Pohádka

X

Za devaterými horami a devaterými lesy byl jednou jeden člověk, který dostal cenu. Byl tak překvapen, i když takových cen je dnes hodně a většinou je udělují týmy kamarádů jiným kamarádům nebo lidem spřízněným hlavně vztahově a ideologicky, což se vhodně doplňuje. To platí i o cenách mezinárodních, i když zde jsou souvislosti jakoby odtažitější. Je to nakonec věc těch výborů a těch lidí a těch odměněných a do toho řadovému občanovi nic není.

S cenami bývá někdy spojována i nějaká ta finanční odměna, ale ne vždy. Tady byla: nijak velká, ale ani nijak malá. Onen muž se rozhodl finance nepřijmout a výboru či komisi doporučil, aby peníze byly dodány tam, kde není svoboda slova v dobrém stavu. Berme tedy tuto glosu jen jako jedno z možných doporučení.

Mohli bychom ovšem diskutovat o tom, jaká je svoboda slova, když je „v dobrém stavu“, ale to ponechejme hloubavějším povahám.

Sám fakt odmítnutí finanční odměny mě zaujal. Je to čin hodný pozornosti a ocenění zvláště dnes, kdy se vše poměřuje penězi; je to akt jistě altruistický, chvályhodný a následováníhodný a neměl by se relativizovat.

Potom jsem začal věci o něco víc domýšlet. Tak nejdřív adresát. Má to být jedinec, nebo země? Pokud jde o jedince, měl by to být ten, kdo je nesvobodou slova nebo svobodou slova v špatné kondici nějak postižen nebo postihován. Otázkou zůstává míra tohoto postižení: trest smrti, vězení, diskriminace v zaměstnání, mediální štvanice nebo naopak mediální ostrakizace, většinou víc věcí dohromady. Jistě by se peníze měly dostat především tomu, komu hrozí smrt nebo dlouhé věznění.

Pokud by šlo o zemi, je to ještě složitější. V které zemi je svoboda slova ve špatném stavu? Na rty se derou desítky názvů, ale potom přichází brzda; není to totiž jen tak, neboť jejich počet se neustále zmenšuje, jak se dějí dějiny: především by to neměly být země, které byly donedávna tvrdými diktaturami, ale které byly potom od nich osvobozeny v stále nekončících invazích a občanských válkách.

Problémem je již samo slovní spojení „svoboda slova“. Nemyslím si, že by kdy byla svoboda slova nějak ohrožena, neboť svobody slova si každý mohl a může dopřát dle libosti, ale člověk většinou čeká na to, že mu tu svobodu někdo povolí: to je ten Haškův „mírný pokrok v mezích zákona“. Neboť svoboda obecně a svoboda slova zvláště je věc krajně riziková. Proto ji člověk většinou rád realizuje vůči někomu, kdo se nemůže bránit nějakou represí, tedy tam, kde je svoboda slova bez odpovědnosti a bez trestu: proti komu se taková svoboda slova uplatňuje, si můžete také doplnit sami.

Mírou represe za projevenou svobodu slova se od sebe liší různá dějinná období, různé země, ideologické systémy a tím se také od sebe liší míra rizika.

Svoboda slova mohla být kdysi v podstatě – až na výjimky osob pronásledovaných, tedy tzv. nepřátel státu – plně realizována doma za zamčenými dveřmi v kruhu rodinném nebo v kruhu oddaných přátel – ale ani to nebylo jisté.

Dnes to není jisté vůbec, neboť všichni jsme napojeni na jeden web Velkého bratra, takže si nejsme jisti ani na záchodě a tam možná nejméně.

Tedy člověk vždy měl a má svobodu slova, ale vždy musel a musí vážit rizika, tedy jestli objektivně dané svobody slova využije.

Kromě toho lze svobodu slova podvázat přístupem k zveřejňování nikým a ničím neomezovaných názorů, což se běžně děje prakticky všude. Někdy se za využití tohoto práva platí životem, jindy dlouholetým vězením, jindy jen vyhazovem z práce.

Tyto postihy za projevenou svobodu slova mají, tak jak se dějiny děly, stále skrytější podobu, takže nelze ani zjistit, zda je svoboda slova potlačována, nebo zda naopak funguje nebo zda za její realizaci jsou nějaké sankce a jaké a v jakém rozsahu. To se může příslušný subjekt jen domnívat a domýšlet. Raději tedy sází na jistotu a realizuje právo na svobodu slova v určitém „povoleném“ koridoru.

Byl by to však někdy problém zjistit, co se může a co se naopak nemůže, ale naštěstí komunikační prostředky nám to vždy spolehlivě sdělí, takže subjekt aspoň netápe a člověk i s průměrným IQ a pětkou z aritmetiky si lehce spočítá, zač je toho loket.

Ale zanechejme planého relativizování: země se od sebe liší, jedinci také, ale myslím, že právo na svobodu slova má každý kdekoli na světě, jen musí zvážit, za jakou cenu ji bude využívat – tak tomu bylo, je a asi ještě dlouho bude. Jde tedy o osobní odpovědnost, odvahu, kalkulaci, pragmatismus – a tak tomu bylo, je a asi dlouho bude.

Peníze by se tedy měly věnovat těm, kteří svobodu slova realizují bez ohledu na všechna rizika, zvláště krajní. Rizika jsou však všude, často i krajní, ale také krajně skrytá. Těžko soudit, která jsou větší, ale hlavně dlouhodobě nebezpečnější.

Finance by se také mohly věnovat zemím, které nikoli jen z ústavy nebo odvozených zákonů, ale prakticky, každodenně a ve všech případech zaručují svobodu slova ve smyslu nulové otevřené nebo skryté diskriminace za její naplňování. Ale taková země na světě zatím není. Možná by bylo lepší věnovat tu finanční odměnu nějakému bezdomovci, jimiž se naše parky, podmostí a nádraží jen hemží – a jsou to často naši plnoprávní občané a ani nemusejí pocházet z válkou ohrožených zemí, ale ty svoboda slova asi vůbec nezajímá; spíše to, jaký je obsah nejbližší popelnice.

Z tohoto pohledu a také kvůli ušetření za bankovní převod by finanční odměna mohla zůstat u nás doma.