hlavně Buberem, na kterého upozornil jako první v kruhu Pražanů; byl to on, který Bubera získal r. 1903 pro přednášku členům Bar Kochby v kavárně Corso. V r. 1920 se vzdal místa knihovníka na UK a odjel do Palestiny, kde vybudoval knihovnu Hebrejské jeruzalémské univerzity, jejímž prvním rektorem se r. 1936 stal. Bergmann vydal soubor svých dřívějších prací r. 1919 pod názvem Jawne und Jerusalem. Skrze kulturní práci mohl sionismus podle jeho přesvědčení plnit svou lidskou misi „obnovení lidstva skrze ducha“. Nejslavnější studie je Die Heiligung des Namens (Posvátnost jména) ze svazku O židovství. Mohl se mimochodem odvolat na kabalistické výklady písma, jak je uváděl M. Buber ve své třetí pražské řeči pojmem Werkheiligkeit (posvátnost díla).

Další heslo představuje osobnost Roberta Weltsche, jehož proslavil nadpis úvodníku Židovských rozhledů (Jüdische Rundschau): „Noste ji s pýchou – tu žlutou skvrnu“ (otištěno 3. 4. 1933). Byl chápán jako muž extrémů. V kruhu Bar Kochby zastupoval jak nikdo jiný nacionalismus, který negoval diasporu jako „patologický, chorobný stav“. Proti tomu postavil „židovskou antiku“, kterou člověk musí probudit ve své duši, neboť ona je kořeny a pramenem židovského národa. Nacionalismus podle něj byl osobní věcí jednotlivce. Z duchovního a humanitárního charakteru židovského nacionalismu odvozoval Weltsch morální zákaz sebepovyšování se nad ostatními národy. Už v r. 1935 komentoval z této pozice v jubilejním čísle německých Židovských rozhledů (17. 4. 1935) vztahy mezi Židy a Palestinci.

Poslední heslo této kapitoly je věnováno sborníku Das Jüdische Prag (Židovská Praha), jejž vydalo nakladatelství časopisu Sebeobrana, které v r. 1910 převzal bývalý předseda Bar Kochby Leo Herrmann. Pod jeho redakcí se časopis otevřel širšímu spektru názorů, stal se celosvětově sledovanou „tribunou pro vážné diskuse“. Že mohl plnit tuto funkci za války, za to vděčí angažmá Sigmunda Kaznelsona, který jako člověk bez státního příslušenství nepodléhal branné povinnosti a od r. 1913 do r. 1917 pečoval neplaceně o redakci Sebeobrany. Jeho péčí vyšel zmíněný sborník coby dokument pražské „židovské renesance“ a hrdé přiznání k vlastními silami dosažené „kulturně sionistické“ změně. Měl shromáždit příspěvky, ze kterých by byl zřejmý „duchovní fenomén židovské Prahy současnosti“. Ve znamení staroměstského pomníku rabbiho Loewa sjednotil sborník více než 50 židovských i nežidovských hlasů z Prahy a o Praze. Publikovali tu mj. N. Birnbaum, M. Buber, F. Mauthner, O. Březina, F. Kafka, L. Šaloun. Dosud neznámý obraz, který tu vznikl, byl obrazem staronové židovské Prahy, která si je vědoma své historie a prožívá své kulturní znovuzrození.

Pokračování v některém z dalších čísel LUKu