VÁCLAV PELCMAN

O krysách zoologové tvrdí, že jsou velmi inteligentní. To potvrzují i laická pozorování, že krysy dokážou vycítit nebezpečí a proto prý první opouštěly lodě, které se začaly potápět. Na toto téma by se dala jistě, i v jiných oblastech života, obrátit pozornost. Těmto názorům však odporuje obsah pověsti, kde se pištci podařilo vylákat krysy z úkrytů a utopit je (v další fázi i děti).

Toto alternativní podobenství bylo v minulosti zpracováno i literárně. Středověkou německou pověst zpracoval anglický básník a dramatik Robert Browning (1812-1889): Pied Pieper for Hameln (Strakatý pištec z Hamelnu, 1842) se skvělými ilustracemi Catheriny Greeneway. Také český básník Viktor Dyk zpracoval tento námět v lyrické próze Krysař z r. 1915. Nedávno vyšla dosud do češtiny nepřeložená lyrická satira ruské básnířky Mariny Cvetajevové (která žila v Čechách a zde také začala na toto téma psát) KRYSAŘ (nakladatelstvíPulchra, 2015, 144 str., přeložil Michal Lavička).

Autorka, přestože u nás žila v třicátých letech (údajně bez styku s literárním prostředím), knihu věnovala „mému Německu“ a inspirována prý byla jedním českým městem, kde její dcera studovala na gymnáziu.

Rozsáhlá báseň je rozdělena do šesti částí sledujících přibližně děj známé pověsti: Město Hammeln, Sny, Nájezd, Odvod, Na radnici, Dětský ráj. Čtvrtá část je dvojnásobné velikosti než ostatní a je také zajímavější obsahem a i dějem bohatší. Mimo jiné je zajímavá otázkou a odpovědí: „Co je tělo?, Stínu stín.“

Děj její satiry lze vystopovat jen při znalosti předlohy, neboť stojí na psychologické studii a expresivní notě (podobně jako v jejích dalších rozsáhlejších skladbách). Ostatně básnířka ve své úvaze mimo jiné tvrdí, že četba je spolutvorba! A dále, že čtení je luštění.

Z díla je zřejmé, že dilema emigrace (migrace, imigrace) je stále, spolu s dalšími souvisejícími otázkami (existenční starosti, splynutí s prostředím), dlouhodobě aktuální. Autorka byla, podle mne, poznamenána „bohémstvím“. Rozháraně těkala životem (komplikované vazby s muži), nevyjasněné politické postoje (prohru Německa v I. světové válce pokládala i za osobní prohru), postoj k revoluci v Rusku byl ovlivněn manželem (který byl bělogvardějským důstojníkem). Ani emigrace do ČSR ji nijak neuspokojila (oba byli, i s dcerou, finančně podporováni českými úřady!), ani pobyt v Německu, neboť se, po „prozření“, raději vrátili domů (1939). Manžel byl popraven, ona později (1941) spáchala sebevraždu jako mnoho dalších nevyrovnaných povah.

Básnířka nebyla u nás, v období budování socialismu, příliš známa. Tiskem vyšly výbory z jejích básnických sbírek (Básník a čas; Pij, duše, co hrdlo ráčí). Nejvíce se bylo možno o básnířce a jejím díle i osudech dozvědět ze zasvěceného doslovu jedné z překladatelek dalšího výboru Začarovaný kruh (Odeon 1987) Jany Štroblové. Nyní láká vydavatele, jako v mnoha jiných případech, svou „neznámostí“, přestože není již ničím jiným nová (snad jen pro současnou evropskou realitu), ani zajímavá.